Vědecky zkoumat se dá prakticky všechno. Amandine Aftalionová a Quentin Mercier – dva matematikové z pařížské Vysoké školy společenských věd (EHESS) – se zaměřili na závodní koně a dostihy. Tedy konkrétně na hledání statisticky nejúspěšnějších vítězných strategií.

Využili k tomu skutečnost, že na závodišti v Chantilly na sever od Paříže se do dostihových sedel vkládá GPS lokátor, což jim umožnilo v reálném čase odečítat okamžitou rychlost a pozici koně. Zanalyzovali takto desítky dostihových klání (pokaždé šlo o kratší tratě – 1300, 1900 či 2100 metrů), zaměřili se na vydávanou energii – aerobní (svalové buňky pracují za přítomnosti kyslíku) i anaerobní (bez přítomnosti kyslíku) – a dospěli k možná trochu překvapivému a každopádně poněkud banálnímu závěru, který publikovali ve vědeckém časopise Plos One.

Pokud ho zjednodušíme až na dřeň, dá se shrnout do následujícího souvětí: Koně, kteří na začátku dostihu běží pomaleji, aby měli sílu v závěru zrychlit, většinou nevyhrávají, kdežto vítězové se obvykle rekrutují z těch koní, kteří mají rychlý start a dokážou běžet rychle i v závěru.

Když běhával Eclipse

Banalita je to samozřejmě jen zdánlivě. Model je pochopitelně mnohem složitější a Aftalionová na webu jinému vědeckému časopisu Science řekla, že praktický význam bude mít až ve chvíli, kdy se do něj dosadí konkrétní data (o hospodaření s energií, dosahované rychlosti…) konkrétního koně. Vše by navíc podle ní šlo „zabalit“ do jednoduché aplikace – pokud by o ni ovšem žokejové a majitelé koní měli zájem.

A to je samozřejmě otázka, protože strategie dostihového sportu odjakživa závisí na zkušenostech a intuici trenérů a pominout nelze ani psychologii koní a žokejů.

Navíc platí, že žádný kůň – i kdyby se třeba na hlavu stavěl – by nedokázal uspět, pokud by běžel proti nejlepšímu koni všech dob, kterým byl nejspíš Eclipse (1764 až 1789). Tento anglický plnokrevník měl srdce (jak se zjistilo při pitvě) velké jako kýbl, vyhrál všech 18 dostihů, do kterých nastoupil, a to nehledě na skutečnost, že ve většině z nich nesl handicap s neuvěřitelnou hmotností 168 liber (76,2 kilogramu).

Nakonec už proti němu nikdo běhat nechtěl, protože výsledek byl předem jasný a nebavilo to ani diváky. Zřejmě velmi podobně by to dopadlo s dostihy, pokud by v nich někdy zásadním způsobem promluvila matematika.