Další díl seriálu o evropských mikrostátech věnujeme Lichtenštejnskému knížectví, které je čtvrtým nejmenším nezávislým státem v Evropě a zároveň vede světové pořadí zemí podle HDP v paritě kupní síly na obyvatele. A navíc má kromobyčejnou tradici vztahů k českým zemím.

V souvislosti s cestou prezidenta Petra Pavla na Valné shromáždění OSN se objevila informace o jeho setkání s lichtenštejnským dědicem trůnu Aloisem, který je synem knížete Hanse Adama II., stojícího v čele země od roku 1989. Vládnoucí rod tohoto mikrostátu vede s Českem už dlouho spory o navrácení majetku vyvlastněného po druhé světové válce. Nejde o nic zanedbatelného, v sázce jsou známý Lednicko-valtický areál, včetně obou zámků, hrad Šternberk, zámky Velké Losiny a Bučovice, desetitisíce hektarů pozemků a lesů a spousta hodnotných uměleckých děl.

Tyto spory byly výsledkem několikasetletých úzkých vztahů Lichtenštejnů k českým zemím. Až do připojení meziválečného Rakouska k třetí říši žili příslušníci tohoto rodu střídavě ve Vídni a na svých moravských panstvích. Odtud také vládli svému knížectví, ležícímu stovky kilometrů daleko.

Nezávislost získalo Lichtenštejnsko po napoleonských válkách. Ačkoli se tam hovoří německy, země přímo nesousedí s Německem, což ji také zachránilo před bezprostřední snahou o připojení. Do konce první světové války se orientovala na habsburské soustátí, po jehož rozpadu a zchudnutí se ovšem přeorientovala na Švýcarsko. Roku 1923 vznikla švýcarsko-lichtenštejnská celní unie a o rok později začalo knížectví užívat švýcarský frank jako měnu.

Daňový, hazardní a rozpočtový ráj

Ekonomická prosperita země nemá dlouhou historii. Po staletí patřila k zaostalým zemědělským oblastem. O něco lépe se jí začalo dařit až ve druhé polovině 19. století. Ke skutečnému zlomu ale došlo až po druhé světové válce, kdy se ocitla na pokraji krachu. K záchraně státních financí musel vládnoucí rod použít i rozprodej části svých výtvarných sbírek. Zároveň knížectví vsadilo na strategii daňového ráje. Snížení daně z příjmů právnických osob bylo dokonce tak razantní, že to narazilo na odpor některých evropských zemí, které se obávaly přesunutí daňového domicilu. Oprávněně. Lichtenštejnsko si však přes různé spory a hrozby dokázalo svou daňovou výlučnost obhájit.

K tomu země přidala i velký rozvoj hazardního průmyslu, který do státní kasy přináší největší část příjmů. Loni to bylo například více než padesát milio­nů eur. V „alpském Las Vegas“ to dobře vědí i občané, a tak v letošním lednovém referendu naprostá většina z nich odmítla návrh na zákaz hazardních her.

Země má ale i silný průmysl a výrobu zboží, které se významně podílejí na HDP a příjmech státního rozpočtu. Obvykle však nejde o žádné velké firmy, nýbrž o podniky s méně než padesáti zaměstnanci. Takových firem je v zemi skoro 600 a jsou velmi diverzifikované. Lichtenštejnské hospodářství je díky tomu stabilní a zaměstnává více než třicet tisíc osob, z nichž skoro dvě třetiny tvoří cizinci dojíždějící za prací hlavně ze sousedního Rakouska a Švýcarska. Ohromnou sílu má i finančnictví. Tamní banky spravují majetek ve výši 130 miliard švýcarských franků. Další desítky miliard spravují investiční společnosti a pojišťovny.

Díky tomu všemu země i jednotlivé obce trvale hospodaří s přebytkovými rozpočty.

Velmi silný kníže

I politicky má Lichtenštejnsko řadu zajímavostí. Jednou z nich je na prostředí evropských monarchií mimořádně silná pozice knížete. Ten stát zastupuje v mezinárodních záležitostech a má pravomoc vetovat zákony, navrhovat nové právní předpisy a také rozpustit parlament. V referendu z roku 2003 občané dokonce schválili posílení knížecích pravomocí. Ty ovšem částečně vyvažují právě techniky přímé demokracie, při jejichž využívání se země samozřejmě inspiruje sousedním Švýcarskem. Právě bohatý soused zastupuje zájmy Lichtenštejnska v zahraničí a přivedl jej k členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA) a do schengenského prostoru při udržení nečlenství v EU.

Stát rozprostírající se v jediném alpském údolí, kudy protéká řeka Rýn, se správně dělí do dvou historických celků – Horní a Dolní země – a celkem jedenácti obcí. Do první jmenované země patří hlavní město Vaduz i ještě o málo lidnatější Schaan. Obě města mají necelých šest tisíc obyvatel. Země je zajímavá i stranickopoliticky. Politické scéně tu už dlouhá desetiletí dominují dvě konzervativní strany – nacio­nalističtější Pokroková občanská strana (FBP) a o něco liberálnější Vlastenecký svaz (VU). Ačkoli si konkurují ve volbách, po nich se prakticky vždy spojí a vládnou společně. Naposledy obě strany získaly takřka navlas stejných 35,9 procenta hlasů a deset mandátů. Premiérem se stal nominant VU Daniel Risch.