Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Co pro vás znamená exil?

Já byl vlastně v exilu odjakživa, nikdy jsem docela nepatřil tam, kde jsem byl. Jako by se mi pořád stýskalo po nějaké době, po nějakém místě.

V exilu to pro vás nebylo vždycky lehké. Jak se cítíte teď?

Momentálně se hlavně cítím jako jet plane, který má pochroumaný podvozek a nemůže přistát a jiný aeroplán ho trubicí živí benzinem, ale furt to nestačí na spotřebu.

Chápu. Je to váš první rozhovor po smrti?

Mluvím sice do tmy, na neznámé adresy, ale mluvím, jak mi zobák narostl. Česky. Takže si připadám trošku, trošičku jako na divadle ve Vodičkově ulici.

Ještě než se k tomu dostaneme, jaké byly vaše zkušenosti, když jste při svém prvním pobytu v USA hráli s Janem Werichem své nejlepší scénky krajanům?

Tenkrát tomu krajani moc nerozuměli. Byli asi tak na půl století daleko. V oboru lehké múzy dosahovali maximálně tak Karla Hašlera. Ježkovy synkopy jim nic neříkaly a naše moderní pražština v překotném tempu Osvobozeného divadla jim šla povětšinou jedním uchem tam a druhým ven.

Osvobozené divadlo vzniklo vlastně ze vzdoru, kterému původní emigranti asi těžko rozuměli. Šlo o vzdor vůči zapšklým autoritám, později vzdor vůči nacismu, ještě později, než jste přijel do USA, vzdor vůči komunismu.

Komunistická ideologie nás iritovala svou disciplínou a kožeností. Komunisti ustavičně umělce sociálně a politicky vychovávají, perou jim mozek.

V odlehčené verzi jste to ale musel zažít i v USA, ne? Bezdůvodně vás internovali hned po druhém příjezdu.

Pro mě je západní absurdita a blbost daleko snesitelnější než blbost a absurdita východní. Líp se mi v ní dýchá, je mi pochopitelnější.

Je pravda, že jste se v USA nikdy nebyl podívat na sochu Svobody?

Co bych tam chodil. Z okna jsem celých jedenáct měsíců koukal na její prdel.

Ano, váš pobyt na Ellis Islandu. Ale i když se nedařilo, uměl jste si udržet dobrou náladu?

Zkušenost mě naučila, že to nejdůležitější je neudělat chybu, a i když to člověk posral, neztratit glanc. A jít do toho znova.

Nevadí vám, že Werich zůstal v komunistickém Československu?

On je za mě tam a já jsem za něj tady. Jsme svoji vzájemní velvyslanci.

Jak jste vlastně začali? Jak vznikla hra Vest Pocket Revue?

Jednoho večera byla zakoupena u pana Nepraše v menší obci jihovýchodních Čech lahev rumu za 24 Kčs. Téhož večera byl obsah lahve smíchán s horkou vodou, oslazen, přidáno citronové šťávy a získaná kapalina vypita. Na dně prázdné lahve ležela Vest Pocket Revue.

Později vaše role převzal Miroslav Horníček. Stěžoval jste si, že vám neodpovídá na dopisy. Co si o jeho hraní myslíte?

Není nešikovnej, je to studený, nemá to kulky.

Špatný komik?

Komika nesmí nikdy zvážnět. Její vážnost je v tom, že vtip obsáhne víc než kritický rozbor.

Takže za sebe můžete říct, že jste nikdy nezvážněl?

Nic jiného než vydovádět se nám nebylo dáno a byl nám k tomu vyměřen lichvářský lokýtek času.

A nezvážněl jste ani v pohledu na politiku? Co říkáte na politiky, kteří naši zemi vedou dnes?

Dnes převládají nikoli ti, kterým se říkávalo „man of letters“, ale man of media. Média mi vždy připomínají ona původní média, co vyvolávají duchy. Zpravodajství zmizelo a místo zpráv máme vyvolávání duchů. Nikoli fakta, nýbrž přízraky fakt. Místo událostí přeludy událostí. Sny, fantazie a noční můry těchto výrobců posledních zpráv.

Narážíte na bohatého muže, který si koupil média, než vstoupil do politiky? Většina lidí ale o něm měla všechny informace a vyhrál volby férově, ne?

Většina je vždycky vůl, proto – opět paradoxně – je vláda většiny správná. To jest demokracie je jediné (blbé) zřízení, jež jednak odpovídá proporcionálně lidské blbosti a zadruhé dovoluje menšině – která má patrně pravdu – existovat a projevovat se.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.