Je po všech směrech stará škola. Během povídání ve své kanceláři vykouří půl krabičky „dunhillek“, k tomu popíjí vodu z malých plastových lahví, zásadně značky Evian. Michal Voráček patří mezi tajemné postavy české mediální scény. Rozhovory dává jen výjimečně, raději stojí za oponou. Jeho projekt Parlamentní listy budí vášně, on však nálepku proruského a prohradního lobbisty odmítá. V mediální branži má v Česku málokdo delší paměť. Po revoluci prošel vedením snad všech mediálních firem v zemi. Byl u založení prvního byznysového časopisu Profit, přátelil se se Švýcarem Michaelem Ringierem, je otcem Blesku i systému společné distribuce tisku PNS. Z první linie zažil pád IPB, válku o Novu i restrukturalizaci Primy. Byl to také on, kdo vyučil mediálnímu byznysu Jaromíra Soukupa, dodnes spolupracuje s nejbohatšími Čechy. Patří mu zajímavé nemovitosti a také řada firem. Podíl má například ve výrobci hodinek Prim, kde spolupracuje se zbrojařem Michalem Strnadem. V médiích je jeho společníkem majitel Synotu Ivo Valenta. 

Vnímáte prodej CME do rukou českého vlastníka jako definitivní konec éry zahraničního kapitálu v českých médiích? 

Do značné míry ano, ale je to jen jeden z úhlů pohledu. Například je zde Google a Facebook. Dále není vyloučeno, že do některé ze silných českých mediálních skupin globální kapitál může vstoupit. Konečně internet a telekomunikace stírají lokální hranici. A je vůbec vstup PPF do CME českým, nebo globálním obchodem?

Co očekáváte od nového vlastníka nejsilnější tuzemské televize? Budou se zájmy PPF nějak promítat do obsahu, třeba do zpravodajství?

Novináři pořád řeší zpravodajství. Zásadnější je ale byznysový rozměr televizí a ten dává PPF obchodní logiku. Další vývoj trhu budou silně určovat telekomunikace a jejich náplň, tedy obsah. PPF ví, do čeho vstoupila, zná televizi dobře z minulosti a já si z té doby pamatuji, že jí šlo hlavně o to, aby televize byla strojem na peníze. Strategicky a byznysově jde o zajímavou akvizici, přestože i zde se ze začátku negativně projeví pandemie. Start bude obtížnější. Zpravodajství v tom nehraje zásadní roli, ale určitě se kolem něj může odehrávat spousta virtuálních mediálních příběhů. 

Nova podle vás tedy pro PPF není atomový kufřík, k němuž svého času přirovnal vlastnictví médií miliardář Marek Dospiva. Vážně si to myslíte? 

Dospivovský atomový kufřík vytváří pouze ten vstup do média. Neznamená to, že by posléze někdo aktivně pracoval na jeho odpálení. Já jsem zažil velké diskuse o tom, jak zde budou němečtí vlastníci novin připravovat půdu pro zrušení Benešových dekretů, nebo dokonce pro připojení Česka k Německu, pro likvidaci zdejších podniků, že sem zkrátka přicházejí s politickými záměry. Nic z toho se ale nikdy nestalo. Je to stále dokola. Na stole byl dokonce zákon, že v českých médiích má mít minimálně 51 procent akcií český investor. To se nakonec po 25 letech stejně stalo samovolně. 

Dá se to srovnávat s dnešní situací? Tuzemští vlastníci si jistě minimálně pohlídají, aby redakce nešla proti jejich zájmům. To se dá očekávat i u Novy, nemyslíte?

V prvé řadě PPF nemůžeme brát jako lokální českou skupinu, je to globální hráč se zájmy po celém světě. A ten má jiné parametry než lokální subjekt. Obecně ale platí, že tak tolerantní vlastník, který by o sobě nechal psát a točit reportáže, dnes asi neexistuje. Naposledy jsem tak velkorysý byl snad pouze já v případě Reflexu. Stejně tak si nedovedu představit novináře, který by šel tvrdě proti zájmům svého vlastníka. Tak to prostě je. Ale to je přirozená záklopka, k tomu vlastník nemusí nic dodávat. Když nastoupím na Novu, asi na ni nepřicházím se záměrem točit kritické reportáže o PPF. Mohu snad udělat jednu a odejít, nic víc.

Není právě v tom největší nebezpečí vlastnických změn českých médií?

Nemyslím, že je to tak sofistikovaná hra. Mediální byznys je vždy postavený hlavně na úspěchu média, na jeho nákladu, čtenosti, sledovanosti, inzertních příjmech, nějaké reputaci, značce. Možná mi nebudete věřit, ale právě tohle čeští mediální podnikatelé ve většině případů preferují.

Takže na Nově nečekáte posun ke kritickému zpravodajství třeba vůči vládě? 

Viděl jste někdy zpravodajství TV Nova? To je kriminalita, bouračky, sociální témata, zajímavosti všeho druhu. O politice je tam jedna dvě reportáže. Cílem bude, aby zpravodajství TV Nova bylo sledované alespoň tak jako teď. A to není snadný úkol. Veřejnoprávní televize má příjmy garantované, pokud jde o politiku, ČT na ni má speciální kanál, který stojí dost peněz. Takového koníčka si privátní vlastník nemůže dovolit. Zpravodajství TV Nova je nejsledovanějším pořadem v Česku, bylo by nebezpečné něco v něm měnit. 

Zmínil jste Českou televizi. Co říkáte na současné dění v Radě ČT, které se dá vykládat jako politický útok na Petra Dvořáka a jeho vedení?

Beru to s nadhledem 30 let zkušeností. Televizních revolucí už tu bylo dost. Proto myslím, že současný stav vyhovuje vlastně oběma stranám. Kritikům, ale i vedení televize, kterému to může pomoct organizaci semknout. Všichni ve skutečnosti vědí, že televizi nelze řídit jinak a nějak ji měnit. Svou úlohu plní. Petra Dvořáka považuji za jednoho z nejlepších mediálních manažerů v Česku, bylo by chybou ho odvolávat. Spíše očekávám, že to dopadne nějakým kompromisem. 

Jakým? 

Žádný extrém není dobrý. Řadu let byla Rada ČT spíše formálním orgánem, v praxi vlastně radou ředitele. Její větší zapojení do chodu televize či otázek hospodaření nepovažuji za ohrožení její nezávislosti. Na to má ČT stovky lidí, kteří dělají dobře svoji práci. Kdyby tohle chtěl někdo rozbít, má velký problém. Tihlé lidé odejdou a už se nevrátí. Tolik nových kvalitních lidí na trhu už nikdy neposbíráte. 

Dají se očekávat další změny na mediálním trhu v souvislosti s akvizicí Novy skupinou PPF? 

V rámci českého trhu tady nevidím prostor. PPF se zaměřuje vždy na pozici jedničky. Z tohoto pohledu nemá moc dalších možností. Má Novu, nejsilnější médium v zemi, a tuto pozici bude rozvíjet a posilovat. 

A jaké jsou vaše ambice na mediálním trhu? 

Hlavní pro mne je mít dost peněz na provoz stávajících mediálních firem, pracovat na růstu čtenosti a příjmů. Zkrátka přežít. S touto ambicí si aktuálně úplně vystačím. Mít dnes větší plány je v mém rozměru nereálné. Situace v médiích je a bude komplikovaná. Navíc pro mne je to koníček. 

Před časem se hovořilo o tom, že Parlamentní listy jsou na prodej, že investor Ivo Valenta uvažuje o odchodu. Jaká je situace dnes? 

Pan Valenta měl v určitém momentu zájem prodat Parlamentní listy a dostal nabídky. Kvůli situaci s covidem od tohoto záměru upustil. Jiný pokyn či informaci od něj zatím nemám. 

Jak jste s ním jako s investorem spokojen? 

Jsem s ním spokojen. Vždy dodržel to, co řekl. Do redakce nikdy nezasahuje.

Nedávno se také vaše jméno objevilo u spekulace o možném prodeji Lidových novin. Podle některých informací jste se měl spojit s rodinou zbrojařů Strnadových. Co je na tom pravdy? 

Spíše probíhaly jisté vnitřní diskuse uvnitř Mafry, ale žádné kroky tohoto typu neproběhly. Se Strnadovými jsem již spojen přes hodinky Prim.

Takže byste neměl zájem znovu si zkusit vydávání tištěných novin? Neláká vás to? 

Situace se za 20 let dramaticky změnila. Tištěná média, zejména deníky, je dnes velmi těžké uchopit a řídit. Jejich pozice slábne, musíte je provazovat s dalšími nástroji a produkty. Samotné Lidové noviny by bylo velmi obtížné udržet na trhu, přežít mohou jedině v širším celku. Nicméně například v případě Pravdy na Slovensku se to podařilo.

Letos přišel pád Františka Savova, někdejšího majitele Mladé fronty a po mnoho let významné figury mediálního trhu. Oslabuje také další mediální byznysmen Jaromír Soukup. Je to výsledek přirozené konsolidace trhu? 

Františka Savova z této úvahy asi můžeme úplně vynechat. Z Londýna se média řídí složitě a jeho situaci nechci komentovat. Pokud jde o Mirka Soukupa, tam bych to neviděl tak tragicky, jak říkáte. U něj bych si ještě chvíli počkal na výsledek. Co vím, tak třeba situace v mediální agentuře Médea je lepší než na začátku roku. Zažil jsem řadu momentů, kdy to s ním vypadalo špatně, ale vždycky se z toho dokázal dostat. 

V minulosti jste hodně spolupracovali, byl jste u jeho mediálních začátků, třeba u převzetí agentury Médea. Jaký je váš vztah dnes? 

S Jaromírem Soukupem jsme kooperovali dlouho, deset patnáct let. Je ale mladší než já, dělá si věci po svém. Dnes nespolupracujeme. U něj bude zajímavé sledovat, zda převáží jeho politické ambice, nebo budování mediální skupiny. 

Někdy jste označován za mediálního lobbistu. Co to znamená? 

To jsem opravdu neslyšel. S tím termínem si neumím poradit. Nevím, za co bych měl lobbovat. Mou starostí je uživit redaktory a všechny lidi v naší mediální skupině. Takže jestli to se dá nazvat lobbingem, jsem asi lobbista. Ale to jsou pak skoro všichni. 

Prezident Miloš Zeman má kolem sebe údajně dva hlavní mediální experty – vás a Miroslava Schöna z Mountfieldu. Co tomu říkáte? 

To je hodně zkreslené. Znám Mirka Schöna 30 let a občas se vidíme. Naším společným zájmem je hokej, povídáme si o dobách minulých i současných a v rámci toho se od něj snažím dostat nějakou reklamní zakázku. To je asi tak všechno. 

Jinak k prezidentu Zemanovi a jeho lidem blízko nemáte? 

Potkávám se s mnoha politiky, což vychází z toho, že jsem tu řídil velká česká média a znám skoro každého. Spíše si ale připadám jako takový žijící památník dob minulých. Občas asi někdo získá pocit, že by mu rada od takového památníku mohla být užitečná. 

Dnes jsou vaším projektem hlavně Parlamentní listy, zpravodajský web, který se někdy řadí do skupiny prorusky orientovaných a prohradních médií. Co si o tom myslíte?

Je to nesmysl. Vyjeďte si seznam článků o prezidentu Miloši Zemanovi nebo o jeho lidech v Parlamentních listech. Nenajdete tam žádnou preferenci. V momentě, kdy všichni píší pouze negativně a vy zveřejníte jiný názor, hned to vypadá, že ho stoprocentně podporujete. Ale podstata Parlamentních listů je taková, že dávají prostor k vyjádření komukoli. Tedy i prezidentovi, jeho mluvčímu či jeho spolupracovníkům. V Česku je dnes většina médií názorová a mají často v popisu práce pouze kritizovat. A když dají Parlamentní listy prostor jinému názoru, tak to pak vypadá, že mu straníme.

Ale přece jen se zdá, že u vás převládají názory extrémnější, které jdou cíleně proti proudu. 

Je to dáno podstatou tohoto média, kdy dostane prostor kdokoli, kdo se chce projevit. Pak je tu rubrika politiků, na kterou nemá vliv redakce. Publikovat může celé spektrum, včetně komunistů, takzvaných extremistů, takzvaných rasistů, takzvaných anarchistů či takzvaných přátel Putina a podobně. Tedy názory, které jiná názorová média na své stránky vůbec nepustí. Proto asi ta nálepka. Parlamentní listy nejsou názorové médium, jen zprostředkovatel názorů jiných. Je to veřejnoprávní médium v pravém slova smyslu. Pro mne je to kuriózní debata, neboť věc, která vzniká v dobré víře a snaží se nabídnout pravdivý obraz společnosti prostřednictvím spektra názorů, je veřejně nemilosrdně negativně démonizována. Jen mi to ukázalo, že na svobodě názorů nemají všichni zájem. Proto ten cílený boj proti Parlamentním listům.

Kdo ho vede?

Boj proti Parlamentní listům se asi vede hlavně pod rouškou boje proti dezinformačním webům. Konkrétně nevím, nesleduji to, nezabývám se redakční politikou ostatních médií, zajímá mě jen to, jestli jsou ta moje úspěšná a jestli vydělají peníze na svou činnost. To jediné sleduji. A jestli někdo dostává dotace, granty nebo je placen z koncesionářských poplatků, tak je to trochu jiná hra, než když si na sebe musíte vydělat sám. Sám jsem všechny projekty vybudoval na zelené louce, s výjimkou některých akvizic, takže umím posoudit náročnost takové práce. Půlku redaktorů v zemi jsem zaměstnával, takže je dobře znám. Mnohdy z té stránky, o které by asi neradi slyšeli. Právě to jsou lidé, kteří dnes Parlamentní listy kritizují. Musím se tomu smát. 

Neměla by ale média veřejnou debatu přece jen trochu moderovat a filtrovat extrémní názory, které třeba rozdmýchávají nesnášenlivost?

Zde jde ale o politiky, kteří mají nějaký mandát. Jsou řádně zvolení. Své názory říkají v parlamentu i jinde, ale když to pak někam napíšou, je to špatně. Pokud dáme do zákona, že se nesmí publikovat myšlenky komunistů nebo jiných, budu první, kdo zákon bude dodržovat. Oni ale mají právo na své názory a Parlamentní listy, jak jsem uvedl, nejsou názorové médium, jen zprostředkovatel názorů. Na otázky jejich čtenářů reaguje Tomio Okamura, Karel Schwarzenberg i prezident a premiér. Tak komu z nich to máme zakázat?

Vy sám jste sympatizant některé politické strany?

Nejsem. Samozřejmě volím, ale popravdě teď ani nevím, koho jsem volil posledně.

Jak je vaše mediální skupina dnes velká z pohledu tržeb?

Letos budou tržby nižší než v loňském roce. Čísla bude zkreslovat přesun slovenských aktivit pod jinou entitu. Budeme na úrovni 75 milionů korun, což jsou tržby vlastně výhradně za Parlamentní listy. K tomu ale třeba 90 milionů korun utrží Praha TV a další televize jsou také úspěšné. Z pohledu zisku jsme víceméně na nule. Pan Valenta má v tomto ohledu pochopení a netrápí mě kvůli tomu. 

Jak jste se vůbec dostal k médiím? 

Vztah k médiím jsem získal od svého otce, který byl profesorem na filozofické fakultě a zabýval se literaturou pro děti a mládež. Dodnes slyším klapání jeho psacího stroje. Byl velmi aktivní autor například recenzí. Nechával mě psát články, které dlouhou dobu nikde nevycházely, až jednou mi přinesl vytištěný krátký sloupek s podpisem MV. Už od dětství jsem měl sen řídit velké vydavatelství.

Všechno, co jsem následně prožil, byla vlastně jen cesta k cíli, který jsem si splnil. Ale jak už to tak bývá, když cíle dosáhnete, ztratíte zájem. Řídit velkou mediální firmu s třemi tisíci lidmi mě jednoho dne přestalo bavit. Chtěl jsem zkoušet pořád nové věci. 

To se asi bavíme o českém Ringieru, který jste v Česku zakládal. Jak jste se vůbec seznámil s Michaelem Ringierem?

Já jsem úplně na začátku oslovil několik vydavatelství s myšlenkou založit první nezávislý ekonomický týdeník. Nikdo se mi neozval, ale do Česka přiletěl Thomas Trub, mediální developer, který pracoval pro Ringier AG a ve Švýcarsku zrovna založil týdeník Cash. S ním jsme šli na pivo a ihned jsme se dohodli. Pak následovala cesta do Curychu, kde jsem nikdy nebyl. Byl konec roku 1989, byl jsem ze všeho hodně vykulený. Setkání s Michaelem Ringierem bylo skvěle připravené, první dárek, který jsem od nich dostal, byl fax, se kterým jsem odletěl zpět do Prahy.

Výsledkem byl společný podnik Ringier ČR a první bulvární deník Blesk. Je to tak? 

Pravda je taková, že jsem Švýcary musel asi rok a půl přemlouvat, aby do Blesku šli. Věřil jsem mu víc než oni. Ale jinak jsem se od nich hodně naučil. 

Následně jste ale prošel snad všemi mediálními projekty té doby. Jak k tomu došlo? 

Často šlo o náhody, nabalovalo se to automaticky. Tehdy byla jiná doba. Vztahy napříč mediálním trhem byly vesměs přátelské. Více jsem se posunul do role mediálního developera, tedy člověka, který rozjíždí nejrůznější projekty a řeší nejrůznější problémy, fúze a akvizice.

Co z toho, co jste dělal, vás nejvíc bavilo? 

Upřímně řečeno, nejvíc mě bavil Profit. Bylo to moje první mediální dítě a absolutně srdeční záležitost, pro kterou jsem byl ochoten pracovat ve dne v noci. Byl jsem odměněn výsledkem: prodaný náklad 120 tisíc a velký zisk. Tehdy šlo o vůbec první barevné noviny v Československu. Od té doby se řídím poučkou, že když něco startujete, musíte mít alespoň pět věcí nových. Něco, co trh ještě nezná. Také jsem se naučil, že nejlepší čas na budování projektu je léto, tedy čas, kdy všichni odjíždějí na dovolenou, a já pracoval a pracuji. 

Do televizí jste se dostal jak? To je přece jen trochu jiná disciplína.

Vždy šlo o nabídky na konkrétní úkoly. První nabídku jsem dostal od Vladimíra Železného, se kterým jsme se dobře znali, spolupracovali jsme v rámci společnosti Beseda Holding. Řídil jsem třeba klub a časopis Ano. Na Primu jsem se dostal právě díky zkušenosti z Novy. Obě televize se tehdy nedaly vůbec srovnat. Měnil se vlastník Primy, já jsem dostal nabídku od IPB. Dodnes si pamatuji základní čísla, 70 milionů tržeb, 2,2 miliardy zadlužení a úkol z toho udělat ziskovou televizi.

Co vás dnes živí nejvíc? Média, nebo spíše vaše vedlejší byznysy?

Když jsem vydělal nějaké peníze, většinou jsem je investoval do nemovitostí. Ačkoli si v 90. letech lidé ťukali na čelo, když jsem kupoval činžovní domy v Praze, dnes je to pro mě stabilní zdroj příjmu. Domy vám snad navíc nikdo neukrade, na rozdíl od podílů ve firmách. V tom jsem se také hodně poučil. V 90. letech jsem měl podíly ve stovce různých firem a startupů, v zásadě z nich přežilo pár. Dnes tedy žiji hlavně z dividend společnosti E-Centrum, což je firma, která se věnuje zejména poradenství, PR a nemovitostem. Klíčové mediální projekty řeším osobně. S oblibou říkám, že kdo si mne najme, získá naráz celý fotbalový tým. Ale ne v české lize. Získá třeba Chelsea. 

Michal Voráček (62)

• Narodil se v Praze, vystudoval zahraniční obchod na VŠE.

• V 80. letech pracoval pro PZO Artia a psal do Hospodářských novin.

• Už v roce 1989 založil se Švýcarem Michaelem Ringierem společný podnik, který v průběhu jeho šéfování vydával týdeník Profit, deník Blesk, Lidové noviny, časopisy Reflex či Týden.

• Stál u zrodu distribuce tisku PNS, pracoval pro TV Nova, TV Prima, agenturu Médea, mobilního operátora Oskar, působil ve vedení AC Sparta Praha.

• Dnes kontroluje řadu firem, zejména realitněporadenské E-Centrum a mediální skupinu Our Media, do které patří server Parlamentní listy, regionální televize (např. Praha TV), nakladatelství Olympia či slovenský deník Pravda.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.