Když před více než padesáti lety přiletěl 21. února 1972 tehdejší americký prezident Richard Nixon na návštěvu Pekingu, sepisoval si po večerech zápisky o tom, jak bude hrát svoji největší zahraničněpolitickou partii. Jeden z nich obsahuje taktickou rovnici: Tchaj-wan = Vietnam = obchod něco za něco (trade-off).

Neznamenala nic jiného, než že za zlepšení vztahů s tehdejší Maovou Čínou a oslabení Brežněvova Sovětského svazu ve víře v ukončení velmi nákladného, nepopulárního a „nevítězného“ konfliktu v Indočíně zaplatí Číňanům – mimo jiné – akceptováním reality na obou stranách průlivu mezi kontinentální Čínou a Tchaj-wanem.

Shit happens

Spojené státy ústy Nixona podle odtajněných záznamů na jednání s tehdejším premiérem Čínské lidové republiky Čou En-lajem slíbily, že neuznají samostatnost Tchaj-wanu a ani nebudou podporovat hnutí usilující o jeho nezávislost.

Čou byl tehdy doslova posedlý představou, že Američané znovu pustí na Tchaj-wan v té době fenomenálně rostoucí Japonsko, které mělo ostrov padesát let (do roku 1945) jako kolonii, a opakovaně vyžadoval ujištění, že se to nestane. Připomínal Američanům, že se na nich „Japonci nakrmili“ a že „vyrostli moc rychle“, mimochodem o hezkých pár let dříve, než se tohoto tématu ujal Hollywood.

Čou En-laj nebyl žádný blbec a o Nixonovi a Kissingerovi si to taky snad nikdo nemyslí. Shit happens, při zpětném ohlédnutí chyby vidíte, zvlášť když se archivy otevřou, což demokratické země dělají. Mimochodem, je to jeden z rozdílů oproti diktaturám.

V komuniké dojednaném po nocích s Nixonovým poradcem pro národní bezpečnost Henrym Kissingerem se objevila formulace, poté mnohokrát opakovaná, že Spojené státy americké budou respektovat doktrínu, podle níž si „všichni Číňané (na obou stranách úžiny) myslí, že Čína je jedna a Tchaj-wan je její součástí“.

Na ostrově vládl prezident Čankajšek, který – mimochodem konzistentně po celý svůj dlouhý politický život – tvrdil, že jako někdejší čínský prezident a generalissimus v jedné osobě zůstává i po prohrané občanské válce s komunisty hlavou jediné Číny (včetně Mongolska a Tibetu), i když se spolu se dvěma miliony obyvatel kontinentální Číny v roce 1949 přesunul na Tchaj-wan.

Tehdy to představovalo asi čtvrtinu obyvatelstva „Nádherného ostrova“, jak jej kdysi pojmenovali Portugalci, když jej pro Evropu objevili. Zbytek populace se striktně vzato nemusel považovat za Číňany, ale co už, nikdo se jich tehdy neptal, to je „reálpolitika“ a koneckonců historie. Češi by jim měli rozumět.

Zuřící Peking

Návštěva předsedkyně americké dolní komory, Sněmovny reprezentantů, Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu představuje nejvyšší úroveň, která z USA dorazila za poslední čtvrtstoletí, ale že Peking bude zuřit, to se vědělo předem. To, co nevíme, je, jak moc chce čínský „předseda všeho“ Si Ťin-pching, usilující o třetí mandát, od dob Maa bezprecedentní, vstoupit do „galerie nesmrtelných“ jako sjednotitel Číny, byť násilnou cestou.

Velmi pozorně sleduje, co projde na Ukrajině Vladimiru Putinovi, ale kdo mu vidí do hlavy? To, co víme, je, že vyhlášení formální nezávislosti Tchaj-wanu by bylo a je pro Peking „casus belli“, důvod pro invazi a válku, do níž by Spojené státy musely vstoupit. Žijeme v mnohem zajímavějších časech, než jsme doufali.