Po středopravicové koalici ODS, TOP 09 a KDU-ČSL přichází na politickou scénu předvolební spojenectví STAN a Pirátů. Zaklíná se módními výrazy jako inovace, férovost, digitalizace nebo transparentnost, které budou mnoha uším znít lahodně. Háček je v tom, že vlastně nikdo pořádně neví, co znamenají. Maskují obecně slabé programové vybavení, které se ke všemu dost málo překrývá.

Navíc mají zakrýt, že ve vznikající volební koalici se spojují dvě podoby levicového etatismu. Vedle středopravicové alternativy vůči autoritářské levicově populistické vládě tak vzniká i progresivistická středolevicová alternativa. Politická scéna se na jedné straně zjednodušuje co do počtu hlavních možností, na straně druhé komplikuje z hlediska srozumitelnosti.

Protest a etatismus

STAN a Piráty kromě snahy využít volební systém spojuje hlavně protestní apel. V tomto případě namířený hned dvěma směry. Vůči Babišově vládní garnituře i vůči tradičním stranám jako celku. Společná je také sázka na neokoukanost, modernost či generační výměnu elit. Pomiňme paradox, že STAN ve skutečnosti žádným nováčkem na politické scéně nejsou, protože třeba ve sněmovně jsou zastoupeni už od roku 2010, kdy dokonce spoluvládli. 

Důvody, proč mají STAN spolu s Piráty větší šanci přímo odebírat hlasy dřívějších voličů ANO a ČSSD, jsou dva. Předně opravdu nejde o žádnou pravicovou či pravostředovou alternativu. Mezi Piráty najdeme řadu jasně vyhraněných představitelů „nové“ a dost radikální levice, bojující proti kapitalismu a kapitálu všeho typu. Návrh na zdanění cenných papírů nebyl žádnou pirátskou deviací. Byl kvintesencí jejich většinového pohledu na svět. Ten sice docela umně zakrývají fíkovými listy umírněnosti, stejně ale občas freudovsky probublá.

Právě láska k přerozdělování bohatství je však vlastní oběma spojencům. STAN – jako jedna z mála sněmovních formací – v nedávné době nepodpořili žádné snížení daní. Nešlo však o péči o rozpočtovou disciplínu, nýbrž o strach, že jimi vedené obce a města již nebudou mít k dispozici tolik peněz na financování „veřejného blaha“. STAN jsou stranou-platformou, zájmovým sdružením menších a středních samospráv, jejichž mnozí představitelé věří, že vědí lépe než občané, jak naložit s jejich penězi.

Zadruhé, STAN jsou nepolitickou alternativou pro voliče, kterým z různého důvodu vadí tradiční a nyní už i některé nové strany. Voliče, kteří jsou svým nihilismem v mnoha ohledech podobní stoupencům ANO, jen jsou mladší, obvykle vzdělanější a v průměru bohatší. A mnozí mají pocit, že jsou i politicky vyspělejší. Většině z nich nebude spojenectví s Piráty vadit. Stejně tak neodradí značnou část politicky nevyprofilovaného elektorátu Pirátů koalice s pragmatiky ze STAN. 

Koalice dokonce živí sen o volebním vítězství. 

Mezi mlýnskými kameny

Tak jednoduché to ale nebude. Jako každá mesaliance má i tato své slabiny. Tou hlavní jsou politicky vyprofilovanější voliči STAN i Pirátů. U starostovského hnutí vznikne problém především s pravicově laděnou částí sympatizantů – například z řad podnikatelů, živnostníků nebo manažerů. Ti na Piráty hledí jako na málo vypočitatelnou levici, jež kromě staronových levicových výkřiků nabízí rovněž značnou dávku progresivismu. Mnozí tak budou stát před dilematem, zda radši nezvolit středopravicovou koalici. Sice mohou mít výhrady vůči ODS, TOP 09 i KDU-ČSL, ale pořád jsou lepší alespoň trochu čitelné postoje než nejistota salv z děl pirátské Aurory. 

Vnitřní diskuse Pirátů o akceptování koalice se STAN zase odhalila velký nárůst sebevědomí a neochoty se o úspěch dělit s jinými. Ta rezonuje nejen na pirátské levici, ale může oslovit i značnou část elektorátu. Připomíná dobře známé pnutí realistů a fundamentalistů v různých zelených stranách, které mnohým z nich přineslo zásadní rozkol. 

A je tu ještě jedna potíž. Minářovo nové uskupení Lidé PRO toho sice dosud moc nepředvedlo, má-li se ale někdo bát, že by se ještě mohlo vzchopit, je to právě koalice Pirátů a STAN. Do srdce jejího elektorátu míří i Minářovo spojenectví s některými dosud blízkými tvářemi či skupinkami – konkrétně jde o Danu Drábovou, Elišku Wagnerovou nebo o lidi z uskupení Praha sobě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.