Neochota investovat do vlastní obrany a neschopnost zaujmout jednotnou tvrdou pozici vůči Rusku podkopávají odstrašující sílu Evropy
Ministryně obrany Jana Černochová koncem ledna oznámila, že největší tendr v historii české armády – plánovaná akvizice nových bojových vozidel pěchoty (BVP) – se letos opět v rozpočtové kapitole ministerstva obrany neobjeví. Ze strany ministryně, která sotva převzala úřad a s ním i péči o budoucnost strategické zakázky, nad jejíž podobou několik let visí otazníky, se jedná o pochopitelný sebezáchovný krok. Ačkoli je autor tohoto textu opravdu velký dobrodruh, na jejím místě by neudělal nic jiného. Tedy kromě toho, že by to celé zrušil a nakoupil v režimu „government to government“. Ministryně však dostala na stůl zakázku v takovém stavu, že ani to bez seriózní právní rady vlastně udělat nelze. A to pomíjíme fakt, že od alibistického ministerského právníka, zabetonovaného zákonem o státní službě, by si člověk nenechal udělat ani smlouvu na pronájem garáže.
Bez vůle nejsou bévépéčka
Záměr nakoupit nová BVP se s ministerstvem obrany a českou armádou táhne už od roku 2013 a kromě nedostatku politické odvahy dřívějších ministrů, kteří k resortu dost často postrádali vztah, jej komplikovaly i často se měnící specifikace podoby očekávané techniky. Ta jde totiž do značné míry proti trendu (manuální ovládání věžové stanice, kapacita osádky) a její problematičnost pak podtrhuje sama skutečnost, že ji žádná ze společností účastnících se tendru nebyla schopna naplnit.
Pozitivní na celé věci je, že Černochová je za poslední roky prvním ministrem, který má schopnosti a odvahu posunout armádní vyzbrojování správným směrem. Výchozí pozici nemá jednoduchou, očekávání velká a reálně hrozí, že Česko nenaplní svůj závazek vůči NATO disponovat v roce 2026 moderní těžkou brigádou.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot