Hned na úvod si řekněme, že volby v malé a bohaté zemi uprostřed Alp mají daleko menší dopad na místní život než kdekoli jinde v Evropě. Důvodů je několik. Prvním je dlouhodobá a na státu do značné míry nezávislá ekonomická prosperita. Ta se opírá o finanční sektor a sofistikovaný průmysl s mnoha doslova ikonickými produkty a samozřejmě i o cestovní ruch. Přes devadesát procent švýcarského HDP přitom vytvářejí malé a střední firmy, často podniky s dlouhou, rodinnou tradicí. 

Druhým důvodem je vysoká míra decentralizace. Na život obyčejného smrtelníka mají volby do regionálních, tedy kantonálních sněmů často větší dopad než volby federální.

Další důvody jsou rázu politického. Švýcarští voliči jsou k urnám voláni v průměru čtyřikrát do roka, kdy se konají různá referenda. Některá mají celostátní, jiná kantonální nebo lokální rozměr. Tak či tak, právě v lidových hlasováních se rozhoduje o klíčových otázkách mezinárodní i domácí politiky. Volení zástupci v parlamentu a z jejich řad vzešlá vláda, Spolková rada, zdaleka nemají takové slovo jako jinde. 

A navíc, od roku 1959 vládne široká koalice postavená na takzvané magické formuli. Neboli souboru různých veličin, které určují složení Spolkové rady. Ta má sedm členů, kteří se dělí v poměru 2 : 2 : 2 : 1 mezi čtyři hlavní strany: konzervativní Švýcarskou lidovou stranu (SVP), Sociálnědemokratickou stranu (SP), liberální Svobodnou demokratickou stranu (FDP) a křesťanské demokraty, kteří se před letošními volbami sloučili s jinou malou stranou a přejmenovali na Střed (Die Mitte).

Při výběru konkrétních ministrů se ovšem přihlíží i k jazykovému poměru, takže čtyři křesla patří německojazyčným politikům a zbývající tři ministři jsou vybíráni z řad francouzsky a italsky mluvících ministrů. Mezi ministry jsou vždy zástupci katolické i protestantské komunity. A nově přibyl i požadavek na dostatečné zastoupení žen, které jsou v té aktuální celkem tři. Výsledky voleb mají na složení Spolkové rady pramalý vliv. 

Únava voličů z častého hlasování i pocit, že více toho mohou změnit při referendech, stojí za malým zájmem o účast. Ta se dlouhodobě pohybuje pod padesáti procenty. Letošních 46,6 procenta je více než minule, ale méně než například před dvanácti lety.

Navzdory všem těmto konstatováním stojí švýcarské volby za sledování. Pojďme si shrnout jejich výsledky. 

Rekordní počet křesel pro konzervativce

Volební vítězství obhájila SVP, která už dlouhé roky sází na téma omezení a v nejlepším případě zastavení imigrace, zejména ze zemí s odlišnou kulturou a náboženstvím. Letos ji nevolil rekordní počet voličů. A přesto s necelými 29 procenty získala rekordní počet 62 poslanců Národní rady, tedy švýcarské dolní komory. 

SVP zvítězila s náskokem více než deseti procent před druhou SP, která obdržela osmnáct procent hlasů a 41 křesel. I sociální demokraté o něco vylepšili svůj minulý výsledek. Jejich hlavním tématem byla kupní síla méně bohatých Švýcarů, zkoušená inflací a růstem odvodů na zdravotní pojištění, k němuž došlo pouhý měsíc před volbami. Na ně vsadili a díky nim odloupli část voličů, kteří minule volili zelené. V zemi, jež stále silně spoléhá na svobodu jednotlivce, jsou zmíněné návrhy na jednotné zdravotní pojištění a pojistné závislé na příjmech většinou voličů vnímány jako příliš etatistické. Zatímco je však středoví a pravicoví voliči odmítají, pro voliče SP byly hnacím motorem. 

Na třetí místo se po několika dekádách postupného úpadku vyškrábali křesťanští demokraté, kteří se před dvěma lety integrovali s malou Občanskou demokratickou stranou (BDP). Nově vzniklý Střed získal 14,6 procenta a 28 mandátů. Je otázkou, zda jako třetí v pořadí požádá o to, aby se navýšil počet jeho křesel ve vládě z jednoho na dvě. 

Poražení liberálové a zelení

Poraženi odešli liberálové, kteří po dlouhých desetiletích, kdy vítězili a později končili druzí, poprvé padli až na čtvrté místo. Jejich 14,4 procenta a 28 mandátů souvisí mimo jiné s faktickým krachem Credit Suisse, který vrhl špatné světlo na švýcarské bankovnictví, jehož největším reprezentantem a zastáncem byla právě FDP. 

Největšími poraženými jsou ale obě zelené alternativy. Některá švýcarská média dokonce hlásila, že „zelená vlna skončila“. A opravdu, zatímco jasně levicová Strana zelených (GPS) a její liberálnější souputnice Zelenoliberální strana (GLP) minule získaly přes třináct, respektive skoro osm procent, přičemž GPS dokonce přeskočila křesťanské demokraty, tentokrát významně ztratily. GPS dosáhla 9,4 a GLP 7,2 procenta hlasů a namísto společných 44 teď mají jen 33 mandátů. Během volební kampaně v roce 2019 zelená témata dominovala veřejné debatě a vedla k velké mobilizaci v levicovém táboře. Po celé zemi dokonce probíhaly stávky za klima. V roce 2023 radikální akce na podporu boje proti klimatické změně naopak rozhněvaly část voličů. 

Žádná bitva nevzplála

Švýcarská média v souvislosti s volbami připomínají ještě dvě důležité věci. 

První souvisí s volební kampaní, která byla podle analytiků na hony vzdálená těžkým rétorickým bitvám, jež jsou k vidění v mnoha jiných zemích. Chyběl jí zápal i zásadní vrcholy. Většina stran vsadila na jistotu, na témata, která jsou jim vlastní a jsou v nich kované, a nešla do rizika velkých kontroverzí. Prakticky nikdo proto například neřešil zánik Credit Suisse, který by přitom mohl být předzvěstí větší krize švýcarského bankovnictví a finančního sektoru, ani vztahy s EU, jež byly velkým tématem v minulosti.

Navzdory tomu Švýcarsko zaznamenalo citelný posun doprava a ke konzervatismu. Kromě vzestupu SVP a prosazení nového Středu jej dobře ilustruje oslabení obou zelených uskupení i pád dvou ultralevicových formací (komunistů a Solidarity), které neslavně opouštějí Národní radu. 

Jak a jestli vůbec se všechny tyto výsledky promítnou do praktické politiky, zatím není jasné. Setrvačnost švýcarské politiky je velká a o řadě kontroverzních bodů budou nakonec spíše než politici rozhodovat sami občané v některém z budoucích referend.

Rada kantonů

Trochu stranou zájmu, nicméně vzhledem k pravomocím dost neprávem, zůstává horní komora švýcarského parlamentu. Rada kantonů (Ständerat) patří mezi mnohá specifika zdejšího politického systému a reprezentuje kantony historické i nové (dříve polokantony). Má naprosto rovnocenné postavení jako Národní rada. Bez jejího souhlasu není možné přijmout žádný zákon ani zvolit ministry Spolkové rady.

Na rozdíl od dolní komory jsou zde jednotlivé kantony zastoupeny dvěma členy bez ohledu na lidnatost. Nové kantony zastupuje vždy jeden reprezentant. Formu a způsob volby, jakož i termín voleb si určují samy historické i nové kantony. V některých z nich se dlouho volilo nepřímo, tedy prostřednictvím kantonálních sněmů. Nyní se členové Rady kantonů volí přímo, a to zpravidla většinovým systémem.

Z celkových 46 členů Rady kantonů bylo v neděli zvoleno 33, u ostatních mandátů se čeká na druhé kolo. Většinový systém postavený na větší přijatelnosti pro širší elektorát favorizuje umírněné strany. I proto mají tradičně nejsilnější zastoupení Střed a FDP a teprve za nimi následují vyhraněnější SVP, SP a obě zelené formace.