Šedesátiprocentní přirážka uplatňovaná v příštích třech letech u mimořádných příjmů vybraných firem v elektrárenství, těžbě a zpracování energetických surovin a v bankovnictví totiž posunuje celkové mezní zdanění jejich příjmu i z mezinárodního hlediska velmi vysoko.
Lafferova křivka neříká nic jiného, než že s daňovou sazbou to lze i přehnat: příliš chamtivý výběrčí ji může nastavit tak vysoko, až nakonec bude při pohledu na výsledek zklamán. Pokud by byla cílem maximalizace daňového výnosu, bylo by rozumnější nastavit přirážku podstatně nižší, avšak plošnou, ne se zaměřit na pár velkých společností z několika oborů, které zaujaly oko těch, kteří zdaňují nebo jim radí.
Dočasnou přirážku k dani ze zisku, aplikovanou na zisky překračující obvyklou úroveň za několikaleté předchozí období, je možné konstruovat různě. Můžete ji očistit o inflační vývoj, neboť zavedení přirážky v sobě – zvlášť v dobách skokového vzestupu cen – jinak obsahuje také „inflační složku“, kdy reálné zisky stagnují, nebo dokonce klesají, ale přesto jsou daněny.
Je dost pravděpodobné, že se to může stát i v Česku, kde něco na způsob indexace minulých zisků existuje (průměrné zisky za roky 2018–2021 jsou upraveny koeficientem 1,2), ale k budoucí inflaci se nepřihlíží.
Nešlo by to trochu chytřeji?
Sofistikovanější pokus, který by měl smysl v případě, že správce daně chce být „férový“ a uvažuje trochu nadčasově, by přihlédl k rentabilitě kapitálu a danil by přirážkou pouze tu část zisků, které ji překračují. Budete překvapeni, ale u nás existují veřejně dostupné statistiky, z nichž je možné toto porovnání udělat, ať již z dílny Českého statistického úřadu, nebo ministerstva průmyslu a obchodu, případně České národní banky.