Vladimir Putin prodělal tento týden zásadní proměnu. Z vrtošivě bezohledného, botoxem napumpovaného exkágébáka s legračně papalášskými sklony se stal nejnebezpečnější zločinec Evropy. Z racionálně kalkulujícího kleptokrata se stal nepřítel, jenž ztratil všechny zábrany. Pokud chce Západ tvrdit, že liberální demokracie je životaschopný politický systém, musí jeho reakce na Putinovu proměnu vypadat podle toho.

Výhrůžka ruského prezidenta „následky, které vaše dějiny ještě nepoznaly“, vyřčená těsně před samotným začátkem války v noci na čtvrtek, je mezinárodněpolitickým ekvivalentem hrozby z úst sebevražedného atentátníka. Adresáti této hrozby, politici západních zemí, tomu musí své uvažování přizpůsobit.

Minimálně posledních osm let tvořila leitmotiv veškerého jednání Západu s Putinem o Ukrajině směsice zájmů lišících se země od země. Sousedé azbukové zóny v Pobaltí a Polsku pociťovali bezpečnostní hrozbu akutněji než etablované evropské mocnosti dále na západ. Němci chtěli především byznys, Britové rádi zavírali oči nad původem ruských miliard v londýnském City a Francouzi hledali, kudy by si jednáním s Moskvou vylepšili vlastní pozici na euroatlantické scéně. Nejdůležitější článek této scény, Spojené státy, měl po čtyři roky v čele člověka, který v šéfovi Kremlu viděl spoluspiklence proti liberálům (že tím slovem rozuměl něco jiného než Putin, mu bylo jedno).

Ona směsice zájmů měla Putina odradit od dalšího válčení. Dnes je jasné, že tato směsice selhala. Má-li západní liberální demokracie přežít, je třeba ji nahradit jedinou společnou prioritou. Tou je ukončení Putinova mocenského působení, a to takovou formou, jaké bude třeba. Putin roku 2022 není geopolitický konkurent, s nímž je třeba v zájmu zachování míru uzavřít kompromis. Je to nepřítel, jenž vytáhl do zbraně. V zájmu vlastního přežití se Západ nemůže konfliktu dále vyhýbat; může v něm jen obstát, nebo selhat.

Slabě a postaru

Začátek nebyl dobrý. Západní politici se předháněli ve verbálním odsuzování ruské invaze a uvalovali na Moskvu dílčí sankce. Američané si vytipovali poslance Státní dumy a čtyři ruské banky, kteří jsou nově personae non gratae, a později přidali opatření zasahující „jádro ruské finanční infrastruktury“; Evropská unie zacílila na „sedmdesát procent ruských bank“ a zastavení modernizace ropného sektoru.

Z toho je patrné, že západní politici, když o těchto sankcích rozhodovali, uvažovali stále postaru. Chtěli si nechat ještě něco v záloze jako páku, jíž by Putina odradili od další agrese. Jenže to už byly Kyjev, Charkov, Mariupol, Hostomel, Ivano-Frankivsk a další ukrajinská města v plamenech.

Ukrajinci mezitím marně požadují odstřihnutí Ruska od mezinárodního platebního systému SWIFT, jedno z mála opatření, která by Rusy skutečně bolela. Otupilo by to ostří finanční zbraně, kterou má Putin k dispozici, a tou jsou rezervy ve výši zhruba 600 miliard dolarů, jež si jeho režim našetřil z prodeje ropy a plynu. A samozřejmě by to zkomplikovalo život Putinově klientele, oligarchům, kteří mají svůj majetek na Západě.

foto Profimedia.cz

Tady už je řeč o podstatě věci. Jak odříznutí od SWIFT, tak embargo na zahraniční obchod energetikou počínaje by nebyly pro Evropu bezbolestné. V případě SWIFT by to vybídlo Orient – od Moskvy přes Teherán po Peking – k aktivnímu budování mimodolarového platebního trucsystému. V Evropě by odmítnutí ruské energie znamenalo další mohutné skokové zdražení energií z jiných zdrojů, a tím pádem zrychlení inflace. Razantní sankce by bezpochyby řádně okosily ambiciózní plány na zezelenání energetiky. Evropa by byla chudší a o nic čistší než dnes. To není nic příjemného; ale je to lepší než vláda azbuky.

Prasklinky v železobetonu

Putin nechystá nic menšího než právě vládu azbuky. Představa, že uchvácení Ukrajiny mu bude stačit, je naivní. Kreml mluví o „východní Evropě“ jako nové zóně ruského vlivu, která má být mimo efektivní dosah NATO. V Tallinu, Kišiněvu i Praze víme, co to znamená.

Zároveň víme, že ruského vládce prakticky nelze sesadit zvenčí; dosud nikomu se to nepodařilo. Je tedy třeba při snaze o zneškodnění Putinova režimu spoléhat na tamní domácí scénu. Kremelský boss to ví také; jeho odhodlání je odhodláním člověka, jenž riskuje, protože alternativa je horší.

A věru se Putin má čeho obávat. Běžní Rusové, kteří ještě před osmi lety sborem tvrdili, že „Ukrajina je Rusko“, dnes po desetitisících protestují. V centru Moskvy a Sankt-Petěrburgu, ale i v 51 dalších městech (říká americká televize NBC) lidé proti invazi demonstrovali.

Nejsou sami. Uvězněný opozičník Alexej Navalnyj, ruský nacionalista, jemuž Ukrajinci nijak zvlášť k srdci nepřirostli, řekl, že invaze je zločin. (Jeho někdejší spolupracovník Fjodor Gorožanko, svědek obžaloby v souběžně probíhajícím procesu s jeho šéfem, den před invazí odmítl svědčit podle nadiktovaného plánu.) Hlasatel státní televize Rossija-1 na svém soukromém – ale supersledovaném – účtu na síti VK invazi odsoudil.

To vše jsou jen prasklinky v železobetonovém krunýři neomezené moci, již Rusové obvykle nesou ochotněji než kterýkoli evropský národ. Putin však dnes vidí, že jejich ochota není nekonečná. Cesta k jeho odstranění vede přes nespokojenost jeho klientů oligarchů; a jedna z cest k ní může vést přes nadkritickou dávku nespokojenosti obyčejných Rusů.

To je skutečně věc, kterou dějiny dosud nepoznaly. Putinova výhrůžka se tak může obrátit proti němu samotnému. Může se tak ale stát pouze tehdy, když on i zbytek Ruska uvidí, že Západ ve svých liberálnědemokratických poměrech nezdegeneroval a je ochoten za svoji pravdu trpět. Jedině pak bude platit, co si mezi sebou těsně před invazí říkali Ukrajinci – že na každého, kdo si připraví vlastní Gliwice, čeká i jeho Norimberk.