„Rio Botičo“ je známé vodákům, když jim upustí jednou za rok vlnu z hostivařské přehrady, a pochopitelně všem klukům, kteří v okolí nejdelšího pražského potoka vyrůstali. Páchat před padesáti lety u Botiče neplechy nebyla z hlediska hygienického legrace - potok byl na dolním toku stokou a ani proti proudu to vinou znečištění vody nebylo o moc lepší, ale dobrodružné výpravy pěšky i na kole podél Botiče patřily k dětství na pražské periferii mezi tehdy stavěnými sídlišti.

Zbytky přírody se daly poznávat i na naučné stezce, která tady vznikla už v 80. letech.

Na samotě u sídliště

Stačí urazit pár set metrů od tramvajové zastávky u hostivařského obchodního centra, přejít rušnou Švehlovu ulici, zahnout doprava na Pražskou a tady se mimo jiné dozvíte, jak na tom byl Ladislav Smoljak s hudebním sluchem. Uměl ve své nezapomenutelné roličce v české filmové klasice Na samotě u lesa tklivě zakuňkat? Anebo měla pravdu jeho manželka, když jej upozorňovala: „Radime, vejš!“

Jestli se totiž od té doby něco hodně zlepšilo, tak tady je to vidět na celém toku od Hamerského rybníka až po hostivařskou přehradu. Třeba desetihektarový areál Toulcova dvora prošel za pětadvacet let pozoruhodnou proměnou. Zanedbané prostory využívané státním statkem dnes slouží jako středisko pro nejrůznější aktivity související s environmentální výchovou, včetně farmy, kde se chovají původní česká plemena domácích zvířat, ale patří k němu i louky se včelíny, sady a kousek lesa.

Skokani i kuňky

Z přírodovědeckého hlediska je zlatým hřebem Toulcova dvora malý mokřad s podmáčenými olšinami, který navazuje na meandry Botiče. Ty rovněž prošly revitalizací, včetně vytvoření ostrůvků a tůní pro obojživelníky, od skokanů přes ropuchy až po „Smoljakovy“ kuňky obecné. Neboť tady to skřehotá a kuňká, za teplého soumraku je to magické, tajemné místo.

Pro amatérské ornitology je dnes vycházka kolem Botiče (hojně využívanou) příležitostí, jak pravidelně pozorovat třeba ledňáčka říčního, ale i půl stovky dalších druhů ptáků, kteří tady hnízdí.

To zářivě žluto-černě zbarveného samce žluvy hajní hned tak nezahlédnete, ale jeho flétnový hlas můžete zaslechnout s trochou štěstí i teď.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.