Nic nemá v dnešních časech menší vypovídací schopnost než minulost stará pouhý jeden měsíc. Bankovní statistika za červenec zveřejněná Českou národní bankou uvádí u podniků podíl nevýkonných úvěrů necelých 3,5 procenta, zatímco u hypoték historicky nejnižších 0,61 procenta. Jak se při dnešních zcela likvidačních cenách elektřiny a zemního plynu může vůbec stát, že lidé i firmy pořád tak vzorně splácejí své úvěry?

Že se v dnešních časech musí až nevkusně dařit uhlobaronům a energetickým společnostem, to by jeden čekal. Ale čím si vysvětlit, že páteřní odvětví české ekonomiky z hlediska zaměstnanosti i tvorby HDP – zpracovatelský průmysl – mělo „nevýkonných úvěrů“ meziročně víc jen o směšnou miliardu a šest set milionů korun, celkem 18,6 miliardy?

Pro srovnání, v jednom z hospodářsky nejlepších let, co pamatujeme, v roce 2016, to bylo o deset miliard špatných úvěrů víc. A ještě jinak – na vkladech podniků zpracovatelského průmyslu bylo uloženo 292 miliard, více, než kolik bankám dluží.

Situace není výtečná

Sýčkují firmy, aby připravily terén a mohly lépe sáhnout daňovému poplatníkovi do kapes? Anebo je statistika falešná? Firmy vidí, co se na ně valí, a ČNB má statistiku v pořádku. Jenže ona v podstatě neříká nic jiného, než že kdysi v červenci ještě bylo velmi málo lidí i firem v tak tíživé situaci, že svoje závazky vůči bankám nedokázali v pořádku hradit už tou dobou déle než čtvrt roku.

Holedbat se, jak jsou toto v mezinárodním kontextu výjimečně dobrá čísla, by bylo asi stejně předvídavé jako blahé paměti ujišťovat Pražany, že „situace je nadmíru výtečná“.

Při současných cenách elektřiny a plynu, pokud se nepřijme nějaké opravdu radikální řešení, budeme zírat, jak skokově se mohou začít zanedlouho zvyšovat objemy špatných úvěrů, náklady na riziko a potřeba tvorby opravných položek.

Ceny energií jsou tak vysoko, že velká část dosud dobrých dlužníků nejdříve vyčerpá hotovost a pak se dostane do platebních potíží, které se budou v ekonomice řetězit. To by samozřejmě a nevyhnutelně muselo postihnout i zisky bank.

Viděna tímto prizmatem pak představa, že v příštím roce bude možné banky tučně zkasírovat prostřednictvím daně z mimořádných zisků za rok 2023, začíná vypadat jako chiméra. Naivní, a ještě ke všemu nebezpečná.

Koho ztrestá Bůh

Abych zavzpomínal na zesnulého Michaila Gorbačova nějakou z myšlenek hodících se k tématu. Při oslavách čtyřicátin Německé demokratické republiky prý apeloval na starokomunistu a svůj tehdy již (dys)funkční protějšek Ericha Honeckera, aby bral perestrojku vážně, neboť „kdo nevyslyší potřebu změny, toho ztrestá Bůh“.

Tvrdohlavý Honi byl těsně před pádem Zdi odstaven nikoli Všemohoucím, ale vlastními soudruhy z ústředního výboru, kteří Gorbymu naslouchali citlivěji. Pozdě. Režim padl za pár týdnů, východní Německo se nedožilo jednačtyřicátin. Pár měsíců nato skončil i Gorbačov a s ním i celý Sovětský svaz.

Dlouho se neděje nic, aby pak najednou nezůstal stát kámen na kameni. Nic není horšího než zůstat za křivkou.