Pár posledních týdnů jsme měli možnost sledovat vzrušenou debatu o evropské taxonomii na téma, zda bude možné financovat jaderné a plynové energetické zdroje a jak dlouho a zda jsme, či nejsme schopni se s tím nějak popasovat u nás v Česku. Ve skutečnosti ale od samého počátku nejde o to, co v taxonomii je, ale o to, že vůbec existuje a jaké jsou důsledky jejího uplatňování pro naše životy. Taxonomie totiž není o energetice, ale o řízení finančního sektoru. Banky přestávají být agenty svých klientů, jimž se starají o zhodnocení jejich peněz a udržení jejich hodnoty, a stávají se nástrojem k dosažení klimatických cílů.

Fakticky jde o zrušení základních funkcí finančních trhů, které dosud řídily alokaci zdrojů. Finance směřovaly tam, kde byla vysoká jistota návratnosti a podmínky odpovídaly finančnímu riziku takové investice. To se nyní stává až druhotným faktorem. Tím prvním je, zda financovaný projekt odpovídá politickému zadání v podobě klimatické politiky. Které technologie a projekty odpovídají, o tom bude rozhodovat fakticky samostatně Evropská komise delegovanými akty a každé tři roky bude taxonomie vyhodnocena a její kritéria revidována, takže co platí nyní, může být za tři roky jinak, a nebude se dotýkat jen energetiky, ale každé ekonomické aktivity. O jejím zavedení bylo fakticky bez vědomí národních států EU rozhodnuto už v roce 2018 a nyní se pouze spouští.

Takže zatímco doposud tekly investice tam, kde nejvíce vynášely a kde si lidé mohli vydělat nejvíce peněz, čímž bohatla celá společnost, nyní o tom, kam peníze smějí téci, rozhodnou bruselští úředníci a politici podle zcela jiných, mimotržních kritérií. Vědecky. Samozřejmě.

S vědeckým řízením ekonomiky máme u nás ve střední a východní Evropě značné zkušenosti a víme, kam tato cesta vede. K nekonkurenceschopnosti, zaostalosti a bídě. Diskuse o tom, jestli smíme, nebo nesmíme stavět jaderné elektrárny a spalovat zemní plyn, není pak o ničem jiném než o tom, jak rychle do toho chudobince pošlapeme.