Lépe už to nešlo

Když premiér Andrej Babiš obhajoval schválení rekordního 500miliardového schodku státního rozpočtu před poslanci, řekl jim, že je to rozpočet výhodný pro všechny občany naší země. Ukazovat největší ekonomický průšvih v dějinách České republiky vlastně jako výhru je však typické nejen pro něj, ale i ostatní premiéry, kteří se dostali do podobných potíží. I když nutno přiznat, že tak velké neřešil žádný z nich. Ve světle problémů spojených s následky celosvětové pandemie covidu se týdeník Hrot rozhodl podívat na to, jak tváří v tvář krizi obstáli ostatní čeští politici, jako je Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Miroslav Kalousek.

Ta naše krize měnová

Začátek 90. let. Zavedení konvertibility koruny pro platby na běžném účtu byl jeden ze základních stavebních kamenů ekonomické transformace, a přestože dnes podléhá revizionismu v podstatě všechno, tak toto byl i při zpětném ohlédnutí správný krok. Jasně že kurz musel být hluboko pod paritou kupní síly a série devalvací z konce roku 1990 a zafixování koruny na 18 za německou marku vytvořily „kurzový polštář“, který v prvních letech transformace ekonomiky pomáhal podnikům se nadechnout a dostat nová odbytiště. Jistěže také přilákal zahraniční investory, kteří hledali levnou pracovní sílu a v privatizaci mohli nakoupit aktiva levně. Kdo říká, že to byla chyba, ať se podívá na zkušenost bývalé NDR, která přešla sjednocením Německa na kurz jedna ku jedné, a nehledě na ohromné dotace a transfery plynoucí do nových spolkových zemí tamní průmysl v podstatě zkolaboval.

Naše chyba nastala lpěním na fixním kurzu koruny příliš dlouho, i když se nejméně od roku 1995 k vysokým schodkům zahraničního obchodu připojil i rostoucí schodek na běžném účtu. A protože Česko zároveň otevřelo kapitálový účet, pro investory nebylo nic jednoduššího než při pevném kurzu vydělávat na rozdílech mezi úrokovými sazbami (v Česku byly vyšší). Příliv „horkých peněz“ v této kombinaci je ovšem ošidná záležitost – může skončit stejně rychle, jako začal, což se ukázalo v roce 1997.