Šoky na burze v Lipsku rozhýbaly konečně i motor evropské integrace v Bruselu a zdá se, že se blíží nějaké racionální oddělení šílených cen plynu od tvorby cen elektrické energie na evropské úrovni. Je to na vydechnutí, ale jen na chvilku.

Že by bylo nějak zřejmé, že evropští politici chápou akutní potřebu zajistit evropské ekonomice dostatečné a cenově přijatelné zdroje energie, se určitě říci nedá a k nějakému optimismu není důvod. Známé volání Josefa Švejka „Na Bělehrad“ (dnes spíše Na Moskvu) a „Tuhle válku vyhrajeme“ nám připomíná, že to nejspíš dopadne jako tehdy s c. a k. mocnářstvím.

Vize shořela na Donbasu

Jak to myslí Evropa s evropským energetickým trhem, je zřejmé z bryskní reakce Ursuly von der Leyenové na polský požadavek řešit s oddělením plynu od tvorby cen elektrické energie i emisní povolenky. Dá se stručně shrnout tak, že nic se rušit nebude, protože povolenky se osvědčily v boji za záchranu klimatu.

Vzhledem k tomu, že máme inkluzivní školství, musíme to zkusit ještě jednou a pomaleji i pro hůře disponované. Dokud ceny elektrické energie určuje plyn, bylo by zrušení povolenek jen zvýšením ziskovosti jiných zdrojů a na cenu pro spotřebitele by nemělo vliv.

Smyslem emisních povolenek je zvyšovat cenu energií podle toho, jak daná technologie produkuje emise sodovkového plynu CO2. Měly způsobit, že energie z uhlí bude dražší než z plynu, který byl, je a vždy bude bez povolenek dražším palivem. Uhelné elektrárny tak měly padat do ztrát, být zavírány a nahrazovány dalšími plynovými zdroji.

Možná bychom si mohli všimnout, že tato strategická vize před pár měsíci shořela na Donbasu. Vstupujeme do doby, kdy v záchvatu pudu sebezáchovy rozjedeme ty nejrezavější uhelky, co v Evropě najdeme, a přijde řada i na mazut. Emisní povolenky jsou v této situaci jen dobrý kšeft pro finanční investory, protože je jasné, že v nejbližších letech jich bude třeba mnohem více než dnes. Tudíž budou podražovat.

Rozhodně je lepší investice do hlouposti evropských politiků, kteří to odmítají vyřešit a povolenky zrušit, než do bitcoinu, což evropský národ, který to zaplatí, jistě potěší. S emisemi to nehne ani o kilo.

Putinovy pšouky

Pokud někdo fantazíruje o vodíku z obnovitelných zdrojů, měl by zvážit změnu kuřiva. Průmyslově nasaditelná technologie s instalovaným řiditelným výkonem ve stovkách megawattů neexistuje a nejméně deset let ještě existovat nebude. A kdo ví, zda se toho vůbec kdy dočkáme. Zatím je pšoukání plynu od Putina pořád zlomkem cen toho, co by stál zelený vodík.

Válka na Ukrajině by měla být poučením, že bezpečnost dodávek energií, vody a základních komodit musí mít prostě přednost před jakýmkoli sněním o řízení klimatu, o lidské společnosti nemluvě. Green Deal nikdy nebude uskutečněn. Zatím si můžeme vybrat, zda se to stane kvůli tomu, že začneme respektovat realitu a přestaneme se pokoušet novelizovat zákon o zachování hmoty a energie, nebo proto, že se evropská civilizace rozpadne pro nedostatek zdrojů a zdravého rozumu. Dlouho si už ale vybírat moci nebudeme.