Přestože poslední roky ukázaly, že tato strategie vůbec nefunguje, rozhodla se Jana Maláčová zabojovat o sněmovnu sliby o přidávání peněz penzistům a nejméně vydělávajícím zaměstnancům.

O nerealistické a drahé penzijní „reformě“, jíž se ministryně drží zuby nehty, ačkoliv ji nechce nikdo včetně kolegů z vlády, bylo napsáno mnohé. Ještě tragičtější je ale její poslední výstřel do tmy týkající se minimální mzdy. Tu by Jana Maláčová chtěla zvýšit příští rok z 15,2 tisíce na 18 tisíc měsíčně, napřesrok dokonce na 20 tisíc korun.

Také v tomto případě ministryně získá podporu ve vládě jen těžko: opatření by zvýšilo personální náklady firmám premiérova Agrofertu, které s oblibou zaměstnávají agenturní pracovníky s minimální mzdou.

Výrazný nárůst „minimálky“ je ale hloupý nápad i z makroekonomického pohledu. Maláčová jej obhajuje tím, že navzdory ukončení podpůrných programů máme stále nízkou nezaměstnanost, lidí je nedostatek, a firmy si tak mohou dovolit přidat. Ano, třeba v průmyslu to částečně platí. V mnoha sektorech ekonomiky ale naopak stále panuje obrovská nejistota. Růst minimální mzdy může být posledním impulzem pro manažery, aby začali propouštět.

Zlé jazyky proto tvrdí, že nápad na zvýšení minimální mzdy je vlastně od Jany Maláčové spíš jakási malá domů. Až na podzim sociální demokracie shoří ve volbách a ministryně bude hledat obživu mimo politiku, může se vyšší minimální mzda hodit. Víc, než podle zákona musí, jí totiž prý žádný soukromník nezaplatí.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.