Jsou věci, které je ve vlastním zájmu třeba brát vážně. Mezinárodní měnový fond (MMF) ve svém aktuálním Světovém ekonomickém výhledu varuje před chybami v hospodářské politice, které finanční trhy na pokraji hysterie nebudou tolerovat.

Je tady vskutku nevídaná kombinace nepříznivých faktorů. Vojenské přepadení Ukrajiny a mimořádně agresivní chování Ruska vůči Západu, který se za Ukrajinu postavil, vyústily v napětí, které tady nebylo minimálně od kubánské krize před šedesáti lety. Inflační tlaky tady byly kvůli mimořádně uvolněné měnové a fiskální politice v hlavních ekonomických centrech už nejméně rok a půl, ale Putinova válka vnesla další stresový faktor, a ještě zvedla ceny energetických a potravinářských komodit.

Aby toho nebylo málo, obrat v měnové politice americké centrální banky (Fed) a mimořádná míra nejistoty vedly k velkým propadům na akciových trzích všude ve světě; výjimky aby člověk pohledal. Vypařily se desítky bilionů dolarů a na poptávce to už je vlivem psychologického dopadu na spotřebitele znát. Mají proč se cítit chudší. Spojené státy porostou letos jen o 1,6 procenta a napřesrok zpomalí na jedno procento, ale alespoň se nedostanou do recese.

Ta reálně hrozí Německu, které je největší ekonomikou EU a dostalo tvrdou ránu faktickým zastavením dovozu ruských surovin. V menších středoevropských ekonomikách, jež jsou součástí německého dodavatelského řetězce, se kombinuje cenový šok na energetických vstupech s hrozícím asymetrickým oslabením konkurenceschopnosti a výpadkem německé poptávky. Nic veselého.

Pro rozvíjející se ekonomiky nemá MMF skoro žádné dobré zprávy, zvlášť pokud jsou závislé na dovozu energií a potravin. Vzestup dolaru a úrokových sazeb uvrhuje zejména chudé země do velkých problémů s financováním schodků platební bilance. Státní bankroty budou zřejmě mnohem častějším fenoménem, který přitom stále nemá mezinárodní právní rámec pro vypořádání s věřiteli. A navíc tu nyní mnohem větší roli hraje Čína.

Čína může překvapit, negativně

Čína má co dělat s následky propíchnuté realitní bubliny a dopadem „nulové tolerance vůči covidu“, což ve výsledku oslabuje její ekonomický růst. Letos byl na tamní poměry mizerných plus 3,2 procenta, tedy výrazně méně, než se čekalo na jaře.

Příští rok by se měl vzchopit, ale taky se nedá říct, že by Číně foukal vítr do plachet. Je totiž už dlouho velice zadlužená „dovnitř“, což neplatí ani tak pro centrální vládu, jako spíš pro ty provinční včetně jejich nepřímých expozic, podnikové sféry a domácností.

V porovnání s Českem je například objem úvěrů nefinančním podnikům v poměru k HDP více než trojnásobný, dvojnásobný oproti Německu, a je za hranicí 150 procent HDP; na rozvíjející se ekonomiku mimořádně vysoké číslo.

Miroslav Zámečník

V ekonomice, která je zaúvěrovaná až po uši, samozřejmě velmi záleží na úrokových sazbách a firemních ziskových maržích. Že by čínská centrální banka přestala poslouchat Si Ťin-pchinga, který se teď nechá zvolit na třetí období, to se jistě nestane. Ale může nastat pokles poptávky, ať již zahraniční, nebo domácí, a rentability hospodaření firem.

Při vysoké zadluženosti podniků se jejich problémy stávají i problémy jejich financiérů – bankami počínaje, držiteli nezajištěných dluhopisů konče. Dokonce i půjčky zajištěné nemovitým majetkem mohou být problém, když klesnou ceny nemovitostí – se zpožděním několika měsíců se mohou propsat do kvality úvěrů.

Při velikosti čínské ekonomiky by takový scénář poznamenal ekonomický růst v celém regionu, od Ruska až po Austrálii.

Nebezpečné roky před námi

Dohromady je to velká šlamastyka, jaká tady několik generací nebyla – Kuba, Suez, ropná krize, stagflační scénáře, všechno dohromady. Podle MMF je třetina světové ekonomiky v recesi a růst globálního HDP se letos sníží na 3,2 procenta s dalším poklesem na 2,7 procenta v roce příštím.

Přitom je mnohem pravděpodobnější, že se mohou přihodit další ošklivě věci, než že se dočkáme příjemného překvapení. Je čtvrtinová pravděpodobnost, že globální hospodářský výkon může příští rok klesnout pod dvě procenta.

Inflace bude kulminovat koncem letošního roku na 8,8 procenta a pak velmi pomalu klesat, tak o dva procentní body ročně. Ale najdete země, kde je podstatně vyšší, a nemusí to být jenom tam, kde se upsali „erdoğanovské měnové politice“ (nižší úrokové sazby = nižší inflace). Velmi vysoká je i v řadě zemí eurozóny, kde žádnou vlastní měnovou politiku nemají.

Miroslav Zámečník

Průšvih se stane i tam, kde by chtěli plátcům daně ulevit a ekonomiku „nakopnout“. Někdy se to povede přesně opačně, než tvůrci zamýšleli, a to i v těch nejlepších rodinách (viz Británie).

Člověk ani nemusí ohýbat Švejka, protože v ekonomice vskutku platí, že „je moc věcí, které se nesmějí dělat, ale můžou se provádět“, dokud se nenarazí hlavou na zeď. Všichni studenti ekonomie se v prvním semestru učí, jaké nedobré důsledky má regulace cen na nabídku, poptávku, přebytek spotřebitele a výrobce, jak to ovlivní jejich chování a tak dále.

O nějaký rok a půl později, když už je teorie v malíku, se v kurzu hospodářské politiky, a to i na té nejzapadlejší provinční univerzitě kdekoli na světě, studentům vysvětluje, jak se nemá dělat sociální politika přes pevné ceny nebo manipulaci se zdaněním spotřeby. A že to dvojnásob platí v situacích, jako je tato, kdy je zároveň potřeba srazit inflační očekávání a přitahovat měnovou politiku a zároveň nejít proti ní „ve fiskálu“, což znamená hlídat si schodky.

Ale když dojde na lámání chleba, například v podobě cenového šoku u potravin a energií, vyjde najevo, že na precizní zaměření pomoci vlastně nikdo není připravený, a tak se dotuje a stropuje plošně.

Problém přenesený na chudšího souseda

Za vděčné mediální pozornosti se soutěží, která země štědřeji utlumí jeho dopady na odběratele. Všichni jsou nejen v Česku konsternováni tím, jak Německo nečekalo na nějakou unijní dohodu a „zastropovalo“ ceny plynu pro domácnosti i průmyslové firmy, přičemž je ochotno na to jen v případě plynu vynaložit devadesát miliard eur.

Čistě interní německá věc by to byla, kdyby to nestavělo německé firmy do pronikavé konkurenční výhody oproti podnikům v zemích, kde vláda nemá srovnatelnou palebnou sílu a na dluh si půjčuje dráž.

Miroslav Zámečník

Solidární „evropské řešení“ přes nějakou formu kolektivně garantované půjčky následně přepouštěné na země s horším ratingem a vyššími úrokovými náklady na vládní dluh by možná srovnalo laťku v rámci EU. Poptávka z EU po zkapalněném plynu bez zvýšení produkce znamená jenom přerozdělování mezi EU a jeho dosavadními dovozci. V takovém Bangladéši, kde výroba elektřiny ze tří čtvrtin jede na plyn, na něj mít prostě nebudou, takže blackout v prvním říjnovém týdnu, který postihl 140 milionů tamních obyvatel, asi nebude poslední.

Zadlužování už neprojde každému

Jednodušší než počítat, kolik zemí má napjaté veřejné finance po letech boje s covidem a teď s cenami energií, pohonných hmot a potravin, je najít pár těch, které jsou vysmáté a v těžké fiskální pohodě – v zásadě jde jen o velké čisté vývozce ropy a plynu typu Kataru, Spojených arabských emirátů nebo Saúd­ské Arábie, které jedou na fantastických příjmech z exportu.

Běda ale těm, jejichž reputace se v očích investorů zhorší. A nemusí jít o země chudé, stačí, že měnová politika jde proti té rozpočtové. Důkaz? Všichni zírají na potupu, jíž se dožila končící vláda Liz Trussové, „šestitýdenní“ premiérky Británie, jedné ze sedmi největších ekonomik světa, když představila svůj ekonomický program, narazila čelem do zdi a musela couvnout před oslabující librou a rostoucími tržními sazbami u vládních dluhopisů. Bank of England musela intervenovat nákupy dlouhodobých „gilts“ (vládních dluhopisů) – krátce poté, co přijala rozhodnutí, že už to dělat nebude.

Trussová byla už po pár týdnech v úřadu rázem méně populární než její předchůdce Boris Johnson ve svých nejslabších chvílích. V těchto těžkých časech není nic tolerováno ani odpuštěno. Kombinovat rozpočtově velmi nákladné výdaje na plošné programy, které mají chránit spotřebitele energií, s ideologicky pojatým snižováním příjmových a majetkových daní neprošlo ani vládě jedné ze sedmi největších světových ekonomik s hlubokým kapitálovým trhem, která svoje závazky vždycky vzorně splácela.

Aby uprostřed těch truchlivých historek ze zahraničí nezaniklo to naučení: za rozpočet postavený na vodě, třeba kvůli silně nadhodnocenému výnosu z daní, které ještě nejsou ani v parlamentu schváleny, se taky bude platit, až pravda vyjde najevo.