Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
V Rusku se – pod dohledem Kremlu – chystají nové učebnice dějepisu, které mají mladé generaci odhalit „všechny důvody pro zahájení speciální vojenské operace“
Když se stal před více než 3300 lety neurozený vojevůdce Haremheb faraonem, odnesli to hned čtyři jeho mrtví předchůdci. Ze seznamu králů zmizeli faraoni Aj, Tutanchamon, Schmenkare a Amenhotep IV. (neboli Achnaton) a události z let 1351 až 1319 před naším letopočtem jako by nikdy neexistovaly.
Propaganda a historie patřily odjakživa k sobě. Z jejich sňatku (ve skutečnosti šlo vždy spíš o znásilnění historie propagandou) čerpali vládci legitimitu, a kolektivně vyprávěný historický příběh navíc pomáhal – vedle společné kultury, náboženství a jazyka – vytvářet sdílenou státní ideu a identitu. Svou historii pečlivě „obhospodařovaly“ všechny státy od úsvitu dějin a samozřejmě se to, jak ještě uvidíme, týká i demokracií. Nezpochybnitelnými mistry oboru jsou však moderní diktatury 20. století a jejich nadmíru učenlivý potomek – putinovské Rusko.
Právě před čtrnácti dny přinesl deník Rossijskaja gazeta pozoruhodný rozhovor s ruským ministrem školství Sergejem Kravcovem o tom, že se už od září začnou ruští školáci učit ze zbrusu nové učebnice, která jim náležitě předestře nejnovější ruské dějiny a budou v ní „odhaleny všechny důvody pro zahájení speciální vojenské operace“ na Ukrajině.
Vlastenecké osnovy už sice výuku dějepisu dávno spoutávají, ovšem podle Kravcova nebyly dost závazné, a tak loni vznikly nové unifikované osnovy nejen pro dějepis, ale rovněž pro dalších pět – ideologicky ovlivnitelných – předmětů: občanskou výchovu, zeměpis, literaturu, ruštinu a základy bezpečnosti života. Kánonem výuky dějepisu se má stát zmíněná učebnice, kterou ministerstvo připravuje pod vedením Putinova poradce (někdejšího ministra kultury) Vladimira Medinského a rektora MGIMO (elitní diplomatické školy) Anatolije Torkunova.
Učebnice je to prý zajímavá a moderní a údajně se velmi povedla: „Nedávno jsem si přečetl kapitolu o bitvě u Stalingradu – o našich vojevůdcích, o hrdinství. A měl jsem z toho husí kůži.“ Mimochodem, kniha podle Kravcova míří i na okupovaná území a brzy ji prý doprovodí učebnice ukrajinského jazyka, kterou ministerstvo sepsalo podle starých sovětských vzorů. Nutnost vzniku nové učebnice dějepisu obhajoval v televizi rovněž zmíněný Putinův poradce Medinskij, a to slovy, že je třeba hájit vědu proti politickému zneužívání ze strany Ukrajinců: „Je to historická fantasy. Rusové jsou pro ně hobiti. A oni jsou elfové. Je to ze stejné série. S vědou to nemá nic společného.“
Co dodat? Snad jen to, že si Medinskij fandí. Ukrajinci nemluví o ruských okupantech jako o mírumilovných Tolkienových hobitech, ale jako o „orcích“, tedy o skřetech.
Chudáci děti se jistě dozvědí mnoho zajímavého, ale jak už víme, nejde o nic nového pod sluncem. Historii nepřepisoval jen faraon Haremheb, ale třeba také asyrský král Sinacherib, který notně poupravil průběh svého tažení do Judeje, minulost si zlepšovali Řekové i Římané (jak jinak by se zrovna uprchlík z vypálené Troje Aeneas mohl stát mytologickým zakladatelem římského národa?) a středověk byl zase plný zfalšovaných listin.
Asi nejslavnější – takzvanou Konstantinovu donaci – si v 8. století nechal pořídit jeden z tehdejších papežů. Tvářila se, že je o čtyři století starší, a stálo v ní, že římský císař Konstantin Veliký věnoval papeži Silvestrovi Řím a okolí a ustanovil ho nad všechny ostatní církevní potentáty. Papežové listinu dlouho používali k podepření svých nároků, ovšem roku 1440 prokázal italský renesanční učenec Lorenzo Valla, že jde o vcelku primitivní padělek – bylo použito novější písmo, anachronická latina, a text navíc obsahoval chyby (zmiňoval třeba město Konstantinopol, byť to se na začátku 4. století ještě nazývalo Byzantium).
Falza ostatně známe i z naší historie. Když se v letech 1817 a 1818 objevily rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, znamenalo to pro rodící se české národní hnutí skvělý impulz. Byly to padělky, ale bez nich by na Vyšehradě nestálo Myslbekovo sousoší Záboje a Slavoje, Mikoláš Aleš by nenamaloval řadu svých obrazů, jinak by vypadala Smetanova Libuše i výzdoba Národního divadla a roku 1878 by nezačal vycházet „časopis pro hudbu a zpěv“ nazvaný Varyto podle nikdy neexistujícího slovanského strunného nástroje.
Historik a „Otec národa“ Palacký se sice k falšování dějin nesnížil, ovšem jeho – ve vší počestnosti sepsané – romantické národní mýty (o mírumilovných a anarchické demokracii nakloněných Slovanech, o tom, že české dějiny měly vždy zásadní vliv na evropskou politiku, či o husitství jako klíčovém období našich dějin) měly přesto mimořádný vliv. Od současníků mu vynesly přirovnání k Mojžíšovi, který vyvedl národ z „pouště zapomnění“, a dodnes zkreslují náš pohled na minulost.
Samozřejmě jsme v tom nebyli sami. Sám Palacký popisoval svou generaci evropských historiků jako „dějepisné umělce“ a dozvuky tohoto obrozeneckého národního romantismu dodnes vnímáme třeba v maďarských stescích po idylických dobách Velkých Uher či v poněkud křečovitých snahách některých slovenských historiků a politiků ukázat Velkou Moravu coby dávný slovenský stát (hezký byl třeba výrok expremiéra Roberta Fica, v němž knížete Svatopluka označil za „kráľa starých Slovákov“).
Častá je také snaha vynucovat správný pohled na historii právem. A týká se to i demokracií. Prakticky všechny evropské státy – po vzoru Německa – stíhají zpochybňování holocaustu a minulost kromě toho nějakým způsobem definují i některé jiné zákony, včetně těch českých: lustrační zákon, zákon o protiprávnosti komunistického režimu, zákon o třetím odboji či zákon, kterým byl zřízen Ústav pro studium totalitních režimů (důvod permanentních bratrovražedných bojů vedených tamními historiky nespočívá jen v nedostatku slušného vychování, ale také v ideologickém sporu o výklad našich nedávných dějin).
Parlamenty některých evropských zemí kromě toho v nedávné době schválily speciální „paměťové zákony“. Má je Polsko (za spojování Polska s holocaustem hrozí až tři roky vězení, což je třeba v případě pogromu v Jedwabném, během něhož roku 1941 zemřelo polskou rukou 340 Židů, dost nešťastné), Ukrajina (jde o zákony přijaté po útoku Ruska na Ukrajinu v roce 2014, které se týkají právního statusu a oceňování všech minulých bojovníků za nezávislost Ukrajiny, tedy i „banderovců“) či od loňska Španělsko (týká se to prošetření zločinů Frankovy diktatury amnestovaných po smrti caudilla). Zdaleka nejvíc se toho však napsalo o čtyřech francouzských paměťových zákonech. První tři odsuzovaly holocaust, arménskou genocidu a otroctví, kdežto čtvrtý z roku 2005 se zabýval francouzskou koloniální minulostí a učitele slovy „školní osnovy uznávají pozitivní roli francouzské přítomnosti v zámoří, najmě pak v severní Africe“ vedl k náležité výuce žáků. Proti omezování svobody historického bádání se okamžitě ozvaly desítky předních francouzských historiků, a tak dotyčný „výukový“ paragraf po roce ze zákona zmizel.
Diktaturám ovšem podobná sebekontrola zdola chybí. Když roku 1935 vznikl v nacistickém Německu Říšský institut pro dějiny nového Německa, nelíbilo se to mnoha lidem, ale to bylo tak všechno, co s tím nadělali. Ústav se specializoval na nejnovější německé dějiny, a především na „Judenfrage“ neboli na „hledání“ historických důkazů, že jsou Židé méněcenní a nebezpeční zároveň. Součástí práce oné vypečené „vědecké“ instituce bylo rovněž vytváření rozsáhlých kartoték (včetně fotografování židovských hřbitovů), což mělo sloužit k důkladné a bezchybné fyzické likvidaci Židů.
Ve falšování historie byli ale nacisté proti ruským komunistům jen utrápení amatéři (dost možná proto, že za dvanáct let se toho nedalo tolik stihnout). Ve stalinském Rusku se historie stala subžánrem fantastické literatury. Zfalšované bylo úplně všechno – od nejstarších až po nejnovější dějiny. Roku 1938 vyšly kánonické dějiny komunistické strany (později se ukázalo, že je sepsal Stalin sám) a paralelně se v sovětských kinech objevilo hned pět filmů, jejichž hlavními hrdiny byli Lenin se Stalinem. Nejdůležitější z nich byl nepochybně snímek Michaila Romma Lenin v Říjnu, který Stalina – v době revoluce druhořadého stranického předáka – představil coby „nejvěrnějšího žáka, geniálního spolupracovníka a nástupce“ velkého Lenina.
Samotnou revoluci líčil režim jako spontánní lidové hnutí, a nikoli jako puč několika tisíc profesionálních revolucionářů, až do perestrojky se zamlčoval Leninův původ (jedna babička byla Kalmyčka, druhá Němka, jeden dědeček byl, pravda, Rus, ovšem druhý napůl Žid a napůl Švéd, který navíc vlastnil nevolníky) i skutečnost, že ho Němci poslali do Ruska provést revoluci v zapečetěném vagonu. Stejně dlouho lhal Kreml o vraždě polských důstojníků v Katyni, z dobových fotek mizeli nepohodlní (či popravení) soudruzi a Stalin rovněž ve třicátých letech zavelel k velkému návratu do slavné – a patřičně zfalšované – ruské historie. Jeho oblíbencem byl vyšinutý sadista Ivan Hrozný, jehož revoluční postupy (vyvražďování staré šlechty) vychvalovaly dobové knihy i učebnice. Stalin dokonce osobně pověřil svého oblíbeného režiséra Sergeje Ejzenštejna, aby zfilmoval Ivanovy osudy, a pak mu vyčítal, že ho vypodobnil jako „hamletovského“ váhavce, který nepovraždil všechny bojarské rody: „V tomhle ohledu mu byl Bůh zjevně na překážku. Měl být trochu rozhodnější.“
Ryze komediální rysy pak měla kampaň za „prvenství národní vědy“, která v Sovětském svazu vypukla roku 1946. Dobové publikace (po Únoru vyšly i u nás) tvrdily, že dávné ruské vynálezce systematicky připravovali o jejich prvenství „agenti cizích firem“, kteří prý slídili po zemi a snažili se „vyzvědět, koupit, převzít a ukrást výsledky jejich vědeckých výzkumů“. Sovětský svaz se tak rázem stal „vlastí“ kola, letadla, teplovzdušného balonu, padáku, parního stroje, kolejové dopravy, elektrického telegrafu, automobilu, skleněných mozaikových kamenů, žárovky, traktoru, kombajnu i tanku a vlastně jakéhokoli vynálezu na světě; a pokud se tak náhodou nestalo, tak ho alespoň už v 18. století předpověděl geniální Lomonosov.
Velký návrat do – velmi pečlivě obhospodařované – historie zažilo i Putinovo Rusko. Na začátku devadesátých let se otevřely moskevské archivy, historické bádání bylo pestré a vůči minulosti často kritické. To s nástupem Putina přestalo. Už v roce 2009 vznikla Komise pro potírání falšování dějin na úkor Ruska. Zhruba ve stejné době začal být Putin ve školních učebnicích líčen jako ten, kdo zemi po období chaosu navrátil její někdejší velikost a zároveň jí přinesl dosud netušené vymoženosti: demokracii a tržní ekonomiku. Cíleně se tím postavil na konec řady velkých reformních vládců tvořené Ivanem Hrozným, Petrem Velikým, Kateřinou Velikou – a Stalinem. V jedné z tehdejších učebnic byl Stalin popsán slovy „efektivní manažer“ a stejné shovívavosti se těší i Ivan Hrozný. Opět se o něm (stejně jako o jiných osobnostech ruských dějin) točí filmy, před necelými deseti lety měl v Moskvě velkou výstavu a výslovně se jeho odkazu zastal třeba již zmíněný Putinův poradce Medinskij či vlivný tajemník Rady bezpečnosti Ruské federace a exšéf FSB Nikolaj Patrušev.
Budování Putinovy reputace coby silného, moudrého a respektovaného vládce je první oporou moderního ruského státního kultu. Tou druhou je situování Ruska do role státu obklíčeného nepřáteli, který neleží ani v (úpadkové) Evropě, ani v Asii a má svou osobitou kulturní identitu, a třetí návrat ke starým ruským tradicím – především k armádě. Základní jednotící ideou je pak – stejně jako v pozdní sovětské éře – kult vítězství ve druhé světové válce. Symbolizují ji každoroční vojenské přehlídky, všeobecný militarismus a možná úplně nejvíc ze všeho 95 metrů vysoká Hlavní katedrála ozbrojených sil (podlahu má ulitou z pancířů německých tanků a její zdi jsou vyzdobeny mozaikami zobrazujícími slavná ruská a sovětská válečná vítězství), která před třemi roky vyrostla v Kubince pod Moskvou.
Samozřejmě by to všechno nebylo možné bez účinné propagandy a ovládnutí všech informačních kanálů. Nejdřív došlo na televize a z Ruska se museli klidit mediální magnáti Gusinskij (v roce 2000) a Berezovskij (2003). Prostor pro nezávislá média se neustále zužoval a v roce 2017 je definitivně dorazil zákon o zahraničních agentech. Dávno před invazí na Ukrajinu se také prosadila represe, a tak už od roku 2014 hrozí až pět let vězení každému, kdo by zpochybňoval zásluhy Sovětského svazu na porážce nacistického Německa. Odpůrci Kremlu – naposledy minulý týden Vladimir Kara-Murza – zmizeli v trestaneckých koloniích nebo si na ně rovnou počíhal vrah.
Nové – Kremlem psané – školní učebnice, jejichž jediným cílem je vtlouct žákům do hlav „pravdu“ o válce na Ukrajině, jsou jen logickým vyústěním Putinovy více než dvacetileté vlády. A také dalším krokem na cestě k všeobjímající totalitě, do níž Rusko nezadržitelně upadá.
