Když rostou ceny potravin, dotýká se to každého. Pod tento deštník se ovšem schovají opravdu základní položky, jejichž nákup nelze ani odložit, ani příliš omezit cena necena, stejně jako ty, kde poptávka reaguje naopak velmi citlivě. V průzkumech nálad spotřebitelů je typickou obětí zdražování a rostoucího napětí v rodinných rozpočtech alkohol, sladkosti a různé „mlsy“, alespoň to bývá předem deklarováno.

Cenovek v obchodech si všímají všichni a všude, ony taky vesměs všude stoupají, a inflační očekávání se začínají „zahnizďovat“ na násobku toho, co by se dalo považovat za akceptovatelné. Eurostat už od poslední silné vlny růstu cen potravin, která zasáhla svět v roce 2008, sleduje vývoj s poměrně vysokou mírou detailu, takže lze získat mezinárodní přehled vývoje v hlavních položkách. Jsou země, kde je monitoring cen velmi sofistikovaný a detailní, pečlivě se sledují a publikují ceny a náklady v celém řetězci od prvovýroby přes potravinářský průmysl, velkoobchod až po maloobchodní síť.

Z porovnatelných dat Eurostatu vyplývá, že Česko mělo v dubnu letošního roku ve srovnání s cenami, které tady panovaly v roce 2015, sice nadprůměrný cenový nárůst s hodnotou harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) 129,1, zatímco sedmadvacítka 121,23, ale před námi byla řada zemí z regionu včetně Polska, Maďarska i Slovenska. Totéž lze říct i o cenách výrobců, jinak řečeno, nejsme svědkem cenového vývoje, který by se neodehrával v blízkém i vzdálenějším zahraničí.

Drahota: jak se to vezme

Čeští spotřebitelé mají přesto pevně zakotvenou představu, že jinde je levněji, a když ne levněji, tak je alespoň vyšší kvalita. Relativní láce dráždí zejména vlivem srovnání nákupních košíků se stejnými položkami, jež lze pořídit v polských potravinářských obchodech. Polsko je jediná sousední země, kde je jídlo v obchodech k dostání levněji. Eurostat publikuje cenové hladiny pro velký soubor evropských zemí a geografie funguje v podstatě spolehlivě: sever je bohatý, ale také drahý, zatímco typicky levnější jsou země na jihovýchodě a Polsko.

Pohled na cenové hladiny v roce 2020 je ovšem trochu zastaralý. Inflační vlna, která začala v loňském roce, tedy ještě před velkou inflační vlnou, potvrzuje relativní láci potravin a trochu zamíchala pořadím. To platí, pokud srovnáváme potravinový koš nakoupený v hlavních městech jako součást zkoumání životních nákladů, na něž je specializovaný server Numbeo.

Miroslav Zámečník

I v obecně drahé Praze, kde životní náklady prodražují hlavně nájmy, je potravinový koš levnější nejen ve srovnání se západními metropolemi, ale i ve srovnání s řadou hlavních měst zemí, které jsou příjmově slabší, stejně jako kupní síla měřená průměrným disponibilním čistým příjmem. V Bratislavě vyjde nákup o dost dráž, stejně tak v Budapešti nebo v Záhřebu. Opravdu levno je z hlediska cenové hladiny pro Čecha v Turecku, ovšem za to, co si obyvatel Istanbulu vydělá čistého, byste tam žít nechtěli ani náhodou.

Kdo čichá k rajčatům

Pokud jde o kvalitu potravin, srovnávají se Češi s Němci, což je etalon kvality, který by asi každý Francouz, Ital či Španěl označil za velmi politováníhodné nepochopení tématu.

S kvalitou měřenou chuťovými vlastnostmi je to jako s krásou: ta je v očích toho, kdo se dívá, kdežto chuť je subjektivní hodnocení toho, kdo ochutnává. Připusťme jen, že v Česku není běžné vidět to, co na každém francouzském trhu: že k rajčatům, paprice nebo ovoci, ale i k uzeninám a sýrům se čichá.

Není sporu o tom, že inflace u potravinářského zboží zatěžuje peněženky českých spotřebitelů a že v kombinaci s růstem ostatních nákladově významných položek, zejména s energiemi a bydlením, výrazně zasahuje do životní úrovně. Pokud to někoho alespoň trochu uklidní, je to tak téměř všude. Akorát ve Švýcarsku panuje něco, co by se dalo nazvat cenovou stabilitou, ovšem na cenové hladině, kterou by chtěl vidět málokdo. ×