Derek Chauvin, vrah George Floyda, bude čekat asi osm týdnů na rozsudek. Dopadne-li špatně, může dostat až 40 let (nebo i více, pokud by soudce Peter Cahill přihlédl k potenciálním přitěžujícím okolnostem); když bude mít štěstí, dostane doporučených 12,5 roku. Když se bude slušně chovat, možná bude venku po polovině trestu na podmínku. To vše ještě nevíme, stejně jako jsme do minulého týdne nevěděli, v kolika bodech obžaloby – a jestli vůbec – Chauvina porota shledá vinným.

Spousta Američanů však na nic čekat nemusela. Pro ně symbolizoval Derek Chauvin všechna příkoří, skutečná i domnělá, která musejí denně překousávat. V jejich očích byl vinen ještě daleko dříve, než porota vůbec začala jednat (a jednala velmi krátce – deset hodin na tři verdikty znamená slušně rychlé tempo). Byl vinen možná ještě dřív, než se do křížku s Floydem pustil. Byl prostě fucking vinen.

Newyorské Timesy ještě před verdiktem napsaly, že „vzniká strach, že Chauvin usvědčen nebude“. Guvernéři desítek států pro ten případ povolali Národní gardu, aby bylo čím hasit nepokoje. Jaké nepokoje? Třeba ty, ke kterým vyzývala Maxine Watersová, kongresmanka z Kalifornie: „Pokud verdikt nebude, neodejdeme z ulic, dokud nedosáhneme svého.“ Prezident Biden mluvil o „systemickém rasismu“ a „modlil se za správný verdikt“.

Každý věděl, co je správný verdikt. Před soudem nestál zlý čin jednoho muže, nýbrž „oni“. Nikde stopa pochyb, jež šlechtí lidskou duši; žádný rozhněvaný Henry Fonda. Žijeme v nebezpečných časech.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.