Do stereotypní knižní představy ostravského stachanovce má manažer s ghanskými kořeny hodně daleko. Zarazí už věk, bylo mu 37 let, když začal šéfovat významné vítkovické fabrice. Letos v létě oslavil čtyřicátiny. Přidejte slušivé světle modré sáčko, vzorně sladěný barevný kapesníček s kravatou a košilí a celkově exotický vzhled. Oskar Kwarteng-Acheampong je ale přesnou ukázkou toho, jak předsudky klamou. Šéf společnosti Vítkovice Hammering ze skupiny Witkowitz je Ostravan jako poleno, což vám dojde hned po prvních větách prvotřídní ostravštiny, a těžký průmysl má v krvi. Maminka je Ostravanka, otec je ghanský chemik žijící v Německu, který v Praze studoval Vysokou školu chemicko-technologickou.

Do vítkovické průmyslové skupiny Jana Světlíka nastoupil už ve 24 letech hned do studiích na Vysoké škole báňské v Ostravě. V rámci rozsáhlé skupiny si vyzkoušel snad úplně všechno – pracoval jako technolog, metalurg, prošel dnes kolabující skupinou Vítkovice Heavy Machinery i mateřskou Vítkovice, a. s. Zkusil si práci investičního i projektového manažera. Po vzniku společnosti Vítkovice Hammering zamířil do jejího vedení do různých technicko-ekonomických pozic. Od roku 2017 firmu vede jako generální ředitel. Navzdory neklidným časům se mu daří ostravské „kladivo“ přivést k novým zakázkám i rostoucím tržbám.

Důležité byly roky 2015 a 2016. To byl přelom, kdy se každý huťař, strojař, metalurg a ocelář v Evropě musel rozhodnout, kam dál. Tady se ocelařina dělala prakticky stovky let, měla tu obrovskou tradici. Těžká strojařina, velké celky. Pak ale přišel čas, kdy se východoasijské země začaly od Evropy učit. Začaly to dělat levněji a ve větším množství. A tradiční evropské firmy se musely rozhodnout, jak reagovat. Během roku, dvou, pěti s tím nemůžete hnout. Vítkovice, ArcelorMittal, to všechno jsou takoví dinosauři. Udělat odbočku pro ně nebylo tak snadné jako pro menší firmy, kterou je právě třeba Hammering. Vždyť máme jen asi 150 lidí.

Rozhodli jsme se odejít od komodit směrem ke speciálním odvětvím, jako jsou medical, aerospace, oil & gas, jádro a další speciální věci. Ale na to potřebujete čas. To mnohé odradí. Máte pár zákazníků na druhé straně planety. Pro americké technologické firmy jste poslední výspa někde u Ukrajiny. Musíte si pracně získávat jejich důvěru. Na rovinu, je to hodně o cestování, hodně dlouhých večírcích a večeřích. Trvá roky, než se dostanete k prvním zkušebním zakázkám. Pak je tu složitý systém certifikací, který potřebujete k tomu, abyste se dostali naroveň výrobců ve Francii, v Německu nebo v Británii.

V letech 2015 a 2016 jsme se začali orientovat na speciální slitiny, jako jsou nikl, titan, zirkon. To se tu dřív vůbec nedělalo. Ale také na kritické aplikace v klasické oceli. Ta odbočka nám vyšla. Západní svět je rád, když má dodavatele ze střední Evropy, jsme malá firma, dokážeme být flexibilní, a to se jim líbí. Jeden po druhém vám dává možnost prvních zakázek a pak se to začne samo nabalovat.

V těchto byznysech byly Vítkovice neznámou společností, takže nám to žádnou referenci nedává. Možná pár starších manažerů Vítkovice znalo, ale i v jiných evropských firmách dochází k manažerské obměně. Přicházejí tam spíše moji vrstevníci, se kterými se samozřejmě dělá lépe, více si rozumíme. Ale těm už značka Vítkovice mnoho neříká.

Aerospace je pro nás trochu smutný příběh. Zhruba čtyři roky jsme bojovali o důležité certifikace. Celou firmu jsme podřídili tomu, abychom získali ISO 9100, která je naprosto zásadní, abyste mohli začít dělat s velkými výrobci v oboru. To se nám po náročných a drobných krůčcích povedlo a začali jsme dělat polotovary pro motory do airbusů. V březnu nám ale tento byznys pochopitelně skončil. Prozatím. Věříme, že kolem roku 2023 se nám opět rozjede. Nejsme přehnaní optimisté a jsme trpěliví.

Daří. Velmi dobře nám teď rostou obory jako medical, oil & gas a speciální strojírenství. Díky tomu se nám přes globálně napjatou situaci tržby podaří zvýšit. Loni jsme měli do konce osmého měsíce tržby 420 milionů, letos je to přes 500 milionů. Nebýt virové krize, tak bychom letos byli úplně někde jinde.

Všechny výsledky budou kladné. Klíčový ukazatel EBITDA jsme měli vždycky v plusu. To by bylo špatné, kdyby ne. Minulý rok byla EBITDA moc pěkná, kolem 70 milionů, letos očekáváme mezi 50 a 60 miliony, což na současný stav považuji za moc pěkný výsledek.

Ačkoliv na to na první pohled nevypadám, jsem rodilý Vítkovičák. Lidé to prý poznají, až když začnu mluvit. Ale vážně, pro místního bylo o to smutnější sledovat dění ve skupině, která neodmyslitelně patří k regionu. Když vidíte, jak odchází 700 lidí s taškami domů poté, co Vítkovice Heavy Machinery (VHM) skončily v insolvenci, opravdu to není příjemné. Taková firma, která dělala lodní hřídele, obrovské celky, byla 150 let pýchou českého průmyslu. Ale byla tak špatně geopoliticky posazená, že to asi nemohla přežít. Čína okoukala zdejší technologie a přebrala zakázky. Vítkovice najednou nemohly vzít 40 miliard, přestavět celý výrobní park a dělat něco úplně jiného. V Hammeringu sedíme hned vedle VHM, takže jsme viděli, jak s tím bojovali až do konce. Ale v Evropě nebyli zdaleka jediní, kdo to neustál.

My jsme na ně byli připraveni vlastně od začátku, protože velké investice do Hammeringu proběhly někdy kolem roku 2012 ještě v rámci VHM. Pak šlo spíše o to, zefektivnit fungování a naučit se ty věci dělat. A samozřejmě začít získávat zakázky. Jezdili jsme hodně za firmami, za potenciálními zákazníky, nechávali dělat různé studie.

Největší investice proběhla už v roce 2011, kdy se pořídily velké technologie na kování. To bylo kolem dvou miliard korun. Pak se samozřejmě investovalo dál, šlo ale spíše o takové zpřesňování, doplňující technologie. To mohly být další desítky milionů korun.

Teď například hodně děláme na jádru. Vypadá to, že po kotrmelcích posledních let snad i ekologové zjišťují, že jádro je cool. Máme tam rozjetých několik projektů, třeba pro francouzské EDF. Děláme něco se společnostmi Doosan a ČEZ. I to jsou velmi úzkoprofilové projekty, na které se zaměřujeme. Jde o niklové slitiny, superaustenitické nerezové oceli. Do toho teď hodně pronikáme, tam cítíme budoucnost. Pak je to také oil & gas, byť se může zdát, že to není zrovna trendy obor. My ale říkáme, že ropa a plyn jsou věčné. A z našeho pohledu nejde o starý a špinavý obor, ale o obor, kde také vznikají supermoderní technologie. Tam jsme byli vždycky a chceme se v něm ještě více posouvat. Velké šance máme třeba v podmořské těžbě, kde dokážeme dodávat korozivzdorné materiály, díly, které musejí vydržet vlastně navždy. A také nás hodně překvapila železnice. Byl to pro nás takový vedlejší produkt, ale hodně se rozjela. Prakticky bez povšimnutí jsme se stali druhým největším výrobcem náprav v Evropě.

Tento rok to bude 65 až 70 procent, zbytek děláme pro Česko.

Technologicky bychom byli schopni dělat nějaké oceli pro automotive. Ale problém je velikost zakázek. My nejsme velkovýrobce, navíc nejsme ocelárna, ocel bychom museli kupovat. Kvůli tomu jsme dražší. A v automotivu jsou ceny sesekané na minimum, na tom nic nevyděláte.

Určitě se dá solidně růst i s touto strategií. Máme rozvojové plány ve všech našich hlavních kategoriích. Máme v šuplíku řadu investičních projektů, které by nás posunuly řádově výš. To už bychom se bavili o miliardových tržbách, přičemž pořád bychom drželi tuto úroveň marží. Ale vše je o dobrém načasování. Teď pochopitelně zůstávají v šuplíku. S investicemi ale čekáme podle toho, jak se vyvine situace na trhu.

Jde o investice do technologií, které by nás posunuly blíže k samotnému výrobku a na druhé straně zase před naši výrobu, tedy směrem ke zpracování surovin. Prostě rozšířit výrobní řetězec, který bychom uměli udělat sami.

Určitě ano. Ostatně kolem nás je Heavy Machinery a tam bude prostoru dost. I když ani tam stále ještě není úplný konec. Ještě je stále šance, že se najde někdo, kdo se zbytky té firmy něco vymyslí.

Nechci komentovat, co mezi sebou plánovali, to sám přesně nevím. Pro mě je důležité, že Martin Ulčák a Jan Světlík byli obchodní partneři a zároveň přátelé. Navíc tu první velkou investici udělal ještě Jan Světlík. Martin Ulčák pak dokázal jeho myšlenky dál rozvíjet. Nebyli soupeři, vždy dokázali spolupracovat a na tomto vztahu firma funguje dodnes, přestože Martin Ulčák na jaře zemřel.

Myslím, že to bylo někdy na začátku roku 2017, ještě jsem nebyl ani generálním ředitelem. To bylo docela vtipné. Jednou v podvečer mi volalo cizí číslo, takové od pohledu zvláštní. Pan Ulčák se představil s tím, že kontakt dostal od Jana Světlíka a že je zrovna v Ostravě a že by se mnou něco rád probral. Měl jsem tehdy opravdu ošklivý kancl. On tam za mnou přišel a asi tři nebo čtyři hodiny v kuse jsme si povídali o představách, které s Vítkovicemi měl. Jeho představy byly opravdu o několik pater nad tím, čím skupina byla v té době. Dost mě to motivovalo. Všechno, co tehdy říkal, následně plnil. Bohužel ho zastavila zákeřná nemoc.

Je to konzistentní. Stále je tam tlak na růst a dobré výsledky. To je základ, na kterém trval i Martin Ulčák. Na to ale stavěl velké plány, jak výrobu a obchod posunovat dál. To se nezměnilo, tlak je pořád stejný. Ať už to byl Martin Ulčák, nebo teď Marcel Belhocine a Jan Světlík.

Tak teď toho cestování moc nebylo. Spíše sedím na telekonferencích. To není dobré, obchodní jednání, hlavně ta setkání v restauracích a hospodách, vážně nic nenahradí. Vždyť tam se dělá ten byznys. Tak to bylo vždycky a vždycky bude. Byť léto bylo přece jen lepší a docela jsme létali. Normálně to mám rozdělené tak půl měsíce na cestách, půl měsíce v Ostravě.

Mám to tu vážně rád. Navíc lidé zde mají průmysl tak nějak v genech. Vzniká zde komunita hodně zajímavých firem. Je tu velký potenciál. Na druhé straně si uvědomuji, a dobře to věděl i Martin Ulčák, že v Ostravě nic nevysedíte. Musíte vyrazit do světa, stát se jeho součástí. Právě obchod prošel největší změnou a je to Martinova práce. Ostrava je technologicky silná, ale v posledních letech má problém to prodat. Ono není snadné také najít vhodné lidi, protože musíte kombinovat znalosti jazyků s hlubokou technologickou znalostí a obchodním myšlením. Takových lidí je málo v celém Česku, natož v Ostravě.

Český průmysl je takový zvláštní. Je trochu jinde než my, nešel moc do technologií, které děláme my. A to nebudu vůbec řešit autoprůmysl, ten je úplně jinde, a to se nás netýká. Ale vezmu ty, které mají blíž k naší metalurgii, jako jsou Moravia Steel, Žďas, Liberty. Moravia Steel určitě přežije, tam se udělala řada dobrých akvizic, mají dlouhá chapadla do řady oborů a firem. O ně strach nemám. Liberty přeju všechno nejlepší, je to další soused z okolí. Opět spouštějí vysokou pec, mají potenciál ve skupině svého majitele. Věřím, že to vyberou.

Pro nás, a asi i pro všechny oceláře a strojaře, se nejedná o druhou vlnu, ale o pokračování vlny první, která vlastně neskončila. Znovu jsme aktivovali bezpečnostní a hygienická opatření z března. Vzhledem k omezeným možnostem cestování zase částečně přecházíme na videokonference. Byznys nicméně funguje dál, a jak už jsem říkal, u některých oborů pociťujeme mírné oživení.

Oskar Kwarteng-Acheampong (40)

• Vystudoval sportovní gymnázium a Vysokou školu báňskou, obor metalurgie a tváření materiálu.

• Pracoval v různých společnostech holdingu Vítkovice v různých pozicích.

• Od roku 2017 je CEO ve společnosti Vítkovice Hammering, která je součástí skupiny Witkowitz.

• Má rád sport, zejména lyže a auta, pivo a technologie všeho druhu.