Židovský svátek Jom kipur připadl v roce 1973 na sobotu 6. října. Brzy ráno onoho dne probudil šéfa izraelského generálního štábu Davida „Dado“ El’azara telefonát z ústředí vojenské rozvědky Aman. Obsahem hovoru bylo jednoduché sdělení – máme informaci, že egyptské a syrské vojenské síly zaútočí v šest hodin večer na Izrael. Jeho odpověď na tázavý pohled manželky byla stručná: „A je to tady. Zase válka.“

Zdaleka ne všichni si to ale mysleli a sám šéf rozvědky Eli Zeira zjištění svých lidí zpochybňoval. Když se generálové sešli o něco později u ministra obrany Mošeho Dajana, prosazoval El’azar preventivní letecký úder a povolání čtvrt milionu záložníků, ale ani jeden návrh neprosadil. Dajan – kvůli zpravodajské mlze mistrovsky vypouštěné Egypťany – v arabský útok moc nevěřil, přičemž zdaleka nejvíc na něj prý zapůsobilo zjištění, že egyptský ministr hospodářství jedná v den ohlášeného útoku v Londýně, ministr obchodu ve Španělsku, ministr zahraničí v Rakousku a ministr informací v Libyi. V osm ráno následovala porada u ministerské předsedkyně Goldy Meirové, ale výsledkem byl zase jen kompromis – žádný preventivní úder a utajená mobilizace pouze poloviny záložníků požadovaných El’azarem.

Byla to chyba. Izraelské zpravodajské služby fatálně selhaly a arabský útok se skutečně chystal – ovšem už na druhou hodinu. Půl hodiny předtím přijel egyptský prezident Anwar as-Sádát na velitelské stanoviště u Suezského průplavu, vypil čaj, zapálil si dýmku a vydal pokyn, aby letadla a děla zaútočila na izraelské pozice. Chvíli poté vypluly do vod průplavu invazní čluny a na severní frontě se do kopců Golanských výšin zařízly syrské tankové brigády.

V Tel Avivu panoval zpočátku optimismus, ale když se nazítří ráno vrátil Dajan z obhlídky bojiště, propadl nejčernějším chmurám. Vedl řeči o „dni posledního soudu“, „pádu třetího chrámu“ a Meirové pesimisticky doporučil, aby souhlasila s příměřím – pokud by ho tedy útočníci nabídli. A sama Meirová podle svědectví své osobní asistentky dokonce uvažovala o sebevraždě: „Půjdeš za jedním mým známým domů. On je doktor. Řeknu mu, ať ti pro mě dá nějaké prášky, abych se mohla zabít a nedostala se do rukou Arabům.“

Chvilka slabosti ovšem rychle pominula a Izrael arabské agresory nakonec opět porazil. Žádné slavné vítězství to ale nebylo.

Cesta k válce

V červnu 1967 uštědřil Izrael během šestidenní války arabským sousedům zdrcující porážku – Sýrie přišla o většinu Golanských výšin, Jordánsko o Západní břeh Jordánu a Egypt o Gazu a Sinajský poloostrov (Izrael díky tomu dočasně držel východní břeh Suezského průplavu). Především Egypt se s tím nikdy nesmířil a už v říjnu onoho roku zahájil potopením izraelského torpédoborce Ejlat takzvanou vyčerpávací válku.

Nešlo o „horký“ konflikt s nasazením hlavních sil, ale o sérii pohraničních dělostřeleckých incidentů, leteckých soubojů a nájezdů přes průplav (například v září 1969 zničili izraelští commandos egyptský radar a pobili 200 až 300 nepřátelských vojáků). Vyčerpávací válka skončila až v srpnu 1970 a za tu dobu v ní padly stovky izraelských a tisíce egyptských vojáků. Napětí tím ale neskončilo a Židům i Arabům Spojené státy, respektive Sovětský svaz, dál posílaly zbraně za miliardy dolarů.

V říjnu 1970 se Sádát stal egyptským prezidentem a následující tři roky zasvětil snaze o navrácení Sinaje – ať už prostřednictvím dohody s Izraelem, nebo násilím. Diplomacie nikam nevedla, a tak byla nová válka nevyhnutelná. A Sádát na ní nešetřil: zadlužil zemi masivními nákupy sovětských zbraní, armádě dopřál prvotřídní výcvik a nechal generální štáb zpracovat podrobné plány invaze přes kanál. Dodejme ale zároveň, že Sádát byl realistou a jeho konečným cílem nebyla úplná porážka Izraele, ale takový výsledek v boji, který by mu o Sinaji dovolil vyjednávat s trumfy v ruce.

Vypouštění mlhy

Na začátku sedmdesátých let žila izraelská společnost v euforii. Ekonomika i počet obyvatel (díky přílivu čtvrt milionu sovětských Židů) rychle rostly a arabské nebezpečí se zdálo být velmi vzdálené. Výdaje na obranu byly sice pořád extrémní, ale v letech 1971 až 1973 poklesl jejich podíl na HDP z 24,1 na 16,3 procenta. Generalita na jaře roku 1973 premiérku Meirovou ujišťovala, že bezpečnostní situace nebyla nikdy lepší, a náčelník generálního štábu El’azar se nechal slyšet, že by se Bar-Levova linie (systém pevnůstek na východní straně Suezského průplavu) stala v případě útoku „hrobem egyptské armády“. V květnu uspořádala vláda – u příležitosti pětadvacátého výročí vzniku Izrae­le – slavnostní vojenskou přehlídku. Nikdo z jejích členů ovšem netušil, že měsíc předtím navštívil syrský prezident Háfiz ­al-Asad Egypt a během supertajné schůzky se Sádátem stanovili předběžný termín útoku na říjen.

Václav Drchal

Sádát útok na Izrael ohlašoval tolikrát, že už ho nikdo nebral vážně, a egyptská armáda jen během roku 1973 provedla podle knihy Krvavý Jom Kippur historika Jana Wannera okolo dvaceti klamných mobilizací různé velikosti. Poslední z nich uvedla pouhých šest týdnů před začátkem skutečné války izraelské ozbrojené síly do pohotovosti a vytáhla z kapes daňových poplatníků ekvivalent 45 milionů dolarů. Z války se stávala chiméra, a izraelské tajné služby – Aman a Mosad – se navíc až příliš spoléhaly na „zázračný zdroj“ z nejbližšího Sádátova okolí, ovšem vůbec netušily, že jde o dvojitého agenta, který jim záměrně podsouvá lživé informace. Bezprostředně před útokem zpravodajci samozřejmě zaznamenali neklamné známky blížícího se konfliktu (urychlený úprk sovětských poradců z Egypta a Sýrie či soustřeďování vojsk a letadel u hranic), jenže šéf Amanu Zeira dál tvrdil, že vše může mít jiné vysvětlení a Arabové se nechystají Izrael napadnout, protože „se nás bojí“. „Zázračný zdroj“ se navíc rozloučil poslední podvrženou informací, která Izraelce ještě v den útoku přesvědčila, že válka začne až v šest večer, a nikoli ve dvě odpoledne.

V sobotu 6. října tak musel nepřipravený Izrael čelit na dvou frontách silnějšímu protivníkovi (viz tabulka Kdo bojoval). A jeho jedinou nadějí bylo, že dokáže přežít počáteční nápor a poté jeho lépe vycvičená armáda soupeře porazí.

Alláh akbar!

Válka začala bombardováním. Do toho Egypťané vypustili kouřovou clonu a v jejím skrytu překročilo 32 tisíc vojáků prvního sledu na člunech Suez. Bylo slyšet jen skřípění vesel sladěné s rytmickým halekáním: „Alláh akbar!“ Proti písečným valům na břehu průplavu nasadili Egypťané vodní pumpy, a uvolnili tak cestu těžké technice. Večer prvního dne začali Egypťané se stavbou pontonových mostů a o dvě hodiny později už na Sinaj proudily tanky a obrněné transportéry. Celkem měly invazní síly 200 tisíc mužů, 1500 tanků a 2000 děl, zatímco příbřežní pevnůstky na izraelské straně hájilo pouhých 451 izraelských obránců a zpovzdálí je jistila jediná divize s 18 tisíci vojáky.

Stejně katastrofálně se události vyvíjely také na severu. Syřané soustředili do první útočné vlny 60 tisíc vojáků s tisícovkou tanků a 600 děly. Proti nim stálo 12 tisíc Izraelců vyzbrojených 177 tanky a 60 děly. Izraelci se sice statečně bránili, ale Syřané stejně na několika místech prorazili a večer už byly jejich tanky hlášeny šest kilometrů od řeky Jordán.

Až na dno

Existenční rozměry války si izraelské vedení uvědomilo až druhý den (tedy 7. října) ráno. Syřané masově vybavení noktovizory přes noc rychle postoupili (izraelští tankisté museli vypínat motory svých strojů, aby slyšeli, kde je nepřítel) a golanská fronta se začala hroutit. Její velitel Rafa’el Ejtan jen taktak dokázal utéci před syrským útokem a osobně při tom bazukou zničil tank. Naštěstí dorazily první posily a celý následující den zabraly úporné obranné boje. Na Sinaji zbylo přes noc z 286 izraelských tanků v bojeschopném stavu jen 103. „Tak zoufalé poměry jsme nečekali ani v nejčernějších snech,“ okomentoval vývoj na bojišti generál Abraham Adan, který přispěchal bránícím se jednotkám na pomoc. „Většina našich pravidelných tankových jednotek byla ztracena a opěrné body, které se ještě držely, volaly o pomoc, kterou jsme jim nemohli poskytnout.“

Profimedia.cz

Dopoledne toho dne, jak už víme, propadl Dajan panice a vedl pesimistické řeči o „posledním soudu“. ­Krize trvala ještě celý následující den a 8. října se pozdě v noci u Meirové v kuchyni (obvyklé místo schůzek užšího kabinetu) iz­raelské vedení zcela vážně bavilo o použití jaderných zbraní. Detaily schůzky nejsou známé, ale, jak píše Wan­ner, z různých náznaků lze dovodit, že Meirová nechala uvést nosiče jaderných zbraní (rakety Jericho a speciálně upravené letouny) do pohotovosti, ovšem s nasazením této zbraně poslední záchrany se počítalo až v případě současného zhroucení severní i jižní fronty.

Bod obratu

Ráno 9. října syrská ofenziva na Golanských výšinách vrcholila a velitel severní fronty Ejtan zapřísahal jednoho ze svých generálů Avigdora Ben-Gala, aby neustupoval: „Dej mi ještě půl hodiny a brzy dostaneš posily. Prosím, snaž se udržet!“ Na pomoc mu nakonec poslal ničemných jedenáct tanků, jenže unavení byli už také Syřané a krátce poté se jejich útok zhroutil. „Právě jsi zachránil lid Izraele,“ volal vzápětí Ejtan vyčerpanému Ben-Galovi. Syřanům navíc dočasně došly protiletadlové střely (Sovětský svaz i Spojené státy zřídily letecký most a oběma bojujícím stranám průběžně dodávaly vybavení) a izraelské letectvo mohlo konečně naplno podpořit pozemní jednotky.

Projevilo se to okamžitě. Večer se fronta posunula zpět k hranicím a druhý den – už zase sebevědomá – Meirová vyzvala dle své biografky Elinor Burkettové k syrskému tažení: „Je-li v naší moci uštědřit Syřanům zdrcující porážku a přinutit je, aby žebrali o příměří, bude to úžasný výsledek. Vzhůru na Damašek!“ Tak daleko ovšem Izraelci nepronikli a jejich tanky se kvůli tuhému syrskému odporu zastavily už dvacet kilometrů od hranic.

Pozornost se přesunula na jižní frontu, ale fatální chybu udělali Egypťané až 14. října, když se rozhodli vystoupit z deštníku protiletadlových baterií umístěných na západním břehu průplavu a vydali se do hloubi Sinajského poloostrova. Izraelští tankoví velitelé byli mnohem zkušenější a uštědřili jim drtivou porážku. „Byl to dobrý den. Už jsme zase přišli k sobě a také Egypťané jsou, jak bývali,“ hlásil večer do Tel Avivu velitel jižní fronty Chajim Bar-Lev. Izraelské velení poté dospělo k názoru, že lepší než útočit na zbylé egyptské armády na Sinaji bude překročit průplav a obsadit co největší území ve vlastním Egyptě. Ráno 16. října se na západním břehu průplavu uchytili izraelští výsadkáři a o dva dny později už v Africe operovala více než stovka tanků pod velením generála Abrahama Adana.

Konečně „mír“

Egypťané se zuřivě bránili na obou březích průplavu, ale vítězství se přece jen pomalu klonilo na stranu Izraele, a tak Sádát požádal 20. října Sovětský svaz o zprostředkování příměří. Americký ministr zahraničí Henry Kissinger byl už stejně kvůli blízkovýchodní krizi v Moskvě, takže se ještě ten samý den obě supervelmoci jménem svých klientů dohodly. Večer 22. října začalo příměří platit, ale Izrael ještě další tři dny „zlepšoval“ své pozice a jeho jednotky dospěly až na předměstí města Suez, ležícího při ústí průplavu do Rudého moře.

Václav Drchal

Jomkipurská válka tímto upachtěným vítězstvím skončila, ale neobešlo se to bez následků. Místo euforie ovládl Izrael vztek a (nejen) pozůstalí skoro po třech tisícovkách padlých vinili vládu ze selhání. Meirová sice ještě v čele Strany práce vyhrála volby, ovšem její obliba klesla na pouhých 21 procent (o rok dříve to bylo 73 procent) a v červenci 1974 odešla do penze. Celý svět se kromě toho musel vypořádat s ropnou krizí. Už během konfliktu se OPEC (Organizace států vyvážejících ropu) dohodla na razantním zvýšení cen ropy a v průběhu následujícího roku se za ni na světových trzích platil čtyřnásobek.

Kissinger se hned po skončení války vrhl na blízkovýchodní „kyvadlovou“ diplomacii a pokoušel se mezi Izraelem a arabskými vůdci zprostředkovat mír. Neuspěl, ale alespoň položil základ pro pozdější uzavření separátní mírové smlouvy mezi Sádátem a novým izraelským premiérem Menachemem Beginem. Došlo k tomu na jaře 1979 (předzvěstí byly známé dohody z Camp Davidu) a Egypt – coby vůbec první arabský stát – uznal existenci Izraele. Výměnou za to dostal zpět Sinaj. Pásmo Gazy si Izrael ponechal, což mu teroristé z Hamásu přesně padesát let po vypuknutí jomkipurské války svými zvěrstvy důrazně připomněli.