Putin utáhl šrouby, běloruský sen o svobodě se odkládá ad acta. A tamní ekonomika ztrácí na nejcitlivějších místech.
Jeden z nejdramatičtějších týdnů poválečné historie východní Evropy začal slibně – alespoň v očích těch, kteří doufali v rychlý konec vlády běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, to jest drtivé většiny Bělorusů. V polovině srpna začal jeho režim lapat po dechu. Ozbrojené vládní jednotky se stáhly z ulic. Desítky policistů od vysoko postavených velitelů až po příslušníky pořádkových jednotek OMON odešly do civilu; mnozí z nich zveřejňovali videozáznamy, na nichž vyzývali kolegy, aby učinili totéž.
Státní televize odvysílala Lukašenkovo setkání s dělníky, na němž se prezident dočkal vypískání. Řada předních redaktorů, moderátorů i techniků se ke stávce přidala. Stávky na protest proti zfalšovaným volbám pak začátkem minulého týdne přerostly ve stávku generální za účasti mnoha velkých státních firem. Začal pracovat Národní stávkový výbor a nabídl dělníkům vyhozeným za účast na stávkách náhradu mzdy z fondu, jenž obnášel 100 tisíc dolarů.
V prvních dnech protestů se zatýkalo tolik, že kapacita věznic nestačila. Katoličtí a pravoslavní duchovní odložili spory o správný výklad Božího díla a nabídli se, že coby živé štíty povedou pochody protestujících k napěchovaným věznicím.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot