Válka o bezcenný keratin proti sobě žene černobílý ideál prvního světa a šedou ekonomickou realitu světa třetího.
Thulani Mageba nevidí svoji rodinu pravidelně čtyři až šest měsíců v roce. Stráví je v práci, to jest za volantem starého džípu, s dalekohledem na krku a puškou v ruce. Hlídá pořádek v rezervaci HluhluweiMfolozi Park na východě Jižní Afriky. Teoreticky vzato má v popisu práce starat se o tamní přírodu; ve skutečnosti střílí pytláky.
Mageba mluvil loni o své práci s reportérkou amerického časopisu The Atlantic (jenž jeho skutečné jméno nahradil na jeho přání jménem smyšleným). Když se na konci 90. let o místo ucházel, neměl ponětí, že ho čekají úkoly ryze vojenské. To je běžné, řekl Atlantiku šéf Africké asociace ochránců zvěře Chris Galliers: „Udržování pořádku se zbraní v ruce bylo vždycky součástí naší práce, ale namísto starosti o zvířata najednou fungujeme jako zvláštní jednotky.“
Magebův život tak probíhá v kolotoči každodenního nebezpečí, mizerných pracovních podmínek, platu těsně nad úrovní minimální mzdy – a strašlivé frustrace k tomu. Jako nejnaléhavější úkol má spolu s kolegy hlídat před pytláky nosorožce. Často se však musí orientovat až podle supů: Ti je dovedou k mrtvole, jíž chybí roh. Ten už je na cestě do Asie.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot