Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Referendum o přijetí eura, navrhované exprezidentem Klausem, je zbytečné. Evropané by měli hlasovat o vzniku „Spojených států evropských“, které eurofederalisté plíživě prosazují.
Václav Klaus má na euro konzistentní názor už třicet let, od Maastrichtské smlouvy, která o jeho zavádění rozhodla. Přesto každé jeho vystoupení k tématu vyvolává nadmíru exaltované reakce na straně příznivců budování evropského superstátu.
Jeho požadavek ke konání referenda tak nikoho nemohl překvapit, ale k veřejnému pokřiku je dobrou záminkou. Hlavně k připomenutí, že jsme se k přijetí eura někdy v budoucnu zavázali vlastně už v referendu v roce 2003, kdy obří většina Čechů hlasovala pro vstup do EU.
Asi nemá smysl připomínat, že dnes je stejně obří většina proti společné měně. Ani to, že nikdy nepadlo žádné datum, kdy bychom měli euro přijmout. Nicméně nutno konstatovat, že to euro, k němuž jsme slíbili přistoupení, bylo zcela jinou měnou a eurozóna zcela jiným společenstvím, než je nyní.
Tou nejdůležitější změnou je skutečnost, že tehdy byl ve všech smlouvách o euru zakotven a předpokládán striktní zákaz půjček mezi vládami a vzájemného ručení za státní dluhy. Dnes platí fakticky opak a vlády si za dluhy – dnes už prostřednictvím ECB, která problematické dluhopisy vykupuje a jejich stabilita je pro ni důležitější než stabilita cenová – ručí.
Vymáhat splnění výše zmíněného starého závazku tak nejvíce připomíná situaci, kdy někomu slíbíte, že v budoucnu koupíte jeho barák. On ho ale v průběhu let přemění na ubytovnu pro nepřizpůsobivé a zatíží milionovými zástavami – a pak se dožaduje, abyste konal.
Přesto dnes nemá žádný velký smysl organizovat k euru referendum. Momentálně jde totiž o mnohem více než jen o měnu. Už (nedávno zesnulý) Jacques Delors, jímž řízená Evropská komise stála u položení základů společné měny, dobře věděl, že aby fungovala, jak má, je nezbytný vznik fiskální unie, která bude po kontinentu v obřím měřítku přerozdělovat peníze daňových poplatníků.
To bylo politicky neprůchodné, nicméně bez vzniku fiskální unie byl nemyslitelný finální cíl, kterým byl – a pro velkou část evropských politiků stále je – vznik superstátu: jakýchsi Spojených států evropských. Otcové eura věřili, že zavedení společné měny si fiskální unii prostě vynutí, protože nebude zbytí. Národní státy ale poměrně dlouho vzdorovaly a stále vzdorují.
První krůček ke společnému ručení za dluhy byl učiněn při řešení řecké krize a dalších fiskálních krizí na jihu Evropy. Další pak přišly pod záminkou obnovy evropských ekonomik po covidu, kdy byl odsouhlasen vznik fondu kvůli dluhopisům vydávaným Evropskou unií. Velká část členských zemí byla totiž v té chvíli již tak předlužena, že nebyla schopna se na nějaký funkční fond složit.
Nyní se pokračuje přes Green Deal, jehož součástí je absurdní uhlíkové clo, které má být vybíráno z dovozu zboží ze zemí neuplatňujících emisní povolenky. To má být jakousi první vlaštovkou, po níž budou přicházet další a další nápady na společné daně.
Na vkus eurofederalistů se to ale všechno příliš vleče, a navíc hrozí, že nespokojenost voličů s touto politikou je významně oslabí – ve velkém rozsahu a nadlouho. Proto přišel čas na finální politický posun k superstátu v podobě zrušení práva veta v oblastech, které jsou ještě stále doménou národních států.
Důvodem pro tento návrh opravdu není trucování Maďarska nebo vstup Ukrajiny do EU. Na ten stejně s velkou pravděpodobností nedojde a nebude za tím Orbán, ale spíše strach německo-francouzského tandemu o jejich politickou dominanci na kontinentu.
Vytvoření evropské federace nebo spíše unitární centralizované říše, k čemuž tato politika směřuje, je jistě legitimní politickou aktivitou. Pokud se tedy hodlá opírat o vůli voličů. Proto je nezbytné, aby se konalo referendum o změně unijních smluv, které k takovému cíli vedou.
A pokud by toto směřování mělo veřejnou podporu, pak nemá smysl o euru diskutovat, natož konat referendum, ale hned ho přijmout. V opačném případě pak na něj – už nastálo – zapomenout, protože jeho ekonomické přínosy v současné ústavní konstelaci nepřevažují nad náklady s ním spojenými ani náhodou.
