Fotbalový fanoušek je zvláštní biologický druh. Nevyniká inteligencí či půvabem, smyslem pro fair play ani žádnou jinou ctností, snad kromě schopnosti ignorovat nepřízeň počasí. Jeho jediným výjimečným povahovým rysem je naprostá loajalita vůči oblíbenému klubu či reprezentaci – a to ještě jen v případě, že se vyhrává. V případě prohry dokáže, podoben zhrzenému milenci, o sto osmdesát stupňů otočit; ze zlatých hochů je najednou banda darmošlapů.

Jediné, co je horším nebezpečím než takto zatrpklý fotbalový fanda, je zatrpklý fotbalový fanda s politickou agendou. Své o tom vědí i tam, kde fotbal není přirozeně doma, například v Kazachstánu. Tamní reprezentace odjela v druhém listopadovém týdnu do Francie, aby tam sehrála poslední utkání kvalifikace na nadcházející mistrovství světa v Kataru. Proti ní nastoupil domácí tým. Běžná událost, řeklo by se, i ve sportovním kontextu; jinak nic, o čem byste se za normálních okolností dočetli v ekonomickém týdeníku.

Sebevědomí zmizelo

Okolnosti však docela normální nebyly. Francie drží titul mistra světa a vítězství ve své skupině měla již před zápasem jisté. Nebylo logické očekávat, že by Kazaši měli v Paříži zvítězit, pokořit Vítězný oblouk, rozebrat Eiffelovu věž, udělat na Napoleona v Invalidovně dlouhý nos a slavně odtáhnout zpět do Nur-Sultanu. Z důvodů, o nichž bude řeč vzápětí, však v horních patrech kazašské moci vznikl dojem, že by jejich fotbalisté mohli mít šanci uhrát nějaký pěkný výsledek; třeba remízu nebo prohru o gól.

Proč přesně takový dojem vznikl, je otázka. Kazaši uhráli ze sedmi předcházejících kvalifikačních zápasů tři remízy a byli v téže skupině spolehlivě poslední, když prohrávali i s týmy ze zemí fotbalově vyspělých jen málo (Finsko, Bosna a Hercegovina). Tak či onak přijeli do Francie se sebevědomím nezpochybnitelně svalnatým.

Pak se začalo hrát a ono zauralské sebevědomí valem mizelo. Francie vyhrála 8:0 – a v Kazachstánu se daly do pohybu nečekané věci.

Nejprve sportovní zpravodajský server Sports.kz napsal, že výsledek je „trapasem pro celou zemi“. (Přestože Kazachy fotbal dvakrát nebaví – na zahájení současné sezony přišlo na pětadvacetitisícový stadion v Astaně sotva pět tisíc lidí.)

Boxerky namísto kopaček

Zároveň se rozezvučely kazašské sociální sítě. Reprezentační trenér Talgat Bajsufinov si vyslechl svoje; například se stal záporným hrdinou básně, již na facebooku zveřejnil rusky psaný deník Ekspress-K. Dílo pojednává o špatném trenérovi, který se namísto pilné práce soustřeďuje na vlastní finanční prospěch, zapomene na vlastní čest a skončí na nepěkném místě povědomí veřejnosti, v němž se stýká pohrdání se zapomněním. (Potkal se tam zřejmě se svým předchůdcem, českým trenérem Michalem Bílkem, odvolaným v prosinci roku 2020).

„Řekli jsme našim hráčům, aby se nebáli a ukázali svůj charakter,“ řekl Bajsufinov po návratu domů, „ale nebyli jsme na takový zápas připraveni. Myslím, že nám chybělo sebevědomí.“ Možná. Věci se chopil populární almatský karikaturista Murat Dilmanov; nakreslil fotbalistu, jenž má na nohou boxerské rukavice namísto kopaček. „Tak silný je náš fotbal,“ komentoval to v narážce na box, jediný sport, v němž Kazaši konkurují světové špičce. Na letošních olympijských hrách v Tokiu Kazaši propadli a přivezli si poprvé v historii pouze dvě bronzové medaile – a vysloužili si kritiku prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva.

Prezident tehdy vyjádřil pochyby o účelnosti masivních státních investic do sportu, když nesou tak mizerné výsledky. Zde je namístě zdůraznit, že kazašský prezident je suverénně nejmocnějším mužem v zemi. Když něco řekne, ostatní naslouchají a koukají se podle toho zařídit.

Téma proinvestovaných peněz bez žádoucích výsledků se (právem, či nikoli) začalo po pařížském fotbalovém fiasku objevovat v novinách. (Opět kulturní připomínka – kazašský smysl pro svobodu tisku není docela totožný s významem téhož pojmu na Západě. Není zvykem, že by novináři šli proti prezidentovu zájmu.) „Není to osm k nule. Je to sto pět miliard k nule,“ vyšlo v tisku s odkazem na sumu, kterou za poslední tři roky fotbal spolykal na dotacích. Částka je uvedena v místní měně tenge; i v amerických dolarech však dosáhne na úctyhodných 240 milionů.

Proč fotbalisté?

Do fotbalu se najednou pustil kdekdo. Doyen kazašské diplomacie Kazbek Bejsebajev řekl, že by úřady měly dbát na výstavbu stadionů podle standardů evropské fotbalové asociace UEFA namísto utrácení za „nesrozumitelné programy“.

Mistr světa v bojovém umění MMA Kuat Chamitov (který má v zemi pozici srovnatelnou s Jaromírem Jágrem v Česku) si zase všiml přemrštěných platů, jež dostávají i průměrní hráči. „Proč by měli fotbalisté, kteří nikdy nic nevyhrají, dostávat 25 tisíc dolarů měsíčně, když zápasníci a boxeři takové peníze dostanou až za zisk titulu světového šampiona?“ ptal se. V zemi, kde průměrný měsíční plat čítá 600 dolarů, na to nejspíš leckdo bude slyšet. A to není řeč o hvězdách; například Rus Andrej Aršavin, kdysi zajímavý hráč ve špičkovém londýnském Arsenalu, podepsal v Almaty v roce 2016 smlouvu na 1,5 milionu dolarů ročně.

Na otázku, odkud a proč se peníze v kazašském fotbalu berou, je odpověď jednoduchá. Nursultan Nazarbajev, jenž zemi vládl 29 let až do předloňska, se natolik zhlédl v západní kultuře, že se rozhodl udělat z fotbalového rozvoje „národní prioritu“, jak jej cituje server eurasianet.org.

A protože Kazachstán je nejlépe prosperující ze všech postsovětských zemí (s výjimkou Ruska, ale HDP na hlavu je v Kazachstánu jen o deset procent nižší než v Rusku), peněz na priority bylo dost a dost.

Střídání stráží

Tudy může vést cesta k pochopení. Na penězích sedí předseda fotbalového svazu, jistý Adilbek Žaksybekov. Ten byl po léta personálním šéfem prezidentského úřadu, což je v Astaně (dnes Nur-Sultanu) tradičně mocná funkce. Takový šéf kontroluje přístup k prezidentovi. Není divu, že si Žaksybekov během své kariéry pořídil banku a pár průmyslových podniků (včetně lukrativního plynárenství). Všechny jeho firmy tvoří holdingovou společnost Cesna, jeden z nejsilnějších soukromých ekonomických subjektů v zemi.

Vztahy Tokajeva s Žaksybekovem jsou korektní, alespoň oficiálně. Dobře informovaný server thediplomat.com však píše o tom, že Žaksybekov je nejslabším článkem staré gardy Nazarbajevových lidí, kteří se dostávají do generačního konfliktu s mladšími ambiciózními byznysmeny a politiky. K nim patří například současný šéf prezidentovy kanceláře Erlan Košanov nebo almatský guvernér (či po místním „akim“) Bachytžan Sagintajev. Pokud se potvrdí, že financování fotbalu je záminkou k přeskupení mocenských sil, bude ostudná prohra ve Francii bolet Žaksybekova více než všechny fotbalové fanoušky dohromady. 

Za kolik?

Jak vypadá průměrný roční klubový plat fotbalistů v nejvyšších soutěžích uvedených zemí (v mil. USD)

1. The Premier League (Anglie) - 3,93 mil.

2. La Liga (Španělsko) - 2,89 mil.

3. Serie A (Itálie) - 1,99 mil.

4. Bundesliga (Německo) - 1,83 mil.

5. Ligue 1 (Francie) - 1,3 mil.

6. Super League (Čína) - 1,05 mil.

7. RPL (Rusko) - 877 tis.

8. Super League (Turecko) - 864 tis.

9. Série A (Brazílie) - 670 tis.

10. MLS (Kanada – pouze tři kluby, ostatní hrají v USA) - 519 tis.

25. Kazachstán - 148 tis.

Zdroj: Sporting Intelligence