V červenci 1866 se Andrej Aristovič Schlie­mann nalodil v Nižním Novgorodu na loď a po Volze odcestoval do kalmycké stepi, kde se mezi tehdejší ruskou elitou podrobil populární kumysové kúře, skládající se z konzumace středoasijského alkoholického nápoje a nicnedělání. Měsíční nečinnost byla dost netypická pro někoho, kdo 44 let dosavadního života strávil mimořádně produktivní prací, díky níž se chudý polosirotek z Meklenburska vypracoval na jednoho z nejbohatších mužů carského Ruska.

Schliemann měl ale možná i poprvé v životě dost času přemýšlet. A dospěl k radikálnímu rozhodnutí. Z lázní nezamířil zpět do Petrohradu do svého luxusního čtrnáctipokojového bytu k poněkud nudné ženě a třem dětem. Porušil slib, který dal před lety sám sobě, že nikdy neopustí milované Rusko, a přes Oděsu odplul ze země, aby se už nikdy nevrátil. O tři roky později se už coby občan USA a pod původním jménem Heinrich nechal se svou ruskou ženou Jekatěrinou rozvést. A za dalších sedm let s novou, výrazně mladší, ale i inteligentnější a dobrodružněji naladěnou řeckou manželkou Sophií mohl vzkázat světu: „Spatřil jsem Agamemnonovu tvář!“

Objevitel starověké Tróji, hrobek mykénských králů a jeden z nejslavněj­ších – ale i nejrozporuplnějších – archeologů historie Heinrich Schliemann se narodil přesně před 200 lety. Při této příležitosti se v berlínském Novém muzeu koná obří výstava doprovázená obsáhlou publikací Schliemanns Welten. Přehlídka starověkých pokladů je stále aktuální, hledání bájného města a pravdy o jednom z nejstarších příběhů dějin totiž neskončilo Schliemannovým objevem. Stejně jako smrtí neskončil jeho pozoruhodný příběh.

Syn pastora a záletníka

Schliemann se narodil na Tři krále 1822 v meklenburském zapadákově Neubukow coby pátý z celkem devíti sourozenců. Jeho otec Ernst tam působil jako evangelický pastor, na Božího služebníka však nadmíru holdoval alkoholu i cizoložství. To vedlo doma k častým hádkám, ztrátě pastorské práce a nakonec i k předčasné smrti Schliemannovy matky.

V devatenácti letech se tak nezaopatřený Schliemann nalodil v Hamburku na loď s plánem zbohatnout v Jižní Americe. Tam se nedostal, plavidlo ztroskotalo u nizozemských břehů. Pozdější popis této události ukázal jednu ze Schliemannových vlastností, která nakonec značně přispěla k jeho proslulosti. Dění totiž ne úplně pravdivě, ale o to poutavěji dramatizoval. Podle nejrůznějších verzí přežily potopení jen tři z 21 osob na palubě, ve skutečnosti však nezahynul nikdo.

Po ztroskotání se dostal do Amsterodamu, kde odstartovala jeho obchodnická kariéra. Bující město bylo plné mladých mužů bez prostředků, vzdělání a zázemí, jako byl Schliemann, kteří měli pramalou šanci prorazit. Po počátečních nesnázích se Schliemannovi přesto podařilo poměrně brzy najít práci u obchodní společnosti a rychle stoupat na kariérním i mzdovém žebříčku.

Za to vděčil dvěma vrozeným talentům. Rychle si dokázal vybudovat síť důležitých konexí, a mnohdy mu tak z nesnází pomohla přímluva vlivných přátel. A také mohl svým zaměstnavatelům obchodujícím s celým světem nabídnout znalost několika jazyků včetně – v amsterodamských obchodních kruzích velmi žádané a vzácné – ruštiny. V jazycích se Schliemann neustále zdokonaloval, rozšiřoval počet těch, jež ovládal, a na jejich výuku vydával až polovinu příjmů.

Zlatá horečka a krymská válka

Ve 24 letech odešel do Petrohradu, kde se mu dařilo rozmnožovat jmění ještě rychleji. Obchodoval se vším možným, od tabáku po čaj, hlavně však s barvivy pro rychle se rozvíjející ruský textilní průmysl. V nejúspěšnějších letech přijímal ročně 35 lodí plně naložených koloniálním zbožím.

Opravdu bohatého muže z něj udělaly dvě dějinné události. V Kalifornii zemřel jeden ze Schliemannových bratrů, který se během zlaté horečky vypravil hledat drahý kov do okolí Sacramenta. Na rozdíl od mnoha jiných nebyl zlatokopem úplně neúspěšným a zanechal po sobě i jmění, které se Schliemann vydal převzít. Ač byl zvyklý nocovat v nejluxusnějších evropských hotelích, nijak mu nevadilo ani nepohodlí a celé týdny strávil třeba čekáním na loď pod širým nebem v tropickém vedru v Panamě. Po příjezdu do tehdy odlehlého a opravdu hodně divokého Sacramenta sice zjistil, že z dědictví nic nezbylo, informačně vybaven zprávami z bratrových dopisů však předem pojal celou cestu jako obchodní příležitost.

Ve městě si vybudoval nestandardní zděnou pobočku vybavenou mohutným trezorem a s revolverem u pasu a nožem v kapse následující měsíce vykupoval zlatý prášek. Hlavně investice do cihlové budovy se ukázala jako prozíravá. Jednak odolala dvěma povodním, které město za Schliemannova pobytu postihly, a pak také žhářským útokům, které v dřevěném městě patřily mezi běžné metody konkurenčního boje.

Po roce a půl opustil Schliemann epidemiemi, přírodními živly i kriminalitou sužované Sacramento a vrátil se do Ruska. To opouštěl jako úspěšný podnikatel, vracel se ovšem jako příslušník té nejmovitější třídy petrohradských superboháčů. O pár let později, za krymské války, svůj majetek ještě zdvojnásobil. Ruské armádě dodával všechno možné, především se stal největším dodavatelem indigového barviva pro vojenské uniformy. To pro carskou armádu nakupoval v britských koloniích, přičemž Británie stála tehdy na opačné straně válečného konfliktu. Schliemann však našel cestu, jak indigo navzdory námořní blokádě do země dostat.

Spor o pahorek

To už se však Schliemannovo chování začalo pomalu měnit. Dál se učil nové jazyky, mezi nimi ovšem i latinu nebo starořečtinu, které v obchodě neměly žádné praktické uplatnění. Zároveň začal podnikat ryze poznávací cesty bez obchodního účelu, které vyvrcholily roční cestou kolem světa přes Čínu a Japonsko. Odtud už nebylo daleko k cestě na kumysový wellness a k definitivnímu skoncování s rusko-byznysovou životní etapou.

Schliemann se přesunul nejdříve do Paříže, kde nakoupil četné nemovitosti na tehdy vznikajících bulvárech. Z aktivního obchodníka se stal pasivním investorem, a měl tak dost času i prostředků na „homérovské“ výpravy do Řecka a osmanské říše. Už při první z nich určil vyvýšeninu Hissarlik na jih od Dardanel coby místo, kde stávala bájná Trója a kde došlo ke střetu Achilla s Hektorem a řadě dalších legendárních soubojů. Orientoval se přitom výhradně podle geografických údajů uvedených v tři tisíce let staré Homérově Iliadě, za což sklízel posměch profesionálních archeologů. Ti lokalizovali bájné město o něco více na jih, poblíž vesnice Bunarbaschi.

Schliemann nebyl první, kdo přišel s teorií o Hissarliku. Už rok před jeho narozením to byl Skot Charles MacLaren, samotného Schliemanna na kopec upozornil v Anatolii žijící Angličan a jeho pozdější spolupracovník Frank Calvert. Právě toho je dnes třeba vnímat jako hlavního autora objevu. Schliemann sice Calvertovu roli při objevení Tróji nikdy nepopíral, ve své osobní PR kampani na ni však nikdy ani aktivně neupozorňoval.

V roce 1870 dorazil Schliemann k Hissarliku s muži, jejichž počet měl v průběhu následujících let vystoupat až na 160. Ve svém nadšení a netrpělivosti nečekal na povolení tureckých úřadů a celý kopec nechal křížem krážem prokopat. Necitlivým postupem zničil mnohé cenné archeologické nálezy nacházející se ve vrstvách nad tím, co považoval za Tróju. Tu nakonec identifikoval ve vrstvě označené číslem II. K této domněnce ho vedly jednak ohořelé pozůstatky vypovídající o zničení města a také objev, který měl Schliemanna navždy proslavit.

Schliemannův poklad

„Za poslední zdí jsem v hloubce osmi až devíti metrů odkryl trojskou kruhovou zeď začínající u Sakajské brány, při dalším kopání jsem narazil na zeď a v těsné blízkosti Priamova domu na velký měděný předmět velmi neobvyklého tvaru, který tím více přitáhl mou pozornost, protože se mi zdálo, že jsem za ním spatřil zlato.“ Tak popisuje Schliemann objevení takzvaného Priamova pokladu, obsahujícího množství zlatých i stříbrných předmětů, z 31. května 1873.

Po jeho nalezení suverénně rozhlásil, že Trója byla definitivně objevena a že je to beze všech pochybností prokázáno. Až později se ukázalo, že pokud Trója skutečně ležela na Hissarliku, Schliemann se jí jednoduše prokopal. Takzvaný Priamův poklad je zhruba o tisíc let starší, než byl trojský král Priamos, otec Hektora a Parida. Totéž platí pro úroveň číslo II, bájnému městu by spíš odpovídaly vyšší vrstvy IV až VII.

Na Schliemannovu obranu je nutno říct, že si svou chybu později sám uvědomil. Na Hissarliku kopal až do své smrti v roce 1890, v mezičase však rozšířil své aktivity také na Mykény a další starořecká města na Peloponéském poloostrově. Tam také objevil zlatou posmrtnou masku původně připisovanou bájnému králi Agamemnonovi.

Co se píše v Iliadě?

Ačkoli má Homérův epos Ilias šestnáct tisíc veršů, popisuje jen 51 dní z deset let trvající trojské války a nedozvíme se z něj nic o Paridově soudu coby prapříčině konfliktu ani o trojském koni jako jeho vyvrcholení. Dění se soustřeďuje na spor vůdce Řeků, mykénského krále Agamem­nona, s nejstatečnějším bojovníkem Achillem, zabití Achillova přítele Patrokla trojským princem Hektorem a následnou krutou Achillovu pomstu. Ilias obsahuje několik geografických údajů o lokaci Tróji, například relativní blízkost města u kotviště řeckých lodí v ústí řeky dnes známé jako Karamenderes či viditelnost pohoří Ida z města. Ačkoli jiné údaje mluví proti, zdá se být Hissarlik nejpravděpodobnější polohou někdejší Tróji. Otázka je, nakolik lze věřit informacím z díla, které vzniklo až zhruba půl tisíciletí po samotné válce.

Jan Brož

Že by však Schliemann při té příležitosti vyslovil na začátku článku zmíněnou větu, která je mu připisována, nelze prokázat. Rychle totiž získával vědomosti a v hodnocení svých objevů začal být zdrženlivější. Stejně jako poklad je i zlatá maska starší než vůdce Řeků před Trójou. To však nic nemění na důležitosti objevu, který je dnes největším lákadlem Archeologického muzea v Athénách.

Nesoulad mezi objevy z Mykén, které prokazatelně spadaly do homérské epochy, a nálezy ve vrstvě číslo II pak i v Schliemannovi vzbudil pochybnosti, zda nalezené zlato opravdu patřilo trojskému králi. S přibývajícími zkušenostmi a odborníky, kteří se k němu připojili, byly po prvotním destruktivním překopu jeho další výkopy citlivější a pečlivější. S výzkumem podobného rozsahu navíc nikdo před ním neměl zkušenost a některé tehdy poprvé aplikované metody se v archeologii používají dodnes.

Krádež ukradeného zlata

První Schliemannova myšlenka po objevu trojského zlata směřovala k tomu, jak ho utajit před najatými kopáči a zabránit tak jeho rozkradení. Stejnou nedůvěru evidentně choval i k celé osmanské říši. Nález nikde neoznámil a kvapně jej vyvezl ze země, tedy de facto ukradl.

Začal také řešit, co dál se sbírkou čítající přes deset tisíc položek. Vzhledem k pozdějším událostem není bez zajímavosti, že poklad nabízel petrohradské Ermitáži. Rusko však nabídku odmítlo, nejspíš proto, že rozvod s ruskou manželkou před americkým soudem nebyl podle tamních zákonů platný. Schliemann tak byl pro Rusko oficiálně bigamistou, což byl těžký zločin. Ze stejného důvodu mu nebyly povoleny ani vykopávky v Kolchidě v dnešní Gruzii, dějišti dalšího starořeckého mýtu o Jásonovi a zlatém rounu.

Po dočasném umístění sbírky v muzeu v Londýně si Schliemann vzpomněl na původní vlast a prakticky všechny nalezené předměty daroval německému národu. To bylo překvapivé rozhodnutí. Právě němečtí vědci i tisk pohrdající samozvaným autodidaktem totiž Schliemanna kritizovali nejostřeji a často bez pádných protiargumentů a zpochybňovali nalezení skutečné Tróji. Nutno dodat, že to nebylo zcela bezpečně prokázáno dodnes. Trojská sbírka byla nakonec vystavena v Etnologickém muzeu v Berlíně, dnes známém jako Gropius Bau. Schliemann sice nechtěl od Německa žádné peníze, v dopisech řediteli muzea se však jeho ctižádostivá povaha dožaduje „tolika vyznamenání, kolik jen bude možné dostat“, a to nejen pro něj, ale i pro jeho ženu Sophii.

Muzeum bylo za druhé světové války těžce poškozeno. Nejcennější exponáty byly sice převezeny do bezpečí, velká část předmětů však zůstala uskladněna v magacínech muzea a ležela pod troskami. „Zlaté bedny“ s pokladem z Hissarliku navíc na celá desetiletí zmizely neznámo kde. Teprve po konci studené války Rusko přiznalo, že se po celou dobu nacházejí v depozitářích Puškinova muzea v Moskvě. V roce 1992 dokonce obě země podepsaly dohodu o vrácení pokladu, k tomu však nikdy nedošlo. Naopak o šest let později schválila Duma zákon, který poklad prohlásil za ruský státní majetek, což je podle Německa v rozporu s Haagskými úmluvami.

Příběh má však i šťastnou část. Nedávno se na berlínské muzeum obrátila vdova po malíři Peteru Grämerovi. V jeho ateliéru se následně našlo na 1,5 tisíce exponátů ze zničené Gropius Bau a mezi nimi i mnoho Schliemannových objevů z Hissarliku. Grämer na začátku šedesátých let pravidelně chodíval prohledávat ruiny zničeného muzea v nebezpečném území na hranici západního a východního sektoru. Důsledností svého počínání by mohl jít Schliemannovi příkladem. Všechny nálezy pečlivě zaznamenával a evidoval, v ateliéru pak dal z nalezených střepů dohromady celé vázy. Trojské poklady tak byly nalezeny už podruhé, tentokrát v souladu s řádnými archeologickými postupy.

Schliemann se mezitím dočkal vyžadovaného uznání, dnes je po něm pojmenováno několik škol, muzeí a dalších institucí. Vedle filmů o jeho vlastním životě byl podle některých teorií také inspirací pro postavu akčního archeologa Indiany Jonese, byť zakrslý mužíček s knírkem trpící četnými zdravotními neduhy má s Harrisonem Fordem jen málo společného. Stejně jako s Agamemnonem, Meneláem, Achillem, Odysseem, Hektorem a dalšími starověkými hrdiny. A přesto je i jeho jméno dnes neodmyslitelnou součástí homérského eposu, jednoho z nejstarších příběhů lidských dějin, který je i díky Schliemannovi po třech tisících letech stále živý.