Kdysi dávno, úplně na začátku, bývala pošta symbolem nespoutané rychlosti. Zatímco ve středověku se slušná cestovní rychlost pohybovala okolo 25 kilometrů za den, na začátku 16. století dokázali expresní poštovní kurýři urazit denně 150 až 200 kilometrů.

První štafetová poštovní linka na území habsburské monarchie vedla z Innsbrucku přes Štýrsko do Itálie a jejím zřízením pověřil císař Fridrich III. roku 1457 jistého Ruggera Tassa. Teoreticky nešlo o nic složitého. Stačilo mít neustále po ruce dost čerstvých koní a správně motivovaných kurýrů, a tak Tasso zřídil každých pět německých mil (zhruba 37 kilometrů) poštovní stanici a své lidi spoutal přísnými jízdními řády.

„Jakmile se jeden posel blíží k druhému, tu posel zatroubí na malý roh, dávaje tak znamení dalšímu poslovi, aby rychle vstal a byl připraven,“ popisoval kronikář fungování pošty a dodával, že kurýři jezdí „ve dne v noci“, a pokud některý nevyrazí včas, „je mu zkrácena odměna“. Císař byl s rychlostí nové služby dokonale spokojen, což mělo zásadní historické důsledky. Z italských Tassů, kteří přijali poněmčené jméno Taxis, se stali baroni, poté hrabata a nakonec knížecí rod Thurn-Taxisů, který měl tu čest vybudovat poštovní spojení po celém Německu a napříč veškerou habsburskou Evropou – od Vídně po Madrid a od Bruselu po Neapol.

A vůbec to nedělali špatně. Ještě roku 1770 charakterizoval slavný německý básník Goethe jimi spravovanou říšskou poštu slovy „rychlost, spolehlivost a poměrně levné služby“. Od té doby se bohužel mnohé změnilo a jeden z přímých potomků taxiské pošty – Česká pošta – stojí dnes před krachem a pověst má tak vykřičenou a obscénní, že by si Goethe nejspíš radši ukousl jazyk, než aby o ní řekl něco hezkého.

Rychle, rychle, rychle!

Štafetové poštovní linky jsou ve skutečnosti mnohem starší. Obrovská perská říše by nešla spravovat bez – 2700 kilometrů dlouhé a 111 přepřahacími stanicemi vybavené – silnice vedoucí ze Sús do Sard a Římané udržovali poštovní spojení a jednotu impéria prostřednictvím osmdesáti tisíc kilometrů dlážděných cest.

Pád Říma Evropu o tyto vymoženosti připravil a vzpomenout jí na ně dali až italští kupci ve 14. století. Zřejmě vůbec první moderní poštovní společnost (Compagnia dei Corrieri della Illustrissima Signoria) vznikla roku 1305 v Benátkách a brzy ji následovaly další v jiných bohatých severoitalských městech. Na venkově stále ještě vládl pomalý cyklický čas, ale města, jak v knize Virus času píše německý historik Peter Borscheid, zachvátil všudypřítomný spěch a vědomí, že rychlost a informace se dají směnit za peníze a moc. „Tisíc šibenic čeká na našeho posla, nepojede-li dnem i nocí jako vítr, rychle, rychle, rychle, rychle, rychle, rychle, rychle! Podáno v Miláně o jedenadvacáté hodině,“ naškrábal roku 1427 do jedné ze svých depeší milánský vévoda Filippo Maria Visconti.

Jezevec a trumpetka

Kromě obchodníků uměli informace ocenit také vládcové říší. Průkopníkem byla v tomto ohledu Francie a na konci 15. století se do poštovního byznysu naplno zapojili Habsburkové. K realizaci svých plánů, jak už jsme zmínili, si zvolili rodinu Tassů (Tasso znamená v italštině „jezevec“, a tak si rod dal do znaku právě toto zvíře a později k němu přidal pošťáckou trumpetku), která sídlila u severoitalského Bergama a již po generace poskytovala kurýrní služby městům, movitým obchodníkům – a dokonce papeži. Byla to šťastná volba. Kolem roku 1500 vznikla linka spojující Rakousko s habsburským Nizozemím (v létě cesta trvala 5,5 a v zimě 6,5 dne) a o pět let později další mezi Bruselem a habsburským Španělskem (dvanáct dní).

Další trasy následovaly a roku 1526 dorazilo dobrodiní expresní pošty do Prahy. České stavy si její zřízení vymohly ještě před volbou Ferdinanda I. Habsburského českým králem, a protože kurýři budoucího nejvyššího dvorského českého poštmistra Antonia Taxise jezdili jako ďasi, dozvěděla se o ní Vídeň za pouhých 36 hodin.

O necelých sto let později se Thurn-Taxisové stali dědičnými říšskými poštmistry, a aby jejich monopol nebyl příliš široký, museli omezit své profesní angažmá jen na Německo (vydrželo jim to až do prusko-rakouské války v roce 1866) a z habsburské monarchie se stáhnout. Rakouskou pošťáckou trumpetku poté převzal jiný šlechtický rod – Paarové, a činil tak až do doby, kdy i ve staré monarchii na Dunaji převládl duch osvícenského absolutismu.

Postátněná pošta

Stát roku 1722 vykoupil – za krásnou roční rentu 66 tisíc zlatých – od Paarů část jejich kurýrního impéria a zjistil, že k funkčnímu a výnosnému monopolu na poštovní služby má velmi daleko. Pošta byla nevýnosná a podle knihy Pavla Čtvrtníka Poštovnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku prodělávala. Na vině byl chaos, loupežníci a konkurence soukromých kurýrů a formanů, kteří poště brali ta nejlepší rita, a často přitom navíc pokoutně využívali jejích stanic, koní a vozů. O dvě desetiletí později byla proto pošta v habsburské monarchii definitivně postátněna a pomalu se začala měnit v moderní přepravní službu.

Modernizace pošty zabrala celé následující století a podmínkou bylo mimo jiné vybudování nových a bezpečných silnic (zhruba deset metrů širokých cest s kamenným a štěrkovým povrchem). Zatímco na konci 18. století jich Čechy měly jen 462 kilometrů, o padesát let později jich už bylo 3830 kilometrů.

Standardem se rovněž stalo tajné sledování obsahu poštovních zásilek, což se dokonale zúročilo v roce 1815, kdy rakouský ministr zahraničí Metternich uspořádal ve Vídni kongres o ponapoleonském uspořádání Evropy. Za náročnou a svědomitě vykonávanou četbu diplomatických depeší dostal prý poté každý člen Metternichova „černého kabinetu“ odměnu ve výši dvou tisíc zlatých. Mimochodem, tato bohulibá tradice pak s přestávkami vydržela velice dlouho a například ještě v srpnu 1989 dokázala StB podle Čtvrtníkovy knihy zkontrolovat kvůli výročí sovětské okupace na tři tisícovky podezřelých dopisů denně.

Pošta, symbol pokroku

Roku 1850 se v monarchii poprvé objevily poštovní známky a peněžní poukázky, o dvě desetiletí později se zrodil korespondenční lístek a v osmdesátých letech si lidé začali posílat pohledy. Skutečně zásadní inovaci ovšem do poštovních služeb vnesla železnice. Roku 1839 přijel první vlak z Vídně do Brna a o šest let později do Prahy. Znamenalo to sice konec pro koňské rychlíky (existovaly od roku 1823 a trasu Vídeň–Praha zvládaly za 38 hodin, kdežto vlak za deset), ale pošta ještě dlouho poté vozila pasažéry na vedlejších tratích. Dopisů a balíků si lidé naopak posílali stále víc a železnice jejich přepravu výrazně zrychlila.

Roku 1846 se v Rakousku začal stavět první elektrický telegraf a o pár desetiletí později se objevil další zázrak moderní techniky – telefon. Když si roku 1881 statkář Bedřich Frey nechal mezi svým bytem a vysočanským cukrovarem natáhnout první telefonní linku na území Prahy, sešli se u něj městští radní, aby poté dle referátu Národních listů dosvědčili, že „slova mluvená, zvuky i zpěv sděluje telefon přesně, věrně a úplně jasně“. Telegraf i telefon se zpočátku vyvíjely nezávisle. Roku 1883 však pod ministerstvem pro obchod, živnosti a veřejné stavby vzniklo sjednocené c. k. ředitelství pošt a telegrafů, pod něž – po vykoupení soukromých podílů – spadaly i veškeré telefonní linky.

Staré a nové

Pošta byla na konci 19. století podivuhodným – ale překvapivě funkčním – konglomerátem starého a nového. Některé poštovní úřady byly stále vlastněny potomky zřizovatelů dávných přepřahacích stanic z dob Taxisů a Paarů (zřejmě poslední dědičný dekret potvrdil císař roku 1905 vyškovskému poštmistru Aloisi Bunschemu), většinou už ale patřily státu a pracovali na nich erární úředníci striktně se řídící služebním řádem. Hlavně na venkově ovšem pošta dál „outsourcovala“ služby na soukromníky, kteří za ni – po vlastních nohou i v koňském sedle – doručovali dopisy. Největším z těchto soukromých „postilionů“ byla bezesporu rodina Špačkova (zakladatel podniku Václav Špaček ze Starburgu si koupil a přestavěl hrad Kokořín), která měla v Praze pod sedlem na 200 doručovacích koní.

Na státní organizaci vynikala pošta velmi slušnou pružností. Byla například ochotna – v době jubilejních výstav či jiných velkých sběhů lidí – provozovat dočasné poštovní úřady, popřípadě zřizovat sezonní „poštovny“ pro obyvatele měst na letním bytě. O jedné takové informoval 15. května 1903 týdeník Šumavan s tím, že je otevřena ode dnešního dne „v restauraci u Černého jezera na Šumavě“ a veřejnosti bude sloužit až do konce září. Na nejodlehlejším venkově navíc vcelku běžně existovalo cosi jako dnešní Balíkovny, tedy smluvně zavázané krámky a hostince, v nichž bylo možné podat či vyzvednout zásilku.

Ferdinand Chudinský

Dopisy pošta doručovala, pokud možno, čtyřikrát denně. Ve sbírkách korespondence, kterou vedly osobnosti oné doby, si lze proto všimnout, že si leckdy stihly se svými protějšky vyměnit psaní vícekrát za den. „Dopisy doručovány budou v desíti doručovacích okresech čtyřikrát denně. Zároveň zavedeno poslední vybírání schránek na 8 hodin večer, takže do 8 hodin večer do schránek vložené dopisy budou ještě téhož dne elektr. tram­wayí vypraveny,“ oznamoval v lednu 1911 katolický deník Čech, jak budou napříště vypadat poštovní služby na pražském předměstí Nusle. A když tytéž noviny přesně o dvacet let později referovaly o fungování pošty ve vnitřní Praze, tvrdily, že zásilky „roznáší 330 listonošů v 33 doručovacích okresech čtyřikrát denně“.

Profimedia.cz

V dobovém tisku lze samozřejmě najít stížnosti na fungování pošty, ale popravdě jich není nijak mnoho. Vyloženě zoufalí byli třeba obyvatelé městečka Sedlice u Blatné. „Není řídkým úkazem, že obyčejný dopis do, aneb ze Sedlice se cestou ztratí a adresátu není doručen,“ psaly na jaře roku 1913 Národní listy. Lehce komický nádech měl případ z května 1909, kdy jistý český advokát poukázal jednomu chudinskému fondu deset korun, ovšem zmatený německý úředník napsal do průvodního listu „FERD CHUDINSKY“, a tak doručovatel – poté, co zjistil, že v udaném domě nežije žádný Ferdinand Chudinský – odešel s nepořízenou.

Noviny vedle toho vytrvale informovaly o oloupených či zavražděných listonoších, případně je litovaly kvůli – už tehdy hektickému – vánočnímu shonu. „S obdivuhodným chvatem, avšak s patrným vědomím přísné zodpovědnosti svého konání“ odbavoval podle vánočního vydání olomouckého katolického Našince z roku 1910 každý zaměstnanec pošty „masy balíčků“ a „krabice dopisů“, které způsobují „tolik radostných překvapení a blažených úsměvů na tvářích šťastných příjemců“. Deník zároveň vyzýval čtenáře, aby vzpomenul „na ubohé vdovy a sirotky po listonoších, kteří předčasně své těžké službě podlehli“, a podpořil je nákupem losů sirotčí loterie.

Pohádka pošťácká

Za první republiky fungovala pošta velmi podobně jako za císaře pána. Roku 1925 vznikl státní podnik Československá pošta, který měl napříště financovat celý chod pošty, a to včetně nadřízeného ministerstva pošt a telegrafů. Vyžádalo si to sice jisté zvýšení poplatků, ovšem pošta pak byla (s výjimkou dna hospodářské krize v letech 1932 a 1933) po celou dobu první republiky zisková. A stále si také, nehledě na různé stížnosti, udržovala pověst seriózního a více či méně spolehlivého podniku.

Jinak by sotva napsal Karel Čapek roku 1931 Pohádku pošťáckou, v níž listonoš pan Kolbaba celý rok a den pátrá s požehnáním svého poštmistra po jisté slečně Marii, které její milý Frantík odeslal nabídku k sňatku – „tak esli bys chtěla mohli bychom mít veselku napyš mně esli mně máš eště ráda pyš mně brzo“ –, ovšem zapomněl uvést adresu.

Sešup dolů

Nástup komunistického režimu znamenal přervání stovky let trvajícího vývoje. Pro poštu přestali pracovat soukromí doručovatelé, a nový režim navíc roku 1949 provedl – pod progresivně znějícím heslem „Muži do výroby – ženy na poštu“ – rozsáhlou čistku politicky nespolehlivých zaměstnanců. Režim se pak sice pokoušel přetvořit poštu na efektivní a moderní doručovací společnost, jenže dělal to socialisticky, a tak výsledek za mnoho nestál. Pošta se celých čtyřicet let potýkala s podfinancováním a nedostatečnými investicemi. Podle již zmíněné Čtvrtníkovy knihy mělo však nejhorší dopady zrušení prvorepublikové „pragmatiky“, což vedlo ke snížení platů na jednu z nejhorších úrovní v rámci socialistického národního hospodářství a k dramatickému propadu společenské prestiže.

Po roce 1989 měla přijít velká poštovní renesance, jenže se jaksi nekonala. Pošramocenou pověst se poště nepodařilo nikdy napravit, její služby dál nesou známky socialistického šlendriánu a kvůli zkostnatělosti se nedokázala vypořádat se světem mobilních telefonů, internetového nakupování a chytré konkurence. Pokud se brzy na obzoru neobjeví nějaký nový „jezevec“ Ruggero Tasso, může to s pošťáckou trumpetkou dopadnout hodně špatně. Otázkou je, jestli by to ještě bylo někomu líto.