Ropa je ďáblovo lejno, prohlásil kdysi Juan Pablo Pérez Alfonzo, a něco o tom věděl. V šedesátých letech minulého století byl venezuelským ministrem ropného průmyslu a jedním ze spoluzakladatelů ropného kartelu OPEC. Jeden by řekl, že ropa je průvodní lístek k všeobecnému blahobytu země, která má to štěstí, že sedí na jejích ložiscích, ale ono to zdaleka není tak jednoznačné. A právě Venezuela, země s největšími ropnými rezervami na světě, by mohla vyprávět, jakým prokletím surovinové zdroje mohou být. Nota bene nyní, kdy USA obnovily sankce proti venezuelskému ropnému sektoru kvůli tomu, že autoritářský vládce Nicolás Maduro omezuje možnosti opozice kandidovat v prezidentských volbách.

Samozřejmě, že to neplatí absolutně. Jsou země, které se umějí vypořádat s komoditním cyklem a s ním souvisejícími výkyvy v cenách, a tedy i v příjmech rozpočtu. V časech boomu trpí surovinově bohaté země takzvanou „holandskou nemocí“ (v ekonomii označení paradoxu, kdy snadné zisky z přírodních zdrojů a jejich vývozu vedou k výraznému posílení měny a následnému oslabení celé ekonomiky, jako se to stalo Nizozemí v roce 1959 po nálezu bohatých ložisek zemního plynu v Severním moři). Obranou proti ní je vytvoření suverénního (státního) fondu, který investuje přebytky do zahraničních aktiv, a tím tlak na domácí měnu snižuje. To zároveň umožňuje rozvíjet i další obory, které by jinak nemohly konkurovat levnějšímu dovozu.

Tohle ovšem vyžaduje velkou míru disciplíny při řízení veřejných financí, a to zase profesionální fungování institucí, což zejména v rozvojových zemích není jednoduché. Jsou-li zároveň domácí elity, které (spolu)kontrolují surovinové zdroje, zkorumpované (často právě zahraničními těžařskými koncerny), je výsledkem, zejména v lidnatých zemích, mimořádně nerovnoměrná distribuce bohatství a příjmová nerovnost. Prasknutí komoditní bubliny vede k pádu příjmů, země typicky nemá na splácení dluhů, které nabrala, když se cenám vyvážených surovin dařilo, ale elity se zároveň nechtějí vzdát svých prebend, i když už nejsou peníze na dotování základních potravin, levné elektřiny, benzínu, a dalších položek, které měly pacifikovat chudé vrstvy a zajistit klid na čerpání renty. Dokonalé prostředí pro pád režimu a jeho vystřídání jinou klikou, která naslibuje chudé většině šťastné zítřky. 

Hugo Chávez, který se zkoušel dostat k moci nejdřív převratem, aby se mu to povedlo ve svobodných volbách v roce 1998, měl tu velkou kliku, že mu jeho levicový program pomohly financovat vysoké příjmy z ropy na počátku nového tisíciletí (stejný faktor pomohl i Vladimíru Putinovi). Znárodnil klíčové podniky, ale národní petrolejářský koncern PDVSA znárodňovat nemusel, ten už si tím prošel v roce 1976 (v tomto případě šlo o to firmu do té doby řízenou podle byznysových principů mocensky ovládnout a tahat z ní peníze bez ohledu na potřebu vnitřních investic). Kdysi největší byznys Latinské Ameriky, který má dodnes v USA rafinérie a čerpací stanice CITGO (v důsledku sankcí z nich ovšem PDVSA nemůže odčerpávat zisk) začal postupem času degradovat. Dnes se jeho závazky na sekundárním trhu obchodují 12 centů za dolar. 

Husa začala snášet méně zlatých vajec a s Venezuelou, kdysi nejbohatší zemí celé Latinské Ameriky, kam se odjíždělo ještě dlouho po druhé světové válce „za lepším“, to začala jít rychle z kopce. Už konec Chávezovy vlády byl ve znamení krize, ale jeho nástupce Maduro dokázal svou zmatenou hospodářskou politikou a fixlovanými volbami (s následkem tvrdých sankcí) dovést zemi do úplného rozvratu. Venezuelská mizérie je vedle Velké hospodářské krize a krizí, jež následovaly po pádu komunismu v některých postsovětských republikách, jednou z největších v dějinách. 

Země je od roku 2017 v platební neschopnosti se zhruba 60 miliardami dolarů dluhopisů vydaných podle práva státu New York. To ale zdaleka není všechno – celý součet mimořádného propletence venezuelských závazků vyplývajících z nesplácených dluhopisů, soukromých půjček, ruských a čínských výpomocí a soudních příkazů k zaplacení včetně naběhlých sankcí se odhaduje na 154 miliard dolarů. 

Maduro po všech peripetiích přestal experimentovat s levicovými ekonomickými vynálezy a uvedl ekonomiku znovu do částečného chodu i díky vysokým cenám ropy. Nyní si najal investiční banku Rothschild, aby mu pomohla tento uzel rozplést a zahraniční dluh, kde se oficiální bondy prodávají s 80procentním diskontem, restrukturalizovat. 

Lidé od Rothschildů odmítli tenhle „voňavý“ mandát, který potrvá léta, komentovat. Zcela nepochybně nebudou pracovat jinak než s využitím escrow účtů, na nichž jsou peníze deponovány předem. Neboť co by to bylo za restrukturalizačního poradce, který by nedostal zaplaceno do centíku na dřevo?