Minulá sobota měla pro Kubánce být dnem nad jiné neobvyklým. Měli se po dvaašedesáti letech probudit v zemi, jíž nevládne nikdo s příjmením Castro. Den předtím měl Raúl Castro, nejmladší ze tří bratrů – revolučních vládců, složit funkci generálního tajemníka tamní komunistické partaje, svléknout generálskou uniformu a vzdát se veškerých oficiálních rolí ve veřejném životě.

Pokud tedy vše proběhlo, jak mělo, šéfem tamních komunistů je nyní šedesátiletý byrokrat Miguel Díaz-Canel, jenž už je také tři roky prezidentem. Každého zajímá, jak se v čele nového vedení vyrovná se zděděnými obtížemi. Pozorovatelé se shodují v tom, že mu není co závidět. Kubánská ekonomika se za loňský rok smrskla o 11 procent, přičemž částečně je na vině koronavirová pandemie a částečně sankce ze strany USA. Poté, co je administrativa Baracka Obamy rozvolnila, Donald Trump zase šrouby utáhl.

Tlak na výsledky

Množí se známky, že Kubáncům s režimem dochází trpělivost. Protestní demonstrace, po desetiletí věc takřka neznámá, nabírají na síle. Ke hnutí Dámy v bílém se loni přidali umělci všeho druhu – a namísto obušků dosáhli na prezidentskou audienci.

Díaz-Canelovi může disent nadělat víc problémů než dříve kterémukoli Castrovi. „Situace ho bude tlačit k tomu, aby měl ekonomické výsledky,“ komentoval roli nového bosse Carlos Saladrigas, kubánskoamerický podnikatel a zároveň ředitel americké Cuba Study Group (jež lobbuje proti izolaci Kuby), pro list Miami Herald. „Jenže Díaz-Canel se nebude moci bránit štítem historie, na nějž spoléhali vůdci první revoluční generace,“ říká Saladrigas.

Středobodem zájmu veřejnosti tak často je vývoj kubánských politických svobod či dešifrování osobního postoje soudruha Díaz-Canela ke komunistické ideologii. Je to pochopitelné, ale odvádí to pozornost od otázek zásadnějších. Například kolik skutečné moci nový boss má a nakolik je jen loutkou v rukou lidí silnějších, než je on sám?

Jistou odpověď může nabídnout jinak přehlížená událost, k níž došlo ve Washingtonu 22. ledna. Joe Biden se ještě pořádně nenastěhoval do nového domova na Pennsylvania Avenue, ale jeho lidé už uvalili ekonomické sankce na brigádního generála kubánských Revolučních ozbrojených sil jménem Luis Alberto Rodríguez López-Calleja. Tento jedenašedesátiletý člen nejužšího vedení vládní partaje je zároveň šéfem konglomerátu GAESA, jenž patří kubánské armádě a je nejmocnějším ekonomickým hráčem v zemi.

To není šokující model. Armáda má v autoritářských režimech vždycky ekonomický vliv, jen někde je otevřený více (jako v Íránu, jehož ekonomiku z velké části ovládají tamní Revoluční gardy, nebo v současném Egyptě, o Barmě ani nemluvě) a jinde méně (když Dwight Eisenhower varoval v roce 1961 před rostoucí mocí vojensko-průmyslového komplexu, měl na mysli zhruba totéž). V zemích jako Kuba, jejichž režimy musejí spoléhat na armádní podporu, bývá dohoda explicitní: loajalita není zadarmo.

Jak na sankce

V případě Kuby však je situace komplikovanější o sankce, jimiž chtějí ostrovní režim oslabit Spojené státy. V nějaké formě a intenzitě existují od roku 1961, kdy se s kubánskými komunisty poprvé střetl JFK. V devadesátých letech je zpřísnil zákon, jejž protlačil proslulý senátní castrofob Jesse Helms (Helms-Burtonův zákon z roku 1996).

Právě tehdy začala stoupat hvězda GAESA, která uměla sankce obejít a zajistit Havaně jinak obtížně dostupné valuty (viz graf). Příznivce obchodního práva potěší, že veškerou tuto činnost Kubáncům obstarávala stará známá panamská firma Mossack Fonseca. (Jejímu pádu před pěti lety vděčíme za to, že takové informace jsou dnes veřejně dostupné.)

Daniel Deyl

V čele tohoto konglomerátu se někdy okolo přelomu tisíciletí usadil López-Calleja. Jako z udělání se tehdy také oženil s Deborah Castrovou, dcerou Raúla Castra. Když se daří, tak se daří. Během let narostl generálův vliv natolik, že když Fidel a později Raúl Castrové začali mírnými krůčky povolovat soukromé podnikání, GAESA byla u všeho, co vynášelo. Ubytujete se v kterémkoli z hotelů v centru Havany, jež provozuje firma Habaguanex? Koupíte si telefon a SIM kartu od monopolního operátora Etecsa? Chcete vyložit náklad v přístavu, jehož provoz řídí společnost Almacenes Universales? Vězte, že všechny řečené subjekty patří pod GAESA. Agentura Reuters odhaduje, že konglomerát generuje asi 60 procent veškerých dolarových tržeb v zemi.

Tím ovšem sféra generálova vlivu zdaleka nekončí. López-Calleja má mimořádně výkonného staršího bratra, Guillerma Faustina. Ten je zaháčkován v síti desítek mezinárodních firem, které se z poloviny věnují normálnímu obchodování, zatímco druhá polovina za týmž obchodováním zametá stopy – právě kvůli sankcím.

Na pomyslném vrcholku této podnikatelské pyramidy sedí v Lichtenštejnsku registrovaný holding Acemex Management Company. Koordinuje činnost všech subjektů tak, aby jimi utržené peníze mohly odcestovat do Havany a zároveň si celý ten cirkus udržel zdání legality (viz graf).

Daniel Deyl

Rozpačitý výsledek

Tady přichází záhadná část příběhu. Jak bylo řečeno, na Luise Alberta nechal Joe Biden uvalit sankce (což je zhruba v souladu s postupem Trumpovy administrativy, která se také soustředila na GAESA). Jeho bratr Guillermo Faustino však má ruce volné, stejně jako jeho firma Acemex, ačkoliv by pro Američany nebyl problém vyřadit ji ze hry odstřižením od světového dolarového platebního styku. Co tím Američané sledují, zatím nevíme.

Zato víme, že zlatý důl, v němž plnýma rukama hrabou oba López-Callejové, by bez sankcí neexistoval. Kdyby každý Kubánec mohl obchodovat se světem stejně svobodně jako každý Němec, žádné drahé úzké hrdlo, u něhož oba pánové vybírají mýtné, by nevzniklo.

Zároveň víme, že kubánský stát je na činnosti obou pánů závislý tím citelněji, čím tvrdším sankcím zvenku musí sám čelit. Zdá se tedy nevyhnutelné, že na zachování statu quo nejvíce záleží přesně těm lidem, kteří jako jediní mají dostatečnou moc poměry v zemi změnit.

Postoje Díaz-Canela jsou tedy takřka irelevantní. „Dokud budou fungovat sankce, je kubánský režim v bezpečí,“ řekl listu Financial Times zdroj blízký havanské mocenské elitě (že nechtěl být jmenován, je nabíledni). Američané tak dosáhli rozpačitého výsledku: bratři Castrové odešli od válu, ale mafie vládne dál.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.