Na zahradě v pražských Hodkovičkách je krásně. Na stromech zpívají ptáci, svítí slunce a za plotem na pískovišti si hraje dítě. Jakub Drápal si dopředu rozmyslí každou větu – ať už se bavíme o tom, jak pauza na oběd ovlivňuje rozhodování izraelských soudců, jak efektivně trestat drobné zlodějíčky, nebo že české trestní politice chybí jednotná koncepce. Zároveň si ale nemá problém kvůli fotografovi zaskákat na trampolíně.

Jakubu Drápalovi je 30 let, v Praze vystudoval práva, na Cambridgi kriminologii a v březnu obhájil pozoruhodnou disertační práci, která analyzuje ukládání trestů v Česku. Zpracoval kvůli tomu neuvěřitelně rozsáhlý soubor dat – záznamy o rozsudcích všech jednotlivých soudců za posledních 11 let. Víme tak třeba to, že zkušení soudci ukládají v průměru jiné tresty než soudci nezkušení: Osvobodí víc lidí, ovšem z těch zbylých jich skončí víc ve vězení. Naopak počasí – ačkoli jistá americká studie došla k právě opačnému závěru – nemá na rozhodování pražských soudců prakticky žádný vliv.

Každý recidivista ví, že existují hodní a přísní soudci. Jak jsou rozdíly v ukládání trestů objektivně velké?

Rozdíly jde měřit různými způsoby. Jeden z nich spočívá v tom, že dáte skupině soudců vyřešit stejný modelový případ. Další možností je využití statistických dat ministerstva spravedlnosti, jaké rozsudky jednotliví soudci opravdu ukládají. V obou případech jde do značné míry o zjednodušení, ale ty rozdíly mezi jednotlivými soudci jsou poměrně velké.

Jak velké?

Ten rozdíl je asi takový, jako by se v případu náhodně vyskytla silná až velmi silná přitěžující, nebo polehčující okolnost.

Mám si to představit tak, že k – dejme tomu – pětiletému trestu osoba soudce buď rok přidá, nebo z něj naopak rok ubere?

Přibližně ano, možná i rok a půl.

To je hodně.

Je. Musí se ale brát v úvahu, že obě metody mají nedostatky. Při řešení modelového případu soudci nemají k dispozici všechna dostupná data; nevidí například, jak ten člověk reaguje. A z dat také nepoznáme úplně všecko. Představte si třeba, že ve dvou okresech porovnáváme tresty ukládané za opakované krádeže. Můžeme se zaměřit na výši škody a na trestní minulost obviněného, ale pořád nám může utíkat to, že v jednom okrese se krade víc pro sebe, kdežto ve druhém víc pro ostatní. V Anglii třeba zjistili, že ženy kradou víc pro ostatní, kdežto muži víc pro sebe…

Co to znamená, krást pro sebe a pro ostatní?

Krást pro ostatní je třeba krást pro dítě, ovšem když někdo krade alkohol, aby se vypil, krade pro sebe. A takové nuance už v datech nejsme schopni rozeznat, přitom výši trestu nepochybně ovlivní.

Otázka je, nakolik se těm rozdílům máme bránit. Člověk by to také mohl brát fatalisticky s tím, že u soudů rozhodují lidé, a ne stroje.

Určitě, rozdíly by měly být co nejmenší, ale úplně bez nich nemůže ukládání trestů fungovat. Soudci musí být dán prostor, aby mohl uložit spravedlivý trest. Nemůžeme mu rozkázat, aby v jasně nadefinovaném případě vždy uložil čtyři roky, protože nespravedlnost při ukládání trestů může mít dvě polohy – různě trestám stejné, ale také mohu stejně trestat různé. A my se snažíme vyhnout obojímu. Ale i kdyby ukládání trestů bylo naprosto uniformní, tak nemusí být správné – co když jsou všechny ty tresty chybné?

Jsou rozdíly v rozhodování českých soudců spíš menší, nebo větší než v případě západní Evropy a Ameriky?

Ty rozdíly jsou podobné jako ve Spojených státech a zároveň větší než v Anglii a Walesu po zavedení pokynů pro ukládání trestu.

Asi nejčastěji se naše justice porovnává s tou německou. Jak jsme na tom ve srovnání s Němci?

V Německu neexistují žádné studie, které by se tím zabývaly. V České republice máme překvapivě spoustu dat, která jinde nemají. Bavil jsem se o tom se zahraničními kolegy a data máme zřejmě nejlepší – dokážeme například ke každému soudci přiřadit jeho rozsudky za posledních 11 let.

A využíváme je?

Využíváme je stále víc, ale méně, než by bylo třeba.

Jak se dají rozdíly v uložených trestech efektivně zmenšovat? Zásadní je vyjasnění principů, na základě kterých se tresty ukládají. Vezměte si pachatele, který jde hned po propuštění z vězení do obchodu a ukradne lahev becherovky. Jaký trest je pro něj přiměřený?

Buďto uložím trest na základě závažnosti toho činu – a trest za krádež v obchodě se škodou v hodnotě několika set korun nemůže být vysoký –, nebo se snažím ochránit společnost – byť je otázka, nakolik je to efektivní – a pak ho za takovou prkotinu pošlu jako recidivistu nadlouho do vězení. Je to jen modelový příklad, ale pokud není jasně stanoveno, jak s ním mají soudci zacházet, nelze rozdíly snižovat.

U nás žádná taková jednotná strategie není.

Není stanovena ani zákonem, ani judikaturou Nejvyššího soudu. Dobré by také bylo vypracovat takzvané referenční případy, které se používají v Nizozemsku nebo ve Finsku a doporučuje je Rada Evropy. Referenční případ – se stanoveným výchozím trestem – se může týkat třeba zase krádeže alkoholu v obchodě. Když soudce takovou věc dostane, podívá se na referenční případ a řekne si: Můj případ se s tím referenčním více či méně shoduje a podle toho upravím výchozí trest. Má to tu výhodu, že se referenční případy mohou do nejmenšího detailu promyslet, což pak soudcům ulehčí práci, a přitom je soudcům ponechána potřebná volnost. Navíc víme, že v Německu i v Česku takové tabulky neoficiálně existují.

Myslíte to tak, že si je sami napsali a teď je mají v šuplíku?

Ano, prostě vědí, „jak se to tady dělá“, ale nikomu to neříkají. Proč ale – pokud jsme toto ochotni neoficiálně akceptovat – se to nepřetvoří do oficiálních tabulek?

V disertační práci jste se podrobně zabýval tím, co ovlivňuje rozhodování soudců. Jaký vliv na ukládání trestů má zkušenost soudce?

Rozdíly mezi uloženými rozsudky v případě zkušených soudců jsou nižší než v případě začínajících soudců. Čerství soudci kromě toho rozhodují tak, aby zvládli nápor nových věcí. To znamená, že často rozhodují zkráceně.

Používají často trestní příkazy.

Ano, což vede k tomu – protože trestním příkazem nelze někoho poslat do vězení –, že ukládají méně nepodmíněných trestů. S rostoucím počtem případů, které řešili, projednávají zkráceně méně věcí a častěji posílají lidi do vězení. Na druhé straně u více lidí shledají, že jsou nevinní.

Jak tomu mám rozumět?

Pro sebe si to interpretuji tak, že se zkušení soudci snaží dobře dělat svou práci. To znamená, že se případy zabývají detailněji. Jsou kritičtější k tvrzení státního zástupce, a proto osvobodí více lidí, na druhé straně ale tak často nepostupují tou jednoduchou cestou trestního příkazu, kterým se nejčastěji ukládá podmíněný trest – proto lidi posílají častěji do vězení.

Chápu, přesněji diferencují a nebojí se častěji rozhodnout o nevině i o nepodmíněném trestu.

Zajímavé je, že se s pokračující zkušeností soudce nesnižuje počet odvolání proti jeho rozhodnutí.

To mě překvapilo. Čekal bych, že budou mít zkušení soudci odvolání méně. Čím to je?

My byli také překvapeni. Možná jim jde o to, aby rozhodli dobře, a je jim úplně „šumafuk“, jak na to obviněný a státní zástupce zareagují. Možná že mladí soudci mají tendenci vyhovět oběma stranám, aby mohli vypracovat zkrácený rozsudek. Máme pro to asi tři čtyři vysvětlení, ale jde zatím jen o hypotézy.

Jakou roli hraje věk a pohlaví soudce?

Věk překvapivě – pokud ho očistíme od zkušenosti – opačnou než zkušenost: starší soudci bývají benevolentnější než mladší. V případě pohlaví jsme žádné významné rozdíly nezjistili.

Zajímavé jsou samozřejmě „mimoprávní“ faktory ovlivňující rozsudky, tedy vlastně aktuální nálada soudce.

Z různých zahraničních studií víme, že uložení trestu ovlivňují naprosto bizarní věci. V Německu třeba soudce poprosili, aby rozhodovali o trestech v typizovaných případech, pak před nimi hodili kostkou s tím, že navrhnou trest, který na ní padne. Soudci sice tvrdili, že takovým „návrhem trestu“ ovlivněni nejsou, ale stejně byli. Často se také uvádí studie týkající se podmíněného propouštění vězňů v Izraeli, kdy hrálo velmi silnou roli, jak dlouhá doba uplynula od polední pauzy. A ta pravděpodobnost propuštění klesala od přibližně 60 procent k nule.

No, Švejka také chtěli pověsit před obědem... Jestli je to tedy tak, jak si myslím, dobře naobědvaný soudce je benevolentnější, a ne naopak.

Ano, ale jde o odpočinek, ne o oběd. V Americe zase existují výzkumy, ze kterých plyne, že afroamerické rysy obviněného vedou soudce k uložení přísnějšího trestu. Otázkou ale samozřejmě je, co všechno za mimoprávní faktor považujete. Jeden soudce mi například – možná ve vtipu – řekl: Pokud obviněný nepřijde v košili, znamená to šest měsíců navíc.

Vím, že se zkoumal i vliv prohry oblíbeného sportovního týmu na výši trestu, vy jste ale v disertaci zjišťoval, jak rozsudky ovlivňuje počasí. Proč?

Vybrali jsme si to proto, že existuje studie ze Spojených států, která říká, že počasí tresty ovlivňuje, a chtěli jsme to zopakovat s použitím lepších dat. Došli jsme ale k závěru, že vliv počasí na rozhodování soudců – tedy alespoň v Praze – je velmi malý.

Pokud bych někdy, nedejbože, něco provedl, jakého soudce bych si měl přát – staršího, nezkušeného, naobědvaného?

To takto nejde říci. Rozdíly existují i mezi jednotlivými soudy. Zjistili jsme třeba, že mírnější byly například soudy ve Svitavách, ve Žďáru nad Sázavou, stejně tak jako všechny jihočeské soudy s výjimkou Českého Krumlova. Pokud byste ale chtěl dostat nižší trest, tak se dohodněte se státním zástupcem.

Myslíte dohodu o vině a trestu?

Ano. Obecně ji ale za dobrý institut nepovažuji.

Proč ne?

Dohoda o vině a trestu může mít smysl ve chvíli, kdy jsou jasně nastavené principy ukládání trestů. My ale nejsme schopní jasně říci jako v Anglii: Podle toho, v jaké fázi trestního řízení se přiznáte, dostanete „slevu“ 33 až deset procent. U nás velmi záleží na osobě konkrétního státního zástupce či soudce a schopnosti si dohodu vyjednat.

Pojďme trochu změnit téma. Možná vůbec nejtěžší je efektivně trestat drobné zlodějíčky, kteří opakovaně kradou. Jak se nám to daří?

Myslím, že sice třeba na rozdíl od Nizozemska nebo od Švédska ukládáme málo nepodmíněných trestů, ale nakonec ty lidi pošleme do vězení na velmi dlouhou dobu. Když už si s takovými lidmi v Nizozemsku a ve Švédsku nevědí rady, uloží jim krátký nepodmíněný trest, ale není to jako u nás, kdy někdo za krádež půl kila kuřecích prsou dostane rok vězení. Je to takový paradox. Celých posledních 30 let jsme se snažili neposílat lidi do vězení, protože víme, že to není efektivní, ovšem vedlo to mimo jiné k tomu, že odsouzení ve vězení tráví velmi dlouhou dobu.

Čím to je?

Můžou za to vysoké dolní hranice trestních sazeb, nadužívání podmíněných trestů a kumulace trestů. Pokud jste prvopachatel, takřka určitě dostanete podmínku – v 80 procentech případů, a ve velké většině bez dohledu. To ale není moc dobré, protože podmíněný trest znamená, že s vámi nikdo nebude pracovat.

Pro soud je to ale jednoduché.

Příliš jednoduché. Zároveň ale podmínku málokdo vnímá jako skutečný zásah do života. Když dostanete peněžitý trest, tak musíte něco zaplatit a bolí vás to, když dostanete obecně prospěšné práce a musíte někde o víkendu pracovat, tak to bolí také. Pokud vám ale poštou přijde trestní příkaz s podmíněným trestem, budete mít tak maximálně problém při hledání práce. To se může několikrát opakovat, pak soudce bouchne do stolu a najednou vykonáváte dlouhý trest. Potřebovali bychom daleko víc programů, které by reagovaly na rizika v životě pachatele a na jeho potřeby. Podmíněný trest v podstatě znamená, že pachatel dostane další šanci. Na tom samotném není samozřejmě nic špatného, ale měli bychom tu novou šanci dávat racionálně a promyšleně.

Co krátké, ale častější nepodmíněné tresty?

Strategie „vystrašíme tě a ty se budeš bát páchat trestnou činnost“ z principu nefunguje. V Americe například zkoušeli „bootcamps“, tedy něco jako vojenské tábory s přísným režimem, ale nebylo to k ničemu. Zkoušeli také vodit problémové děti do vězení, aby viděly, jaké to tam je. Jenže ty děti začaly páchat víc trestné činnosti než předtím. Pokud bychom se rozhodli, že budeme ukládat kratší nepodmíněné tresty, měli bychom to opět dělat uváženě a s tím přesvědčením, že tím třeba zabraňujeme přísnějším trestům…

… které přijdou za pět let.

Přesně.

Čemu se aktuálně věnujete?

Pracuji na tříletém projektu zaměřeném na podmíněné tresty. Rád bych také na dva roky odjel do Leidenu spolupracovat s nizozemskými výzkumníky. Kromě toho nyní spolu s Nejvyšším státním zastupitelstvím zkoušíme navrhnout, jak by mohly vypadat referenční případy a tresty za krádež, o kterých jsme mluvili.

Říkal jste, že vás nedávno vykradli. Chytili ty zloděje?

Ne, to ale u krádeží v Praze ani není pravděpodobné.

Kolik krádeží je vůbec v Praze objasněno?

To je těžká otázka, protože jen část z krádeží je nahlášena. Pokud vám ukradnou starší kolo, které není pojištěné, budete to hlásit? Proto je těžké říct, jaká je objasněnost všech krádeží.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.