Motivy strunného nástroje, tušené ženské křivky, modrá obloha i s ptactvem a nádavkem slon, u jehož chobotu se skví podpis Luckyho Sibiyi. Tak vypadá obraz, jenž může laikovi připomínat Picassa (ačkoli tvary i linie jsou hrubší) a který se loni stal součástí znepokojivého trendu na globálním trhu s výtvarným uměním.
Jeho autor, jihoafrický malíř Lucky Sibiya, se před více než dvaceti lety zabil v autě. Jak už to v branži chodí, sláva jej čekala až poté – zato jí přišla pořádná porce, alespoň na africké poměry. Znamená to, že se jeho díla prodávají za tři až pět tisíc dolarů. Vedle starých mistrů jsou to drobné; pro leckterého podvodníka ve třetím světě nikoli.
Černí modernisté na tapetě
Řečený obraz je jedním z mnoha, které se loni objevily v četných online aukcích. Vyvolávací cena byla tisíc dolarů, prodejní vystoupala na víc než trojnásobek. Mělo to jediný háček: Sibiya ten obraz nikdy nenamaloval. Právě tak je na tom téměř třetina obrazů z dílny nejslavnějšího člena uměleckého proudu „černých modernistů“. Protože o nich málokdo ví něco určitého, jsou pro padělatele snadným soustem.
Svět velkého umění má samozřejmě s padělateli pestrou zkušenost, z níž známe minimálně 2000 let. Obětí nejslavnějších podvrhů se během nich stal leckdo od Leonarda da Vinciho přes Johannese Vermeera až po Edvarda Muncha. Posledním hitem padělatelského trhu jsou právě afričtí malíři z období zhruba 1960–1990. Trh v Jižní Africe, jež je pro díla z celého kontinentu branou na lukrativní euroamerický trh, je podvrženými obrazy zrovna zavalen.
Všetečná studentka
Nejspíš bychom se o tom ani nedozvěděli, nebýt Salomé Le Rouxové, studentky výtvarných umění na jihoafrické University of Pretoria. Při rešerších ke své disertační práci narazila na velké množství padělků děl poměrně úzké skupiny umělců. Vytipovala si jedenadvacet nejslavnějších afrických malířů (ať už to znamená cokoli); mezi nimi našla osm jmen, jež padělatelstvím trpí nejvíce. (Pro puntičkáře: kromě Sibiyi to jsou George Pemba, Welcome Koboka, Nat Mokgosi, Martin Tose, Dumile Feni, Julian Motau a Eli Kobeli.)
Spolu se svým nadřízeným, kurátorem univerzitní sbírky Gerardem de Kamperem, odhalila Le Rouxová dobře organizovanou síť, která krmila svět výtvarných investorů, překupníků, snobů i prostých fanoušků falšovaným africkým uměním.
Podvodné galerie
Věc má ve vyšetřování jihoafrická policie, takže konkrétní jména zatím veřejnost nezná. Modus operandi však již vychází najevo a je k popukání jednoduchý, pokud tedy zrovna nepatříte k těm, kteří si za nemalé peníze koupili falešného Sibiyu namísto pravého.
Skupinka řemeslně šikovných výtvarníků (podle de Kampera musí jít o více než jednoho padělatele) je napojená na online galerie, které nabízejí falešné obrazy na nespecializovaných aukčních stránkách. Otevřete si takové afroaukro a koupíte, na co přijdete – tykev na vodu z kalabasy, kalašnikov nebo moderní obraz.
U renomovaných umělců jsou stylistických znaků známé stovky či tisíce. Černí modernisté však dosud právě velké jméno nemají, není o nich téměř nic publikováno a není tedy s čím jejich stylistiku srovnávat, což z nich činí snadnou kořist.
Potíže obvykle mohou přijít až ve chvíli, kdy se řečené dílo snažíte udat v civilizovaném světě. Renomované aukční domy se snaží pravost obrazů zjistit dvěma základními způsoby. První z nich je podle díla samotného („stylisticky“, zní ten výraz v branži). Víme-li například, že Sibiya v podpisu vždy u prvního měkkého „i“ vedl štětec zdola nahoru, kdežto váš obraz má podpis vytvořený obráceně, naletěli jste.
Sorry, Afrika je daleko
Potíž je v tom, že u renomovaných umělců jsou takových stylistických znaků známé stovky či tisíce. Černí modernisté však dosud právě velké jméno nemají, není o nich téměř nic publikováno, a není tedy s čím jejich stylistiku srovnávat, což z nich činí snadnou kořist. Přední instituce stran zkoumání pravosti, londýnský Courtauld Institute of Art, přiznává, že v případech děl pocházejících z exotických koutů světa je přesnost jeho práce omezená.
Druhý způsob ověření autenticity děl nahrává podvodný galeriím ještě lépe. Spočívá ve vystopování vlastnické linie; čím dále do minulosti ji lze ověřit, například kupními smlouvami, tím věrohodnější dílo je. Tento způsob však může být ve složitých afrických podmínkách obzvlášť zranitelný. Když galerie prohlásí, že je ve styku s příbuznými relativně nedávno zesnulého umělce, a má například ve svém vedení člověka stejného příjmení, lze nepoctivou hru na dálku rozpoznat jen stěží.
Politika pomáhá
Právě to je oblíbený fígl galerie, jež online vystupuje pod sexy názvem buyartworkonlinefromvictoriafallszimbabwe.com. Tedy – vystupovala. Když de Kamper ke konci loňského roku zveřejnil článek na serveru theconversation.com, v němž situaci podrobně popisuje, z online galerie se stal offline podnik, než byste řekli „podfuk“.
Podle de Kampera však afričtí galeristé skuteční i fiktivní dobře vědí, v čem je jejich síla. Vydávají například knihy a katalogy, v nichž figurují pravá díla vedle falešných, což pátrání dále komplikuje. Spojence nacházejí překvapivě i ve Spojených státech. Jedna z podvodných galerií si postavila byznys na tom, že posílala americkým univerzitám celé falešné sbírky jako dar, výměnou za podporu a uznání. Americké vysoké školy ve snaze vyhnout se nařčení z rasismu dary přijímaly jako pravé a následně pochopitelně nebyly ochotny ze svých pozic couvnout. A falešný trh pěkně prosperoval – až do chvíle, než se o něj začala zajímat Salomé Le Rouxová.
