Před měsícem byly české noviny plné návratu mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Nebylo to zdaleka poprvé, co stavba pomníku na tomto náměstí okupovala první stránky novin. Úplně stejně – byť v opačném gardu – vypadaly noviny právě před 117 lety, když byl 5. července 1903 na Staroměstském náměstí položen základní kámen Husova pomníku, který měl napříště činit společnost dosud osamocenému mariánskému sloupu. 

Česká vlastenecká společnost to chápala jako odčinění staletých křivd, a tak patos tekl proudem. „V jitřní smavé záři, sličná jako nevěsta, probudila se zlatá, slovanská Praha lichocením ranního slunka,“ začíná obsáhlý referát Národních listů a pokračuje: „Probudila se k velikému svátku, radostně vzrušena do hlubin a záhybů svého srdce, v očekáváni slavnostních chvil nastolení pravdy v duších člověčenstva.“ Ulice Prahy se tenkrát podle novin rozproudily „zdravou, svěží, ryze českou krví“ a vešla „v ně touha, tušení okamžiků radostných a současně hrdost“. Hrdost „oprávněná, velebná a povznášivá“, protože se Čechové konečně dožili „chvíle, kterou věkové dusili“ a poprvé po čtyřech staletích se dočkali „základu Husova pomníku“.

V čele Sokol, vzadu dělník

Všechno to začalo slavnostním průvodem Prahou, který se začal sbírat už o půl osmé ráno a o dvě hodiny později vyrazil na pochod – od Královských Vinohrad, přes Václavské náměstí, ulicí Na Příkopě a Celetnou přímo na Staroměstské náměstí. Organizaci měli na starosti Sokolové a čelo průvodu tvořila „četa jízdního Sokola pražského“, za kterou mašírovalo pěší Sokolstvo: „Z 19 žup zúčastnilo se 56 jednot s 2070 bratry.“ Poté následovali nespočetní zástupci samosprávných korporací (okresů, měst a vesnic), které – jak ujišťovaly Národní listy – „vždy lnou ke stověžaté matičce Praze“. Jmenovat je nebudeme, protože Národní listy věnovaly jejich výčtu víc než jeden celý sloupec a ještě litovaly, „že nemůže být úplný, protože v ohromném zástupu nesnadno veškerá jména zjistiti“.

Poté následovali poslanci – říšští i zemští a za nimi vyslanci vlasteneckých spolků z venkova: „Politický klub v Domažlicích, Evangelický sbor v Kovanci, Občanská beseda v Bolevci, Politický klub v Českém Brodě, Ženská pěvecká jednota »Slávy dcera« v Jindřichově Hradci, Vzdělávací jednota »Vlastimil« v Hlubočepích, Beseda »Svatopluk« ze Střešovic, Ochotnické divadlo v Žamberku…“ Pochopitelně nejvíc ale bylo ale členů nejrůznějších spolků z Prahy a jejích předměstí. Úplně na konci pochodovali dělníci.

Posvěcení věkopamátné půdy

Ve třičtvrtě na 11 dorazil průvod na Staroměstské náměstí, načež „věkopamátný kousek této půdy, nesoucí stopy nejslavnějších i nejsmutnějších okamžiků naší historie, znovu posvěcen byl včerejšího dne událostí dějinně významnou a jedním slovem slavnou“. Přichystaná tribuna byla už v té chvíli zaplněna do posledního místečka, a kromě politiků a univerzitních profesorů na ni bylo vidět i přední národní literáty – Jaroslava Vrchlického a Aloise Jiráska. Pěvecký sbor složený ze 750 členů různých spolků poté zapěl národní písně – „Bývali Čechové“, „Kde domov můj“ a další. Následujících 45 minut řečnil mladočeský předák Eduard Grégr a když jeho – jak psaly noviny – „úchvatná řeč“ přerušovaná ohlušujícími výkřiky „Sláva!“ a „Výborně!“ skončila, „přistoupeno potom k poklepu na kámen a k pronášení hesel“. 

Další řečníci – na prvním čestném místě pražský primátor Vladimír Srb – pronášeli už jen krátké zdravice a pokaždé, když skončili, poklepali slavnostně na základní kámen, respektive na „mohutný krychlový balvan ze světelské žuly“. Poslední ze všech se ujal slova Srbův předchůdce Jan Podlipný, který reprezentoval Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Svou řeč ukončil slovy: „Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého.“ Třikrát pak poklepal na základní kámen a pronesl: „A nyní již vložte kámen, chovající pamětní list náš v lůno země, poblíže místa, připomínajícího doby naše nejkrutější a nejbolestnější.“ Sbor poté začal zpívat „Ktož jsú boží bojovníci“, do schránky v kameni byla vložena zakládací listina a kámen zapuštěn do připravených základů. Tím slavnost skončila a ve třičtvrtě na jednu „ve vzorném pořádku rozcházely se ohromné zástupy lidstva, v patrném hlubokém pohnuti od veliké národní pobožnosti“.

Dodejme, že pomník – jehož sochařskou část měl na starost Ladislav Šaloun – měl být slavnostně odhalen v červenci 1915 – k pětistému výročí Husova upálení. Všechny práce se skutečně stihly, ale mezitím vypukla válka, a tak tentokrát z další slavnosti sešlo.

Koniášové a pokrokářské krysy

Stavba Husova pomníků budila ve své době obrovské kontroverze, přičemž nápad na její zbudování z jedné takové kontroverze vzešel. Mohl za to kníže Karel Schwarzenberg, který 25. listopadu 1889 během rozpravy zemského sněmu o návrhu umístit na budovu pražského Národního muzea votivní desku s Husovým jménem prohlásil, že „husitské učení není nic jiného než kommunismus 15. století“ a dodal, že mezi husity „bylo na počátku onoho hnutí mnoho charakterů ctihodných, však Husité bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů“. (Jeho řeč obsáhle reprodukoval katolický deník Čech.)

Řada českých vlastenců považovala takové výroky za skandální a odpor proti nim se příštího roku přetavil ve vznik Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Míst, na kterém měl Husův pomník stát se podle historika Jana Galandauera zvažovalo hned několik – Karlův most, Betlémské náměstí, Malé náměstí…, ovšem nakonec zvítězilo Staroměstské náměstí, kde už ovšem od roku 1652 stál mariánský sloup. S ním komise, ve které zasedali slavní umělci – Myslbek, Schnirch, Ženíšek, Zítek (všichni, jak Galandauer připomíná, katolíci) neměla zrovna nejčistší úmysly; měl být buďto odstraněn, nebo aspoň odsunut stranou.

To bylo samozřejmě pro řadu katolíků (lidé tehdy v sobě museli vybojovat zápas mezi katolictvím a češstvím) nepředstavitelné, a tak se o umístění „Husa“ léta tvrdě bojovalo. Během tohoto sporu si obě strany nádherně a mimořádně invenčně nadávaly. Katolický Čech (tady, pravý sloupec nahoře) například v srpnu 1896 svým odpůrcům prorokoval, že si jako jiní nepřátelé církve o „Skálu“ hlavu rozrazí: „A to se stane i těm mladočeským a pokrokářským krysám, jež se sápají na Řím.“ Mladočeské Národní listy (tady, úvodník) se krotily snad ještě méně, když papežencům nadaly do „Koniášů“, „jezuitských překrucovačů dějinné pravdy“, „kazičů historie a svědomí českého“, „paskvilantů a vlků katolictví“ či „perversních dekadentistů, na kteréž by Kristus opět spletl provazy“, aby je vyhnal „jako hamižné svatokupce z chrámu svého“.

Pražská městská rada dokázala definitivně rozhodnout až po opadnutí vášní. V roce 1899 s konečnou platností určila, že Hus bude na Staroměstském náměstí, ale mariánský sloup se nikam odsouvat nebude. Čtyři roky poté byl položen základní kámen Husova pomníku, v listopadu 1918 strhnul dav pod vedením žižkovského flamendra Franty Sauera mariánský sloup k zemi a dnes stojí oba pomníky znovu vedle sebe. Českým dějinám dramatičnost opravdu nikdy nechyběla.