Aukční dům Arthouse Hejtmánek sídlí v pražském Bubenči v budově ze 17. století. Se spolumajitelem Tomášem Hejtmánkem jsme si povídali v křesílkách s výhledem do zahrady a vedle nádherného biedermeierovského psacího stolu z roku 1830. Poctivě vyrobeného z kvalitního dřeva. Pokud ho nikdo nezničí, všechny nás o mnoho let přežije. Okolo nás také visely obrazy a stály sochy českých klasiků, současných autorů i starých mistrů.

„Většina galerií se zaměřuje jen na obrazy, když tam vejdete, mají je od podlahy až po strop. Můj záběr je mnohem širší, takže když chystám aukci, zařizuji interiér i historickým nábytkem. Mám radost, když hosté, účastníci aukce, procházejí naším domem a vidí, jak by jednotlivé obrazy a další umělecké předměty mohly vypadat u nich doma,“ říká Hejtmánek.

Ano, také trh s uměním se přesunul do online světa – a docela dobře se tam zabydlel. Znamená to, že lidé, kteří chodili na aukce s uměním osobně, jsou více doma, prohlížejí si nabízené obrazy, sochy, nábytek a další díla přes internet, případně si nechávají posílat více fotografií, a následně většinou také draží přes internet. Nás to samozřejmě trochu mrzí, protože jsme radši, když k nám lidé chodí osobně. Ale musíme se situaci přizpůsobit, takže jsme od roku 2020 také začali pořádat internetové aukce, jimiž jsme doplnili „živé“ dražby, které se zčásti konají i pod širým nebem, na zahradě našeho aukčního domu.

Více jsou teď k mání díla ve střední nebo nižší cenové kategorii, tedy v té běžnější produkci. Méně jsou ke koupi dražší díla, top produkty. Lidé nevědí, co se bude v následujících měsících dít, bojí se inflace, tak mnohdy raději vyčkávají. Mám seznam lidí, kteří mi slibovali, že dají něco do aukce, ale pak to odložili. Ale samozřejmě že ten, kdo chce investovat jinde, třeba do nemovitostí, vzácný obraz prodá i nyní, aby měl potřebný kapitál. Naštěstí mám poměrně široký záběr, nabízím i umělecké řemeslo nebo design. Samozřejmě že mít v aukci hodně drahý obraz je vždycky příjemné, ale když máte hezké zboží i jiného druhu, není to vždycky to nejdůležitější.

V tomto ohledu nepanuje žádná jistota. Naopak se může stát, že cena spadne. Těžko odhadnout, že půjde stále nahoru, možná že ta špička je už teď. Takže se může stát, že si za rok budou lidé vyčítat, že měli obraz prodat dříve. Třeba proto, že kvůli zdražování nebudou mít zájemci o umění tolik peněz, jako mají právě teď. Může se stát, že lidé budou potřebovat peníze na něco jiného. Nikdy nevíme, co se bude dít za pár měsíců, za rok, za kolik se daný obraz v určitém čase vydraží a kolik na něm jeho majitel vydělá.

Ano, je to nebezpečí této doby. Kontrola vystavovaných děl je omezená, zájemci by proto měli být obezřetnější, dávat si větší pozor. Ověřovat si například, jestli je daná aukční síň renomovaná, jestli je dlouho na trhu, tedy že nevznikla před krátkou dobou, jenom něco prodá a pak zase zanikne. Doporučoval bych proto vybírat mezi tradičními aukčními domy, které draží také na běžných, „živých“ aukcích. Od věci není ani rada nebo rovnou posudek od nějakých renomovaných odborníků. Zkušený sběratel by měl rovněž trh s uměním sledovat dlouhodobě, aby se v něm orientoval, osobně se zajít podívat a neskočit hned po prvním nabízeném obrazu v online aukci podle jedné zveřejněné fotky. Bohužel plagiáty se objevují a objevovat se nejspíš stále budou. V naší aukční síni samozřejmě platí možnost vrácení vydraženého obrazu či sochy, pokud by byla prokazatelně chyba na naší straně. Pokud ale já dávám nějaké zajímavé umělecké dílo do aukce, jsem o jeho pravosti přesvědčen.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Skutečně vidím spoustu věcí, kterých si jiní nevšimnou, například u použitých materiálů. Dražší obrazy by rovněž měly mít svou historii, tedy odkud se vzaly, jakými výstavami třeba prošly a podobně. Důležitý je rovněž kunsthistorický a restaurátorský posudek.

Ono to od sebe není až tak daleko. Umění mě zajímalo od dětství, aukce jsem také sledoval už od poměrně brzkého věku prostřednictvím specializovaných odborných časopisů. Starožitnosti mě vždycky přitahovaly. Dokonce jsem zachraňoval staré věci vyhozené u popelnic, hledal jsem poklady také po smetištích. A když jsme bydleli na Malé Straně, prolézal jsem tamní půdy a sklepy. Pořádně jsem se ale k aukcím uměleckých děl dostal až po škole, respektive po letech restaurátorské práce. Trh s uměním u nás jsem nicméně samozřejmě sledoval už dříve, v devadesátých letech, ale s vlastními aukcemi jsem začal později. Možná bych byl dneska dál, kdybych se do toho pustil už tenkrát, ale nelituji, dělám práci, která mě baví, a vydělávám více, než kdybych zůstal u restaurování. Na druhou stranu má naše firma poměrně velké náklady, na jednu aukci včetně reklamy, platů zaměstnanců, honorářů pro restaurátorský tým a dalších položek to dělá okolo dvou milionů korun.

Kupovat nyní nábytek je určitě zajímavé, cenově je teď skutečně velmi přístupný. Co před dvaceti lety stálo 200 nebo 300 tisíc, stojí dneska třeba padesát.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Myslím, že je to výměnou generací. Lidé, kteří si kdysi pořizovali například barokní nebo renesanční nábytek, postupně vymírají a nastupující generace o to nemá takový zájem. Je tady tím pádem široká nabídka například z pozůstalostí, ale malá poptávka. Na druhou stranu jsme nyní zaregistrovali větší zájem o lidový, venkovský nábytek, což zřejmě souvisí s tím, že si Češi v koronavirové době pořídili chaty a chalupy a teď si je vybavují. U nábytku více než u obrazů totiž platí, že na něj musíte mít vedle peněz také místo. Kromě starožitných kusů ale nabízíme i nábytek z 20. století, funkcionalismus nebo art deco, takže pokud si střední nebo mladší generace něco pořizuje, jsou to spíše tyto kousky s jednoduššími, strohými tvary.

Mohu se pochlubit obrazem Mikuláše Medka s názvem Akce l (Vajíčko), který pochází z roku 1955. Je to jeho nejvýznamnější plátno, které se kdy objevilo na trhu. Z osmi milionů korun jsme ho vydražili za 57 milionů včetně aukční přirážky. Bylo to v červnu 2019, tedy několik měsíců před pandemií. Myslím, že u tohoto autora se tento rekord už těžko překoná.

Obraz jsme prodali na zahradní aukci, dražilo se při ohromné průtrži mračen, dvě hodiny opravdu intenzivně pršelo. Říkali jsme si, že si aukci řídil malíř Medek z nebe, že to prostě nemohla být jen tak nějaká dražba. Lidi ale neodradilo ani to, že nám kvůli vodě selhávala technika, přihazovalo se dál. Samozřejmě se pak druhý den psalo, že u nás rostly ceny jako houby po dešti. Obraz nakonec koupil významný český sběratel a milovník umění Vladimír Železný, někdejší ředitel televize Nova a europoslanec. Hodně si toho díla považoval a měl velkou radost, že se mu ho podařilo získat. Dokonce kvůli Akci l (Vajíčku) musel prodat některé jiné obrazy. Toho si velmi považuji. Zajímavostí této aukce ještě bylo, že se do poslední chvíle přetahoval s jedním z nejbohatších Čechů, podnikatelem Danielem Křetínským, kterého na aukci zastupovala jeho asistentka. Patrně měla stanovený limit, nad který nemohla jít. Myslím, že kdyby přišel pan Křetínský osobně, mohl se obraz prodat ještě dráž.

V posledních letech jsme prodávali okolo osmdesáti procent děl, což je i vzhledem k zahraničním zkušenostem ohromný úspěch. Tam bývá úspěšnost aukcí tak padesát, šedesát, někdy sedmdesát procent. Pokud se nabízené dílo nevydraží, jeho majitel ho může dále nabízet v poaukčním prodeji třeba za nižší cenu. Anebo se předloží do další aukce. Obvykle nikoli hned do té další, ale třeba za rok, za dva. Někdy si majitel obraz zase odveze a po několika letech ho znovu nabídne. A prodá se pak třeba dráž než za původní vyvolávací cenu. Jak už jsem říkal, nikdy se výsledná cena nedá přesně odhadnout, záleží třeba i na tom, jaký okruh zájemců se na danou aukci sejde.

Teď v pandemii nás v online aukcích začala navštěvovat spousta nových lidí. Online světem jsme přilákali další zájemce. Dokonce pak přišli i osobně. Jsou to stovky nových zájemců a zajímavé je, že převážně z České republiky. Pořád nás ale navštěvuje naše stálá klientela, která u nás nakupuje těch deset let, co jsme na trhu.

Chlubím se tím, že je to právě nadšený sběratel, který si obraz pověsí doma, a ještě mi volá, jakou z něho má radost. Samozřejmě se ale objeví také nějaký obchodník, který chce na následném prodeji ještě něco vydělat. Což se mu někdy podaří a někdy také ne.

Stále platí, že převažuje zájem o klasickou českou modernu 20. století.

Existuje několik desítek nejznámějších jmen, mezi něž patří Zrzavý, Špála, Filla, Toyen, Štyrský, Šíma, Kupka a další. Mezi nimi jsou ale rovněž někteří méně známí umělci, které rádi objevujeme. Už se mi několikrát stalo, že jsme nabízeli „neznámého“ autora s kvalitními díly, která se pak velmi dobře prodala. Naopak staří mistři jsou na tom výrazně hůře, o ně je totiž na českém trhu menší zájem. Přesto je v nabídce také máme, protože jde často o moc krásná díla.

Rád propojuji starší generaci s tou nastupující. Mám radost, když se mi podaří začínajícího umělce prosadit, pomoct mu. Hodně současných autorů stojí o to, aby se v aukci objevili ve společnosti renomovaných jmen. Chodím do ateliérů a vybírám si, pokud to je možné. Řídím se svým pocitem, dané dílo se mi musí také líbit.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Mám určitý okruh známých, kteří mi například doporučují nějakého dalšího sběratele. Je to ale vždycky rozhodnutí majitele, jestli nám svůj obraz, sochu, plastiku poskytne do dražby. Mám i seznam několika lidí, které přemlouvám každý rok, aby mi do aukce dali vybrané dílo. Někdy to trvá několik let, než se domluvíme. A pak jsou i lidé, kteří přijdou nebo zavolají, že mají například pozůstalost a chtějí pomoct s jejím prodejem. Někdy se tam najdou věci, které pak prodáme za stovky tisíc korun, což je velmi slušné. Naše provize z prodaných věcí je maximálně patnáct procent, u obrazů za miliony ale bývá nižší. Tak to má ostatně nastavena většina aukčních domů u nás i ve světě.

V posledních letech ubylo lidí, kteří se osobně dostavují na aukce, hodně se odehrávají přes počítač nebo po telefonu. Byl jsem ještě před pandemií na jedné zahraniční aukci, kde bylo snad tisíc položek, ale v sále sedělo asi deset lidí. Všechno se odehrávalo online a přes telefon. Svět se v našem oboru hodně proměnil. Já si ale stále potrpím na to, aby se náš Arthouse Hejtmánek zařizoval před aukcemi nabízenými obrazy a dalšími díly tak, jako bych je rozmístil u sebe doma. Aby se tady pak dobře a jako doma cítili rovněž naši hosté, kteří přijdou nakupovat. Stává se mi, že mi někdo před aukcí ještě nabídne hodně zajímavý obraz, na němž bych mohl vydělat slušné peníze, ale já už pro něj nemám vhodné místo. Majitele v daný okamžik slušně odmítnu a nabídnu mu jiný termín. Každý rok dělám dvě „živé“ aukce – před letními prázdninami a v prosinci. Mezi tím jsou ještě internetové online dražby. Každou aukci připravuji dva tři měsíce. Tak z osmdesáti až devadesáti procent jsem zprostředkovatel, zbytek jsou věci, které sám koupím – týká se to například už zmiňovaného nábytku.

Známe to všichni z televize, jací jsou někteří licitátoři kouzelníci. Osobně jsem to zažil v Amsterodamu u jednoho anglického licitátora, myslím, že dražil pro vyhlášenou londýnskou aukční síň Christie’s. Opravdu byl zábavný, občas prohodil i nějaký vtip, dokázal lidi rozproudit, nabudit je, protože ta aukce byla opravdu dlouhá. Tak schopný licitátor je samozřejmě ohromná výhoda. Některé velké aukční domy v zahraničí si své licitátory vychovávají od mládí.

V Česku tohle moc licitátorů neumí, což je dáno také tím, že u nás byl přirozený vývoj na trhu s uměním na desetiletí přerušen komunistickým převratem v roce 1948. Licitátor v našem aukčním domě je sice spíše strohý, ale má charisma, velmi příjemný hlas a je pozorný. Není to jeho hlavní profese, neživí se tím, je to jeho koníček, baví ho to. Ani to není žádný velký znalec umění, ale v tom, co dělá, se opravdu vyzná. Pozná například, kdy má ještě chvilku počkat a kdy už věc odklepnout. Jsme rádi, že ho máme, najít vhodného licitátora bývá těžké. Být licitátorem je do jisté míry také umění, já bych to třeba dělat nemohl. 

Tomáš Hejtmánek (55)

• Narodil se v Praze.

• Vystudoval Akademii výtvarných umění, původní profesí je malíř a restaurátor.

• Sběrateli byli jeho otec, dědeček i pradědeček. Sám začal svou první sbírku děl sochaře Jaroslava Horejce tvořit už v patnácti letech.

• Po škole se věnoval především restaurátorské činnosti.

• Přesně před deseti lety založil se svou manželkou Marií vlastní aukční dům Arthouse Hejtmánek, z něhož vybudovali jedno z nejvýznamnějších tuzemských center trhu s uměním.

• Má čtyři děti, které mu s pořádáním aukcí pomáhají.