Větrná energie hrála hlavní roli v plánech Bruselu vytvořit z Evropy první bezemisní kontinent. Ze Severního a Baltského moře se měla stát obrovská větrná elektrárna, jež by dodávala elektřinu lidem i průmyslu.
Plány byly skutečně ohromující. Do konce dekády měla Unie společně s Británií postavit offshorové parky o kumulovaném instalovaném výkonu 120 gigawattů (ekvivalent více než padesátky Temelínů). Nyní to je čtvrtina, tedy třicet gigawattů. Megalomanské závazky si vytyčila i německá vláda. Cíl pro rok 2030: třicet gigawattů. Splněno v roce 2023: 8,4 gigawattu.
Přepálené cíle vedení Evropské unie i Berlína ale narážejí na ekonomickou realitu. Ukazuje se, že závislost na fosilních zdrojích starého kontinentu v dohledné době nepomine. Důvodem je katastrofální stav sektoru větrné energetiky.
Nejsou peníze ani lidi
Chybějí investice, úvěry jsou drahé, suroviny podražují, není dostatek kvalifikovaných sil, chybí technika pro náročné stavby na mořích i pro pokládku kabelů. Proto se už schválené projekty ruší nebo jsou u ledu. Nejlépe to dokládají čísla z Německa. Ze sedmnácti projektů, které měly vzniknout u německého pobřeží, se reálně stavějí pouze dva, napsal týdeník Die Zeit.
Pomyslný seznam projektů, u kterých je otázkou, zda budou elektřinu vůbec někdy vyrábět, je pořádně dlouhý. Pro vládu v Berlíně se jedná o zásadní selhání, protože po konci jaderné energetiky vše vsadila na rozvoj zdrojů z větru a slunce.
Výstavba dalších větrníků na pevnině přitom naráží na odpor obyvatel, kteří mají v jejich okolí bydlet. Proto na papíře bujely plány zdánlivě neomezeného množství větrných elektráren v Severním a Baltském moři, jež měly pokrýt pětinu německé spotřeby.
Dokonalá katastrofa
Aby bylo možné zacelit zející propast mezi plány a realitou, znamenalo by to, že se musí výstavba výrazně urychlit. Děje se ale pravý opak. Šéf německé energetické skupiny RWE Markus Krebber varoval, že se blíží „dokonalá bouře“, čímž myslel katastrofální vývoj ve stavbě větrných elektráren na moři. Jeho slova mají váhu, protože jeho skupina je jedním z největších provozovatelů větrných parků na moři.
Některé firmy z branže musely už schválené projekty zrušit. Švédský koncern Vattenfall vycouval z obřího projektu větrného parku Norfolk Boreas u pobřeží Spojeného království a musel odepsat stovky milionů eur, protože se výstavba nevyplatí. Během doby, jež uplynula mezi plánováním a vlastním počátkem stavby, podražily materiály o čtyřicet procent a produkce elektřiny za předem stanovenou cenu by se ekonomicky nevyplatila.
Stejné problémy hlásí i dánská společnost Ørsted, jež je ve stavbě větrných parků na moři dokonce celosvětovou jedničkou. Firma musela zrušit projekt u pobřeží amerického státu New Jersey, a to z podobných důvodů, tedy kvůli prodražující se výstavbě a příliš nízké vysoutěžené ceně elektřiny, za kterou ji měla prodávat. Ztráta je obrovská, zhruba pět miliard dolarů.
Ohroženy jsou i další projekty
Také německým projektům hrozí, že nebudou nikdy dokončeny. „Offshorové projekty mají období přípravy čtyři nebo pět let. Pokud jsou původně odhadované náklady vyšší než očekávané příjmy, projekty selžou,“ přiznal šéf německé asociace provozovatelů větrných farem na moři Stefan Thimm.
Dalším důsledkem krize větrné energetiky je nejistá budoucnost západních výrobců větrných turbín, jako jsou dánský Vestas, německý Siemens Gamesa nebo americký GE Renewable Energy (turbíny vyrábí ve Francii). Společnosti Siemens už musel německý kabinet poskytnout vládní záruky v řádu miliard eur, aby nezkrachovala.
Firmy si přesto stěžují na to, že evropské vlády jejich byznys málo podporují. Hrozí tak, že se výroba větrných turbín úplně přesune z Evropy do Číny, jako se to po roce 2010 stalo s produkcí fotovoltaických panelů. Aby evropští výrobci dokázali vyprodukovat dostatečný počet větrných turbín v objemu naplánovaném Bruselem, museli by zdvojnásobit svou produkci. Na to ale nemají finanční prostředky.
Rušení projektů nových zelených elektráren se může projevit nedostatkem elektřiny v Evropě. To může následně vést ke zvýšenému dovozu fosilních paliv z autokratických států Perského zálivu a Střední Asie. Tedy k přesnému opaku toho, čeho chce dosáhnout Evropská unie.
