Na začátku byla ironie. V loňských volbách do izraelského zákonodárného sboru, Knesetu, zvítězil staronový premiér Benjamin Netanjahu, když se spojenci získal jasnou většinu křesel. Na počet hlasů však vyhrál jen nepatrným rozdílem – a premiérem by dnes nebyl, kdyby nebylo změny volebních pravidel, která oslabila malé strany. Ironie spočívá v tom, že onu změnu prosadili před osmi lety dva politici, kteří na ni letos sami doplatili.
Kdo jinému jámu kopá
Tři malé strany z dosluhujícího Knesetu nedosáhly v hlasování na vstupní práh ve výši 3,25 procenta. Všechny tyto strany patří do tábora Netanjahuových odpůrců. Kdyby však strany získávaly křesla podle vzorce platného do roku 2014, všechny tyto tři strany by se do Knesetu dostaly, protože všechny získaly přes dvě procenta hlasů.
O změnu se před více než osmi lety zasadili Avigdor Lieberman (Jisrael bejtenu) a Jair Lapid (Ješ atid), tehdy v roli Netanjahuových vládních spojenců. Dnes by podle vzorce, jejž oni sami nahradili formulí přísnější, jejich koalice získala v Knesetu většinu.
Jenže takto měly volby výsledek opačný a na samém sklonku loňského roku složil premiérskou přísahu znovu Benjamin Netanjahu. Jeho vláda bude podle všeho stát ideologicky napravo od kterékoli své předchůdkyně. Premiér si zajistil moc tím, že dal dohromady parlamentní koalici, která pohlíží na demokratické a liberální myšlenky jako na cizorodé prvky, jejichž smyslem je narušit židovskou identitu Izraele.
Ideologickými tahouny nové koalice jsou tři politici, vedle nichž vypadá sám Netanjahu jako vzor umírněnosti. Prvním z nich je Itamar Ben-Gvir, spoluzakladatel organizace Kach, domovské instituce 29násobného vraha Barucha Goldsteina (od roku 1994 ji Izrael považuje za teroristickou skupinu).
Druhým je Becalel Smotrič, vůdce židovských osadníků na Západním břehu Jordánu. V roce 2005 jej zatkla policie pro podezření, že hodlá poškozovat silnice a sabotovat tím odstraňování osady z Pásma Gazy (obvinění nikdy nebylo prokázáno). Třetí novopečená vládní postava, Avi Maoz, vede malou, ale fanatickou náboženskou a ultranacionalistickou stranu, která chce očistit izraelské školství, státní správu a média od liberálů, feminismu a lidí s úchylkami typu LGBTQ.
Linka Budapešť–Ankara
Tito tři jsou si dobře vědomi toho, jak Netanjahu rychle slibuje a pomalu své sliby plní. Požadovali proto – a získali – nové ústavní pravomoci, než souhlasili s jeho jmenováním premiérem. Ben-Gvir povede izraelskou policii a pohraniční hlídku s bezprecedentními ministerskými pravomocemi. Smotrič dostane volnější ruku při rozšiřování osad na Západním břehu Jordánu. Maoz bude mít na starosti mimoškolní vzdělávání a získá zvláštní rozpočet na „posílení izraelské židovské identity“.
Takový vývoj dává mnoho moci do rukou lidí, kteří dosud neměli šanci dostat se do vládních pozic. Existuje tak reálná obava, že jejich vzestup dostává Izrael do nové role, bližší autoritářským státům, jako jsou Maďarsko či Turecko. „Netanjahu se chce stát izraelskou verzí Viktora Orbána, neutralizovat soudnictví, ovládat média a znemožnit Izraelcům odstavit jej od moci hlasováním,“ napsal nebývale ostře časopis Foreign Affairs.
Je možné, že takový vývoj by pomohl příslušníkům protinetanjahuovského tábora odložit vzájemné neshody a hájit principy, díky nimž je Izrael demokratickou výjimkou na autoritářstvím prolezlém Blízkém východě. A také je možné, že už bude pozdě.
