Vyhlížený obrat v trendu inflace se nekoná. Po srpnovém náznaku v podobě poklesu tempa meziročního růstu spotřebitelských cen nás září vrátilo k realitě. Ze 17,2 procenta nám meziroční inflace skočila na rovných osmnáct procent.
Můžeme se zlomyslně těšit, že nás po pobaltských členech eurozóny předskočilo Maďarsko, jemuž inflační tachometr už ukazuje číslo začínající dvojkou, ale to je tak všechno.
Lidé přestávají nakupovat
Maďarsko by nás přitom mělo docela zajímat, protože jeho fiskální politika nebyla tak odlišná od té české. Jen ty předvolební dárečky vrcholily o půl roku dříve. Což tak nějak koresponduje s načasováním inflačního vrcholu. Viktor Orbán je prostě v rozdávání cizích peněz stejně dobrý jako Andrej Babiš.
Na rozdíl od naší nové vlády ale po volbách bez váhání zařadil zpátečku. Tak trochu k tomu byl donucen okolnostmi. Tamní centrální banka nesedí na hromadě devizových rezerv, a tak padající forint důkladně přikládá pod kotel a dobré vztahy s Putinem na růstu cen energií fakt nejsou vidět. Centrální banka tak nemá moc na výběr a už vyšponovala svou základní sazbu na třináct procent a do dvojnásobku naší čtrnáctidenní reposazby to nemá vůbec daleko.
Možnost, že by ČNB revidovala své holubičí postoje, je nicméně zcela nulová, jakkoli guvernér Aleš Michl po poslední radě trochu vyostřil rétoriku a varoval před nepřiměřeným růstem mezd.
Argumentace bude stále stejná. Ekonomika viditelně zpomaluje, a jak je vidět na vývoji maloobchodních tržeb, lidé přestávají nakupovat a základní peněžní agregáty vypovídající o množství peněz v ekonomice klesají, takže to by mělo samo od sebe tu naši poptávkovou inflaci brzdit. A ta nákladová z dovozu je měnovou politikou neovlivnitelná.
Trh nevěří v pokles inflace
To jsou jistě validní argumenty, nicméně protiargumenty si nijak nezadají, když inflační očekávání podle průzkumu ukazuje, že trh nevěří v pokles inflace pod sedm procent ani v horizontu dalších dvou let, kdy efekt energetického šoku nepochybně vyprchá.
Jde o to, že brzdíme, ale po svahu, z něhož jedeme, se stále suneme dolů dost nebezpečnou rychlostí. A hlavně se přitom dost ojíždějí brzdové destičky našich devizových rezerv.Intervence držící pevnou korunu jsou zatím hodně významným protiinflačním faktorem, ale je otázkou, jak dlouho je ještě bude možné v neomezeném měřítku praktikovat. Půl roku? Ale taky třeba jen čtyři měsíce? Úrokový diferenciál vůči hlavním měnám se zmenšuje a náklady na udržení kurzu rostou. Finanční trhy jsou ve střehu a v první slabé chvilce zaútočí.
ČNB by měla dát najevo, že rozdíl v úrokových sazbách vůči dolaru i euru hodlá přinejmenším udržovat. Pro opuštění intervenčního režimu, které bude brzy nevyhnutelné, je to dost důležité.
Nehledě na to, že přišlápnutím inflační brzdy není co zkazit. Vysoké úroky stále ekonomiku dostatečně nebrzdí. Poslední zvýšení nezaměstnanosti je jen symbolické. Výhled rozpočtových deficitů nezadržitelně bobtná a platy porostou i tam, kde je nejsnadnější je zmrazit. Není čas sedět a dívat se, co to všechno udělá.
