Na konci července Rumunsko spustilo uhelné elektrárny z padesátých let, aby pokrylo spotřebu vyvolanou vedry a zapnutými klimatizacemi. Zároveň tamní vláda oznámila, že posune plánovaný odchod od uhlí o dva roky (z původního roku 2030 na 2032), a že pracuje na přípravě mechanismu kapacitních rezerv, kdy jsou elektrárny dotovány za to, že jsou připraveny poskytovat výkon v okamžiku, kdy je v síti nedostatek energie.

Rumunsko, podobně jako Česko, přitom tyto mechanismy nemá vyjednané s EU. Řada odborníků na evropskou legislativu vytrvale prohlašuje, že už to ani není možné, protože okno pro vyjednání kapacitních plateb se už uzavřelo. Možná by se prý ještě dalo jednat o plynových zdrojích, ale o uhlí prostě už určitě ne. 

Rumuni k tomu přistupují racionálně. Když musíš, tak musíš. Na rozdíl od Česka, kde ministr průmyslu Jozef Síkela prohlašuje, že vypnutí uhelných elektráren je brnkačka. Nechá si to prý posvětit od svého podřízeného – provozovatele přenosové soustavy ČEPS, který ještě před rokem a něco varoval před tím, že po roce 2030 budeme muset dovážet elektřinu, která nemusí být na trhu. Aktuálně podle něj prý ani v krizové situaci nebude problém, protože dovezeme, co je třeba.

Jozef „Brnkačka“ Síkela dokonce tvrdí, že dovoz třeba obnovitelné energie z idnNěmecka může být levnější než udržování domácí výroby. To k vyjednávání kapacitních plateb v Bruselu moc nepomůže. Ono to tak jednoduché totiž nebude. Nakonec ČEPS letos ještě radši ani nevydal svou každoroční zprávu o přiměřenosti zdrojů energie, kterou publikuje obvykle na jaře. S dovozem elektřiny to totiž není jen tak. 

Pomiňme, že samotní Němci, kteří mají už dnes v bilanci výroby obří podíl obnovitelných zdrojů, mají elektřinu drahou zhruba stejně jako my a podle posledních průzkumů polovina firem s více než pěti sty zaměstnanci zvažuje stěhování ze země. 

Podívejme se na Kalifornii, která je v rozvoji solárů a větrníků ještě před Německem. Zhruba v době, kdy Rumuni zatápěli pod kotly z padesátek, vyšla ve Wall Street Journal reportáž o energetické situaci ve státě na západním pobřeží, který je fakticky pátou nejsilnější ekonomikou na světě a již dnes pokrývá naprostou většinu své spotřeby obnovitelnými zdroji. Elektřina je tam ovšem, s výjimkou Havaje, nejdražší v USA. „Majitel obchodu s potravinami Rodger Gucwa se pokusil snížit svůj účet za elektřinu zvýšením termostatu na 85 stupňů (Fahrenheita), ale zjistil, že se čokoládové tyčinky roztekly,“ začíná reportáž ze země, kde se účty za elektřinu obyvatelstvu za dva roky zdvojnásobily a dodávky jsou vinou nevyhovující sítě navíc nestabilní. Což je problém pro tamní technologický průmysl a četná datová centra, která jsou obrovskými žrouty energie, i pro existenci lidí s nižšími příjmy. 

Rumuni, kterými tento komentář začal, mají pro solární a větrné parky podmínky zhruba jako Němci a počítají i s jejich budováním. Dokud ale nebudou nové zdroje připojeny do sítě, pojedou prostě uhelné elektrárny. Dovolit, aby drahé povolenky vytlačily tyto dobře řiditelné zdroje z trhu, je projev krajní nezodpovědnosti. A vědí to nejen Rumuni. Podobně například zrušila svůj zelený záměr zbavit se těžby a obchodu s uhlím významná mezinárodní společnost Glencore. Akcionáři protestovali, že tak dobrého byznysu, který má stále ještě perspektivu, evidentně nejen v Rumunsku, je škoda se zbavovat. 

Dojde to i vládě země, kde z uhlí pochází čtyřicet procent energie a pro obnovitelné zdroje nemá zrovna ideální podmínky? Mimochodem byla to ODS, kdo už před lety v diskusích o konci uhlí tvrdil, že to připadá v úvahu až budou k dispozici náhradní zdroje. Slibovaný plyn bude nejdříve za šest až sedm let. Uhlí skončí za dva až tři roky, jádro za dvanáct, či spíše patnáct let a prý to nahradí soláry na střechách a obří dovoz. Je to brnkačka. Fakt? I pro ty, co budou ten dovoz v době, kdy bude stejně mohutně nakupovat většina Evropy, platit? Nemají ti Rumuni náhodou pravdu?