Po dlouhém čekání na návrat členů kabinetu z dovolených vláda minulý týden konečně představila podrobnosti k plánovanému úspornému tarifu. Ten má domácnostem od podzimu pomoci se snížením dramaticky nabobtnalých účtů za elektřinu nebo plyn. V průměru má pomoc od podzimu do příštího jara dosáhnout zhruba patnácti tisíc korun.

Záhy po zveřejnění novinek se ozvali ekonomové a upozornili: Lidem bez fixace cen úsporný tarif příliš nepomůže. Průměrné domácnosti s průměrnou spotřebou zaplatí účty sotva za jeden měsíc.

Daleko větší – a stále rostoucí – zklamání je ale cítit z podnikatelského sektoru. Pro průmyslové firmy představují drasticky rostoucí ceny elektřiny a plynu ještě daleko horší problém. Na rozdíl od domácností je ale podpora pro firmy zatím téměř nulová. Některé energeticky náročné podniky proto už teď varují: Pokud stát nepomůže i nám, budeme muset kvůli neúnosně vysokým nákladům přerušit nebo ukončit výrobu.

Půjčka na horší časy

Hlavní pozornost vlády je upřena na „naše lidi“ od samého počátku energetické krize, kterou vyvolala ruská agrese na Ukrajině. Dokazuje to ostatně i narychlo vytvořený web Deštník proti drahotě, na němž je většina prostoru vyhrazena právě pomoci domácnostem. Zmiňuje například jednorázový pětitisícový příspěvek pro rodiny s dětmi nebo právě úsporný tarif.

Kabinet Petra Fialy do balíčku, který má lidem pomoci překonat období astronomických cen elektřiny a plynu, ale započítal kdeco – například také valorizaci důchodů nebo přidání státním zaměstnancům. Celková suma tak působí impozantně – vláda ji spočítala na oslnivých 177 miliard korun. Problém je, že firmám především z průmyslu, které drahé energie ohrožují často doslova existenčně, jsou určené jen drobky. Co jim vláda nabízí?

Podniky se „svezly“ s domácnostmi a prakticky nejvýznamnější pomoc spočívá ve zrušení poplatků na obnovitelné zdroje energie. Vedle toho firmy ušetřily také na zrušení silniční daně. Tím ale výčet přímé pomoci v podstatě končí; další opatření spočívají v zárukách za úvěry, a navíc zdaleka ne pro všechny.

První program cílí na živnostníky a malé firmy. Národní rozvojová banka se těm z nich, u nichž výdaje na energie představují alespoň desetinu celkových provozních nákladů, zaručí až za osmdesát procent úvěru od jednoho do deseti milionů korun, a to na dva roky.

Druhou možnost půjčit si vláda směruje na exportéry. Pro ty je připravený EGAP Plus, který navazuje na podobný program z doby pandemie čínské chřipky COVID Plus. Podniky s více než stovkou zaměstnanců, které směrují nejméně pětinu produkce na vývoz, mohou využít úvěrového rámce od pěti milionů až do 1,2 miliardy korun.

EGAP Plus má ale hned dvě úskalí. Zaprvé, platit má jen od října do konce roku, a tak jsou termíny na podání a zpracování žádostí o úvěr doslova šibeniční. A zadruhé, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže z programu vyloučil ty firmy, které v minulosti čerpaly covidovou úvěrovou pomoc. Podniky, jež utržily šrámy za covidu a stejný problém řeší i teď, tedy mají smůlu.

Další opatření směřují spíš do budoucnosti a aktuální potíže neřeší. Typicky jde třeba o deset miliard, které ministerstvo průmyslu připravilo pro první výzvu úspory energie z Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost. Firmy v jeho rámci sice mohou získat až 200 milionů například na budování obnovitelných zdrojů, s aktuálními cenami jim ale nepomůže.

Sklárny na odpis

Z firemního sektoru i podnikatelských svazů proto už několik týdnů znějí (a stále zesilují) hlasy, které upozorňují, že vládní pomoc je nedostatečná. A to obzvláště v těch oblastech, které jsou energeticky nejnáročnější – tedy například ve sklářství, papírenství nebo v chemické výrobě.

Například Zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu v srpnu poslal do Strakovy akademie otevřený dopis, v němž popisuje hrozící krachy některých firem, jimž náklady na energie vzrostly i na více než desetinásobek předválečných hodnot.

„Tento stav je neúnosný, a pokud v nejbližší době nedojde k nápravě a aplikaci vhodných opatření ze strany vlády a státu, dojde k zastavení provozu řady společností a ztrátě tisíců pracovních míst, nemluvě o přetržení odběratelsko-dodavatelských vztahů,“ varuje v dokumentu prezident svazu Vladimír Budinský.

Své tvrzení podpírá konkrétními příklady. Jedním z nich je jeden z největších zaměstnavatelů v Karlovarském kraji, společnost Sedlecký kaolin. Ta doplatila na loňský krach distribuční firmy Bohemia Energy; kvůli bankrotu přišla o fixované ceny a náklady na plyn jí kvůli tomu vzrostly na třináctinásobek.

Podobné potíže řeší i další firmy z oboru. Ačkoli se snažily řešit stav úsporami, dostaly se teď údajně do bezvýchodné situace. „Nyní nejsou schopny při využití těchto energií vyrábět, aniž by utrpěly existenční ztrátu,“ upozorňuje Budinský.

Kritický je k nečinnosti vlády také Svaz průmyslu a dopravy. Kabinetu vyčítá, že nevyužil – na rozdíl od jiných evropských zemí – možnost poskytnout průmyslu pomoc podle dočasného krizového rámce. Zatímco třeba v Německu díky tomuto opatření erár může rozdávat průmyslovým podnikům přímé dotace na energie, české podniky mají smůlu.

Kromě zavedení zvýhodněných úvěrů nebo přímých dotací vyzývá Svaz průmyslu a dopravy také k urychlenému spuštění kurzarbeitu, tedy státních příspěvků na mzdy zaměstnanců „stojících“ fabrik. „Měl by se zavést kvůli energetické krizi, a to pro firmy, které kvůli extrémním cenám energií budou nuceny zastavit výrobu,“ navrhuje viceprezident svazu Jan Rafaj.

Kde na to vzít?

Opatrnost vlády ve fiskální oblasti je do jisté míry logická. Česko hospodaří už od covidu s gigantickými deficity a pravicový kabinet se vcelku pochopitelně brání dalšímu zadlužování. Vláda proto zároveň hledá, kde na nákladnou pomoc domácnostem vzít peníze.

Hlavním zdrojem by podle představ ministerstva financí mělo být zdanění zisků firem, které ze současné energetické krize těží. V hledáčku se tak ocitla i polostátní společnost ČEZ, jíž hrozí mimořádná daň z „nadměrných“ zisků. Ani to ale nebude jednoduché: odpor se zvedl hlavně u menšinových akcionářů ČEZ, kteří by na nový odvod doplatili.

Minoritní akcionáři ČEZ jsou naštvaní, protože před sebou viděli zcela jinou perspektivu. Pochopitelně se jim více než extra daň zamlouvala představa výplat mimořádné dividendy, z níž by vláda mohla financovat svůj sociální tarif.

Druhou variantou mohla být daň kombinovaná s následným rychlým rozhodnutím o znárodnění ČEZ nebo jeho produkční části s vyplacením minoritářů. Naopak se jim hrubě nezamlouvá představa, že vláda nejdříve pořádně sníží volný peněžní tok pro akcionáře uvalením válečné daně, o to sníží dividendu a srazí tržní cenu akcií, které následně vykoupí.

Při tápání české vlády mohou jako určité vodítko posloužit opatření, která zavádějí okolní státy. A to jak v oblasti přímé pomoci firmám, tak ve způsobu, kde na ni vzít peníze.

Štědré Německo

Češi v rámci eurozóny vždy nejpečlivěji sledují Německo, zemi s podobně významným postavením průmyslu v hospodářství. Berlín nyní prožívá těžkou deziluzi ze své politiky vůči Rusku a z představy, že přechodné období k bezjaderné a na obnovitelných zdrojích založené energetice přemostí dodávkami ruského plynu.

Nadstandardní vztahy s Ruskem jsou od války na Ukrajině v troskách, vysoký podíl průmyslu na německém HDP včetně energeticky náročných podniků vyvolává obavy o konkurenceschopnost a zaměstnanost. Závislost na plynu a obavy z deindustrializace jsou sdílené. Rozdíl je v tom, že Německo, stejně jako za pandemie, vrhá na problém podstatně vyšší peníze.

Už na jaře přišla německá vláda s několika nápady, jak firmám pomoci. Nejprve se podniky dočkaly záruk na „pomocné“ úvěry. V polovině července následoval program přímých dotací pro firmy, které energetická krize zasáhla vůbec nejhůře. V jeho rámci si podniky mohou přijít až na padesát milionů eur. Základní předpoklad je jednoduchý: náklady na energie jim musely stoupnout o sto a více procent.

Celý program je poměrně komplikovaný a dělí průmysl do několika kategorií. Nejnižší podpora spočívá v dotaci ve výši třiceti procent cenového rozdílu ve výdajích na energie před začátkem energetické krize a po něm. Maximální částka je 250 tisíc eur měsíčně a dva milio­ny celkem. Podniky, které se kvůli rostoucím cenám energií dostaly do provozní ztráty, si pak mohou sáhnout až na 25 milionů. Nejštědřejší je program k velkým firmám z 26 vybraných, energeticky nejnáročnějších oborů. Ty mohou získat sedmdesát procent cenového rozdílu, a to až do padesáti milionů eur.

Ani německý kabinet přitom nezapomíná na domácnosti. Spolu s tím, jak ruské vydírání plynem nabírá na obrátkách a ceny už dávno vylétly stropem, poskytuje odstupňované jednorázové finanční dávky, snižuje zdanění pohonných hmot a energií (ale zároveň zdražuje plyn zvláštní platbou) a na léto zavedl velkorysé snížení jízdného ve velké části veřejné dopravy.

Deficitní fond pro sociální tarif

Jestliže Německo může sloužit za příklad, jak pomoci firmám, Británie je zajímavou inspirací, jak pomoc domácnostem i podnikům financovat. Britská vláda vymýšlí, jak by se vyhnula zdanění „mimořádných“ zisků a současně zajistila před nadcházející zimou rozumné ceny. Platby domácností jsou sice zastropovány, regulátor ale tento strop upravuje s ohledem na vývoj velkoobchodních cen. Jejich vzestup pak znamená, že i „strop“ poroste a narazí na schopnost chudších domácností ceny platit.

Jedna možnost je dotovat finanční dávkou nebo sociálním tarifem. Z čeho jej platit, když Mezinárodní měnový fond odhadl jeho náklady na 1,5 procenta HDP v případě, že půjde o čtyřicet procent britských domácností? Největší britské energetiky se připojily k nápadu Scottish Power a E.ON na zřízení zvláštního fondu financovaného bankami, ovšem se závazky plně garantovanými vládou.

„Tariff Deficit Fund“ umožní vykrýt rozdíl mezi zastropovanými cenami pro domácnosti a velkoobchodními cenami po dobu dvou let. Hlavní poezie návrhu spočívá v tom, že by rozložil náklady v čase – splácení by trvalo zhruba deset až patnáct let.

Z čeho? Ze zvláštní platby nebo daně. Hloupé to není, protože to umožňuje dodavatelům prezentovat fond jako alternativu ke zdanění mimořádného zisku, která je zároveň „fully funded“ čili zná nejen dodání elektřiny na dluh, ale i mechanismus jeho splácení.

Unikátní postup Paříže

Francie měla vždycky pocit vlastní výjimečnosti a některé věci skutečně dělá jinak než většina ostatních. Pro energetiku to platí dvojnásob. Ve srovnání s Českem si francouzské domácnosti musí připadat, jako by pobývaly v „chráněné dílně“, v níž letos cena za odebraný proud stoupne maximálně o čtyři procenta.

Příčina tkví v tom, že francouzský stát ovládá z 84 procent největšího výrobce elektrické energie Électricité de France (EdF). Ten má zároveň monopol v případě jaderných elektráren a vláda se jej nikdy nerozpakovala šéfovat.

Již před lety nařídil EdF dodávat vysokou část elektřiny z jádra, jež se na celkové výrobě elektřiny podílí sedmdesáti procenty, za pevné a nízké ceny nejen svým odběratelům, ale i vlastním konkurentům. Platí to historicky, od dob otevření trhu alternativním dodavatelům. Levnou elektřinu s regulovanou distribuční marží měli všichni posunout k odběratelům. Francie se tak u velké části spotřeby nedostala do vleku cenového vývoje na evropském velkoobchodním trhu.

Nic na světě ale není zadarmo, tím méně laciná elektřina v dnešních časech. EdF se vzhledem k poruchovosti stárnoucích jaderných elektráren (a nákladným průtahům ve výstavbě nových) s navýšením závazků o dvacet terawatthodin na 120 terawatthodin dostává do ještě větších finančních problémů a vyrábí pod náklady.

Minoritním akcionářům se – jaký div – navýšení objemu dodávek za regulované podnákladové ceny nelíbí. S péčí řádného hospodáře na to musí reagovat i vedení EdF. Podnik se tak počátkem srpna obrátil na francouzský Nejvyšší správní soud s žádostí, aby předchozí nařízení zvrátil, a vyčíslil jeho finanční dopady na 8,34 miliardy eur, které požaduje jako kompenzaci.

Svaz průmyslu navrhuje zavést kurzarbeit. Podle místopředsedy Jana Rafaje by měl pomoci firmám v případě výpadků výroby kvůli energetické drahotě. Profimedia.cz

Vláda se tuto schizofrenní situaci rozhodla vyřešit tím, že EdF zcela znárodní a vykoupí minoritní akcionáře. Vláda na výkup šestnáctiprocentního minoritního podílu spěchá, a tak již v půli července nabídla tučnou prémii. Konkrétně je nabídka o 53 procent vyšší, než činil kurz den před ohlášením záměru.

Bude to konec jedné éry, kdy Francie chtěla ujídat z celého koláče, tedy inkasovat výnos z částečné privatizace, ale zároveň přes EdF dál řešit sociální politiku formou dostupných cen elektřiny. Vláda tak v roce 2005 menšinový podíl akcií státního gigantu uvedla na burzu. Koupilo si je pět milionů drobných francouzských investorů, kteří měli chvíli radost z jejich stoupajícího kurzu. Od vrcholu v roce 2007 už uběhlo hodně času a kurz oproti maximu klesl na desetinu. Kdo neprodal, počká si na výkup.

Proč je francouzský příklad zajímavý pro Česko? Je to právě proto, že ČEZ je v Česku ze sedmdesáti procent také ovládán státem. A nařízení tuzemské regulované velkoobchodní ceny kombinované s vykoupením minoritních akcionářů se u poměrně širokého okruhu lidí setkává s pozitivním ohlasem.

Odstrašující Maďarsko

Opatření na pomoc domácnostem a firmám v energetické nouzi se nabízí mnohem více. Některá ovšem naopak následováníhodná nejsou – jako třeba v případě Maďarska nebo Rumunska.

Budapešť je zejména českou opozicí dávána za vzor, neboť Orbánova vláda již v předstihu před dubnovými volbami chránila svůj volební výsledek prostřednictvím zastropování cen několika druhů základních potravin a pohonných hmot. Kromě toho slibovala nezměněné pokračování v regulovaném a velmi nízkém tarifu pro odběr elektřiny v domácnostech.

Ceny benzinu a motorové nafty, nižší než všude vůkol, však vyvolaly nákupní horečku a vznik velkých front. Vzhledem k rozpočtovým tlakům a padajícímu forintu navzdory růstu úrokových sazeb však nakonec Orbán vyhlásil balík opatření na způsob fiskální konsolidace, financovaný jak zdaněním mimořádného zisku v řadě oborů (zejména těch s vysokým podílem zahraničního kapitálu), tak rozpočtovými škrty. Došlo i na úpravu tarifů pro domácnosti, kde se omezení vztáhlo na úroveň průměrné spotřeby a cokoli navrch je za tržní cenu.

Ukázkou, jak drahým řešením je zásah do tržních cen, může být i Rumunsko. To zastropovalo výdaje domácností na plyn a elektřinu, přičemž doplácí dodavatelům rozdíl. Vyjde to draho, opatření má trvat do března příštího roku a vzhledem k rostoucím tržním cenám bude stát v přepočtu asi čtvrt bilionu korun. 

S přispěním Miroslava Zámečníka.

177 mld. korun má činit celková pomoc státu v energetické krizi, zahrnuje ale i zvyšování penzí.

15 tis. korun získá průměrná domácnost od podzimu do příštího jara v rámci úsporného tarifu.

50 mil. eur je maximální příspěvek na energie pro německé firmy.

250 mld. korun bude v přepočtu rumunský účet za zastropování cen energií.