V Česku vychází podle údajů Svazu českých knihkupců a nakladatelů každý rok přes 15 tisíc knih. Zhruba 40 procent z nich tvoří překladová literatura. A když čtete česky třeba Harryho Pottera, Françoise Villona nebo Joa Nesbøho, nečtete úplně přesně to, co napsali sami autoři, ale to, jak jejich příběhy či verše zpracovali překladatelé. 

Literární překladatelství je volná živnost, která člověku dává velkou svobodu, zároveň je ale až pozoruhodně špatně honorovaná. A nyní navíc dostala ránu v podobě pandemie a celkového propadu knižního trhu. „Řada překladatelů má navázanou výplatu části honoráře na vydání knihy. A protože většina nakladatelů vydávání načas úplně zastavila, posunuly se výplaty honorářů až o čtvrt roku. Průměrně se jednalo o částku 43 tisíc korun,“ říká Kateřina Krištůfková ze spolku Překladatelé Severu, sdružujícího překladatele ze severských jazyků.

V květnu jste se v průzkumu ptali literárních překladatelů, jak na ně dolehla koronavirová krize a karanténa. Co jste se dozvěděli?

Situace literárních překladatelů není růžová a krize ji ještě zhoršila. Literární překlad u nás stále nepatří mezi povolání, jimiž by se dalo slušně uživit, honoráře jsou nízké a smlouvy leckdy obsahují řadu nevýhodných klauzulí. Mnozí překladatelé mají například navázanou výplatu části (či celého) honoráře na vydání knihy, a protože většina nakladatelů kvůli zavřeným knihkupectvím vydávání načas úplně zastavila, projevilo se to samozřejmě v odložení výplat.

O jaké částky se jednalo?

Posun výplaty honoráře v březnu a dubnu postihl třetinu překladatelů. Průměrně se jednalo o částku 43 tisíc korun a posun o více než tři měsíce, což už vám s domácím rozpočtem dost zamává. Pětina překladatelů, kterých se odložení honoráře týkalo, dokonce uvedla, že vůbec neví, kdy peníze za již dávno odevzdanou práci dostane. Každý dvanáctý překladatel zaznamenal zrušení uzavřené smlouvy a každý šestý zrušení smlouvy předběžně domluvené. Téměř polovina překladatelů také přišla o příjmy související s prezentací literatury, zvláště kvůli zrušení veletrhu Svět knihy. Kvůli krizi si osm procent respondentů muselo najít jinou práci. A protože překladatelé pracují povětšinou z domova, těm s dětmi samozřejmě hodně snížilo výkonnost uzavření škol a školek.

Kolik překladatelů jste oslovili? Jedná se o reprezentativní vzorek?

Oslovili jsme všechny členy profesních organizací Překladatelé Severu, Obec překladatelů a Jednota tlumočníků a překladatelů a dále jsme dotazník inzerovali na sociálních sítích a také prostřednictvím jednotlivých nakladatelství. Neexistuje žádná statistika, která by uváděla, kolik lidí u nás se aspoň zčásti živí literárním překladem, nicméně Překladatelé Severu a Obec překladatelů, jež sdružují nejvíce literárních překladatelů, mají dohromady kolem 330 členů a my jsme získali odpovědi od 155 lidí, takže vzorek je podle mého názoru poměrně reprezentativní.

Tomáš Novák týdeník HROT

Z vašich výsledků se zdá, že jsou literární překlady doménou žen. Proč?

Ano, z dotazníku vyplynulo, že tři čtvrtiny literárních překladatelů jsou ženy. Souvisí to s tím, co už jsem zmiňovala – že pouze literárním překladem se u nás v podstatě uživit nedá. Řada žen si tak překládáním přivydělává například k mateřské (protože tuto práci lze skloubit i s péčí o malé děti) nebo k důchodu, případně jde o ženy bezdětné, které při určitém uskromnění jsou samy schopné i z nízkých honorářů vyžít. Ostatně i mezi respondenty, kteří uvedli, že se literárním překladem skutečně živí, je žen dvaapůlkrát víc než mužů. Obecně panuje názor, že ženy se mohou literárnímu překladu věnovat snáze, protože mají manžela, který je uživí.

To by z literárních překladů dělalo tak trochu zájmovou činnost, ne povolání...

Řada lidí se domnívá, že to zájmová činnost je, a tento názor se bohužel někdy objevuje i mezi nakladateli. V jednom nakladatelství se třeba nechali slyšet, že nepříliš vysoké honoráře překladateli vyváží dobrý pocit, který má při pohledu na „své“ knihy v knihkupectví. Jenže dobrým pocitem složenky nezaplatíte. Je samozřejmě skvělé, když vás práce baví, ale to přece není důvod pro to, abyste za ni nedostávali slušně zaplaceno. 

Proč jsou podle vás podmínky v oboru takto nastavené? Myslíte si, že nakladatelé nevnímají důležitost kvality překladu pro úspěch překládaného autora u nás? Nebo je prostě překladatelů tolik, že si nakladatelé mohou vybírat a diktovat ceny?

Zjednodušeně řečeno proto, že se vždycky najde někdo, kdo překlad vezme i za dumpingovou cenu. Neuvědomuje si, že tím škodí nejen ostatním překladatelům, ale také sám sobě. A některé nakladatele kupodivu mnohdy vůbec nezajímá, že takový člověk bývá v lepším případě nezkušený, v horším případě někdo, kdo mluví daným jazykem a myslí si, že to pro překládání stačí.

Zmíněné nakladatele zajímá především cena, a čím níž ji dokážou stlačit, tím pro ně lépe. Překladatelé jsou navíc jednotlivci, jednají jenom sami za sebe, proto se jim také hůř vyjednává. Mnohdy se dozvídají: „Podmínky jsou takové a takové, bereš? Pokud ne, čekají tu zástupy dalších.“ Překladatel pak třeba couvne a zakázku vezme i za méně výhodných podmínek, jen aby nepřišel o práci. 

Samozřejmě existují nakladatelé, kteří vědí, že na překladatelích záleží a váží si jich, případně si je přímo hýčkají, ale mnohé knihy jsou rychloobrátkové spotřební zboží – za dva měsíce po nich neštěkne pes – a v jejich případě bohužel dost často nakladatele kvalita překladu opravdu nezajímá. Překladatelské profesní organizace ale s nakladateli mnoho let vůbec nevyjednávaly, což bychom v nejbližší době chtěli změnit. Rádi bychom s nakladateli zasedli k jednomu stolu a domluvili se na podmínkách, které budou férové pro všechny strany a v konečném důsledku povedou ke zvýšení kvality vydávaných knih.

Kolik by tedy podle vás měli nakladatelé platit za jednu normostranu překladu, řekněme, z angličtiny?

Na takovou otázku se nedá odpovědět jednoduše, ale rozhodně by vám nikdo neměl nabízet nehorázně nízké částky jako 120 korun za normostranu. To se stále děje, zvláště právě ve většinových jazycích, jako jsou angličtina a němčina, kde se podobné ceny ještě nezřídka pojí s expresními termíny. Jak může vypadat překlad, za který nedostanete ani minimální mzdu? Kolik času mu překladatel asi věnuje? Pro srovnání – u komerčních textů se částky za překlad do češtiny pohybují v rozmezí 300 až 450 korun. Bylo by dobré, kdyby existovala nějaká základní dohodnutá sazba, pod kterou by nebylo možné jít, jako mají třeba v Norsku. Dál by se pak cena odvíjela od náročnosti překladu, zkušeností a kvalit překladatele, výše případného grantu a potenciální prodejnosti titulu. 

Ale mohou si to nakladatelé vůbec dovolit? Koneckonců po započítání nákladů na práva a distribuci toho už moc nezbývá...

Ano, nakladatelé rádi říkají, že musejí zaplatit práva, distribuci, tisk, grafika… Ale proč by měl jejich činnost dotovat zrovna překladatel a proč by v případě velké úspěšnosti titulu nemohl mít podíl na zisku? Vždyť i sebelepší bestseller se dá zcela pohřbít špatným překladem. Existují nakladatelství, která nabízejí slušnější podmínky, ale je jich stále minimum. Problém je, že knížky jsou u nás velice levné, navíc se často krátce po vydání prodávají s nejrůznějšími slevami, takže z jejich tržní ceny se prostě všichni zúčastnění slušně zaplatit nedají. Také jich vychází příliš, což zvyšuje konkurenci a sráží ceny.

Těch patnáct tisíc knížek ročně je tedy podle vás na náš trh moc?

Ano. Od řady z nich se pak prodá jen pár kusů a mnoho titulů je prodělečných. Nehledě na to, že za takových okolností ani nelze každé knize věnovat dostatečný prostor na propagaci a čtenáři sami se v té záplavě neorientují. Českému knižnímu trhu by rozhodně prospělo zásadní snížení kvantity. Pak by i honoráře překladatelů mohly vypadat jinak.

Takže když to zobecním: Jenom psaním knih se u nás uživí jen hrstka autorů a u překladatelů je to stejné?

Ano, myslím, že situace je srovnatelná, což ukázal i náš průzkum. Jenom necelá čtvrtina respondentů se živí literárním překladem z 80 až 100 procent. Nadpoloviční většina překladatelů se živí literárním překladem jen z 20 až 79 procent, což znamená, že si občas přeloží nějakou knížku a jinak dělají něco jiného. Většina lidí si vedle překládání literatury přivydělává komerčními překlady, redigováním, průvodcovstvím nebo výukou jazyků. Mnozí překladatelé své příjmy skládají z několika různých činností.

Co může současný otřes znamenat pro vydávání překladové literatury? Dojde k tomu, že víc překladatelů tuto činnost omezí a s ohledem na větší finanční stabilitu si najdou „normální“ zaměstnání?

Myslím si, že se překladatelům ještě zhorší vyjednávací pozice. Tyto tendence se už začínají objevovat – nakladatelé argumentují tím, že nemůžou kvůli krizi ze svých podmínek slevit, protože musejí šetřit. Takže vyjednat i tolik potřebné zvýšení dlouhodobě nízkých honorářů bude mnohem složitější. Zvlášť když překladatelé jsou, jak už tady zaznělo, nejslabším článkem řetězce. Dá se také předpokládat, že nakladatelé budou pečlivě zvažovat nákupy překladové literatury a více dbát na prodejnost zvolených knih. Bude tedy zřejmě těžší prosadit náročnější literaturu.

Spolek Překladatelé Severu 

Nezávislá, dobrovolná profesní organizace, která vznikla v roce 2018 a sdružuje překladatele severské literatury do češtiny. Jejím cílem je zlepšování ohodnocení a pracovních podmínek překladatelů, podpora vydávání kvalitních překladů, vzdělávání překladatelů, zvyšování prestiže českého literárního překladu a šíření povědomí o severské kultuře, literatuře především.

Projeví se to na kvalitě? Nebo v záloze skutečně čekají desítky či stovky jiných, stejně kvalitních překladatelů?

Těmi zástupy čekajících se nakladatelé rádi ohánějí. Ne vždycky ale v té řadě čekají překladatelé kvalitní. Takže ano, na kvalitě se to může projevit. Většina dobrých překladatelů má svoje hranice, pod které nejde – nejen kvůli tomu, že by se pak neuživili, ale také kvůli vlastní důstojnosti. Překlad je náročná disciplína, musíte toho hodně umět, neustále se učit, ověřovat informace, mnozí ke knihám píšou posudky a anotace, komunikují s autory a se zahraničními nakladateli, načítají spousty knih, aby se orientovali v současné literatuře dané jazykové oblasti, vzdělávají se v rozmanitých oborech, kterých se texty týkají, konzultují terminologii s odborníky, ta práce je velice komplexní. Nad překladem tedy strávíte spoustu času, ale když si pak výsledný honorář vydělíte počtem hodin, zjistíte, že odměna tomu ani zdaleka neodpovídá. A neodpovídala už dlouho před krizí, takže snížení honorářů nebo jakékoli zhoršení podmínek může za této situace vést jenom ke zhoršení kvality.

Co by vlastně překladatel měl mít/ovládat, aby byl kvalitním překladatelem?

Mnohdy se setkáváme s názorem, že překládat přece může každý, není na to nic zvláštního potřeba, stačí umět příslušný cizí jazyk. Jenže převést něčí myšlenky tak, aby čtenář nepoznal, že čte překlad, není tak jednoduché, jak to vypadá. Překládání je vysoce kvalifikovaná umělecká práce. Překladatel by toho tedy měl umět poměrně dost. Měl by ovládat výchozí jazyk, ze kterého překládá, ale ještě více jazyk cílový, tedy svoji mateřštinu. Musí mít cit pro jazykové nuance, být pečlivý, trpělivý, protože nad knihou mnohdy stráví mnoho měsíců, musí být ochotný se neustále učit a rozšiřovat si obzory a také přijímat kritiku. Musí znát reálie a umět je vhodně vysvětlit, měl by být obeznámený se základními překladatelskými postupy. 

Jak velkou by měl mít praxi?

Překlad je sice umění, ale do určité míry také řemeslo, takže obvykle platí, že čím delší praxe a čím více přeložených knih, tím lépe, protože se člověk postupem času „vypřekládá“. Neznamená to ale, že začínající překladatel nemůže být šikovný a že dlouholetý překladatel nemůže dělat školácké chyby. Je tedy také třeba mít dobrého a spolehlivého redaktora. Kromě toho musí překladatel respektovat autora. A zvlášť bych vyzdvihla, že musí být pokorný a nemyslet si, že je mistr světa.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Tomáš Jeník