Vysazování stromů je oblíbeným fíglem, jak alespoň formálně snižovat svou uhlíkovou stopu. K těmto programům se hlásí řada firem, měst i států. Myšlenka, že člověk, pokud se rozhodne snižovat emise, „přehodí“ odpovědnost na přírodu, je mylná. 

Závazky nulových emisí za přispění přírody jsou nerealistické, upozornily autorky zaměřující se na klimatickou politiku Doreen Stabinskyová a Kate Dooleyová.

Příroda totiž nedokáže okamžitě absorbovat velké množství uhlíku, zdůraznily. Spoléhat na to, že se část emisí, které se budou i nadále produkovat, vyřeší tím, že se vysadí stromy a změní se nakládání se zemědělskou půdou, je zavádějící. 

Čistá uhlíková neutralita je přitom bod, ve kterém má být veškerý produkovaný oxid uhličitý pocházející z lidské činnosti – zejména z energetiky a dopravy – vyvážen odstraněním oxidu uhličitého z atmosféry. Společnost ale nyní nedisponuje technologiemi, které by mohly ve velkém měřítku uhlík z atmosféry vysávat. Proto se v různých klimatických plánech počítá s pomocí přírody. 

Do poloviny století na nule

Klimatický panel OSN požaduje, aby se globální emise oxidu uhličitého do poloviny století dostaly na nulu. Tímto opatřením by se mělo podařit udržet průměrné oteplení planety okolo 1,5 stupně Celsia před nástupem průmyslové éry. Jinak hrozí další zhoršení projevů globálních změn ve formě extrémního počasí, tání ledovců a extrémního sucha v řadě regionů. 

Dosažení uhlíkové neutrality vypadá možná na papíře jednoduše, v reálných podmínkách to ale bude složitější. Příroda totiž ukládá uhlík ve svých ekosystémech postupně a také jej postupně uvolňuje. Ke klimatickým změnám navíc dochází především kvůli kumulativním změnám v atmosféře. Nahromaděný uhlík v atmosféře zůstává stovky let. Současná koncentrace je nejvyšší za posledních 800 tisíc let. Vědci se odkazují na analýzu ledovcových vrtů v Antarktidě. 

V přírodě se uhlík ukládá nejen v lesích, ale také v půdě a pastvinách. Správné hospodaření s půdou může vhodně snížit uvolňování uhlíku do atmosféry. Návrhy na ukládání uhlíku v přírodě počítají nicméně s tím, že se ho bude ukládat více, než kolik se ho uvolní. 

Vědci odhadli, že by ročně mohly ekosystémy odstranit z atmosféry fotosyntézou okolo pěti gigatun ekvivalentu oxidu uhličitého. Dalších pět gigatun se může „zachránit“, pokud se zastaví odlesňování v řadě regionů světa. To je ale nepravděpodobné, protože k nelegální těžbě dřeva bude docházet stále.

Klimatologové: Nemáme čas

Další komplikace při plánech, jak bude příroda pomáhat civilizaci dosáhnout uhlíkové neutrality, spočívá v tom, že dosáhnout nových kapacit na absorpci uhlíku biomasou potrvá dekády. A na to není podle klimatologů čas. Navíc se jedná pouze o dočasné zvýšení, které zase klesá s tím, jak stromy odumírají. Během tohoto století by obnova ekosystémů mohla přispět ke snížení globální teploty o 0,12 stupně Celsia. K tomu ale nedojde během příštích dvou dekád, kdy se očekává, že teplota Země bude významně růst.

Britská nezisková organizace Oxfam se zaměřila na programy zalesňování velkých producentů ropy a zemního plynu, jako je Shell, BP, Total nebo ENI. Dospěla k tomu, že offsetové programy jen těchto čtyř společností by vyžadovaly plochu, jež se rovná dvojnásobku rozlohy Spojeného království. Pokud by se celý ropný a plynárenský sektor zavázal k uhlíkové neutralitě, mohl by „obsadit“ až třetinu globální zemědělské půdy. I proto je takové závazky nereálné naplnit.