Z osmnácti na patnáct procent je pěkný sešup, a když jde o inflaci, pochopitelně všichni jásají. Nikdo z analytiků ani v ČNB to nečekal, nicméně čekat to mohli, protože jak potvr­zuje Český statistický úřad, jde o důsledek dávno oznámeného úsporného tarifu a jím způsobeného snížení cen elektřiny pro domácnosti.

A to se pak má jako s jinými státními opatřeními. Zpočátku fajn, ale pak dojdou prachy… Viktor Orbán by mohl vyprávět, jak to bylo v první polovině roku báječné. Jenže teď má Maďarsko s 21 procenty nejvyšší inflaci v Evropě (mimo Pobaltí) a málokdo na to vzpomíná s láskou.

Státní zásah navíc nejen nesnižuje, ale naopak zvyšuje inflační tlaky v dalších cenových okruzích. Co lidé ušetří na ener­giích, utratí za jídlo, boty nebo výlety. Pokud jim tedy měnová politika neříká, aby si dali pořádný pozor, jelikož bude zle a mohou přijít o práci, protože se to přihodilo už pár dalším.

A to u nás rozhodně neříká. Naopak zase oživujeme kurzarbeit jako spolehlivý inflační akcelerátor.

Ceny potravin se nijak překvapivě z měsíce na měsíc zvedly o tři procenta. Tam roste všechno, ale zdražení cukru o 54 procent a vajec o 27 procent je vskutku šokující. Že se lidé nebojí nakupovat, potvrzuje statistika o maloobchodních tržbách ze začátku listopadu. Ty byly v září oproti srpnu reálně o 0,8 procenta vyšší. Lidé nešetřili ani po dovolených.

Inflace nyní bude dál klesat už jen proto, že meziroční srovnávací základna bude podstatně vyšší, než byla doposud. A také zafungují státní zásahy v podobě cenových stropů.

Jenže to nic nemění na tom, že situace je nadále velmi nebezpečná a pokles tempa růstu alespoň někam pod pět procent není v dohledné době reálný.

Představa naší centrální banky, že se při současném nastavení měnové politiky inflace za rok a půl vrátí na inflační cíl, se tak jeví spíše jako zbožné přání než reálná prognóza.