Jednoduchá je inflace tím, že pokaždé příliš mnoho peněz honí příliš málo zboží a služeb. Na rozdíl od komunismu, kdy v takovém nedostatku rostou fronty, v normálním světě rostou ceny. Tak jednoduché to je. Složité je na tom určit, zda nepoměr mezi penězi a výrobou pochází z peněz, nebo z výroby.

„Normální“ inflace, historicky mnohem častější, je ta peněžní. K nezměněné výrobě je najednou v ekonomice mnoho peněz – třeba proto, že vláda začne hodně utrácet nebo jsou peníze levné.

Druhý typ inflace, ten „z výroby“, kdy naopak vůči danému množství peněz v oběhu najednou klesne výroba, je vždy nějak „nenormální“. Dobrovolně se přece žádná ekonomika střílet do nohy nebude, příčiny tedy bývají externí. Většinou energetické.

Jaká inflace je ta naše?

Za poslední tři roky jsme si prošli pěti inflačními tlaky. Nejprve, ještě před covidem, jsme měli tu nejklasičtější z inflací. Už na podzim 2019 začala vyskakovat z tolerančního pásma (do tří procent) – lidem dál rostly příjmy (a tedy útraty) a výroba již začala zpomalovat. V předvečer covidu kvůli tomu ČNB zvyšovala sazby.

Pak se covidem zastavila výroba, a zejména služby. Kdyby lidem vypadlou výrobou vypadly i příjmy, nebyla by inflace (ale byla by chudoba). Příjmy však pokračovaly téměř nezměněné. Tedy klasická inflace z výroby. Navíc jsme za covidu ani nemohli naměřit růst cen zakázaného zboží a služeb (například kadeřnictví), a tak se vše nespravedlivě propisuje do inflace až se zpožděním.

Jako třetí zdroj k nám zhruba po roce probublal stejný efekt covidu světového – v podobě cen materiálů a dopravy. Do inflace se teprve propisuje, ono trochu trvá, než výrobní náklady probublají až do spotřebních cen. Ale cenové indexy ve výrobě již dlouho rostou dvojnásobným tempem než ve spotřebě a nutně jsou jakýmsi „pohledem do budoucna“. (V Německu nyní velkoobchodní ceny rostou tempem 24 procent. Inflace je na sedmi.)

Čtvrtým zdrojem inflace je česká prohra v loterii datování voleb. Před volbami zvyšují výdaje (a působí na inflaci) všechny vlády světa. Mít volební rok v prvním covidovém, předvolební výdaje by se prohlásily za anticovidové a mohlo se to „vykrátit“. My však měli volby v druhém roce, kdy se už všechny země EU začaly vracet k nižším, předcovidovým deficitům. Nám dluh vzrostl nejvíce ze všech.

Nu a teprve pátým inflačním tlakem je válka, i když je teď populární na ni svádět všechno. Nově přinesla hlavně růst cen pšenice (válčící země jsou největšími vývozci), spotové ceny evropského plynu jsou dnes na předválečné úrovni.

Ano, v dubnové inflaci vzrostly ceny plynu meziročně o 44 procent, ale spíše to souvisí s tím, jak statistici postupně odhadují rychlost přechodu zákazníků na nové, vyšší fixy. Jejich příčina je ale dávno předválečná, jen se zpožděně propisuje.

Co s tím?

Z pěti inflačních tlaků jsou peněžní (poptávkové) dva, ostatní jsou výrobní (nákladové). Na zchlazení klasické poptávkové inflace působí úrokové sazby dobře, byť s ročním zpožděním. Ale levnější energie ani pšenici zajistit nedokážou. Na nákladovou inflaci působí mnohem menší silou, jíž by tak bylo potřeba více a nutně by strhla ekonomiku (která se jako jedna z mála nedostala výkonem ani na předcovidovou úroveň) do velké recese.

A co na to člověk? Tomu může být příčina inflace ukradená. Inflace jej stejně okrade – pokud tedy zůstane pasivní. Za léta nízké inflace jsme se naučili brát úspory pasivně a spíše se soustředit na vydělávání. Teď však úspory potřebují aktivitu a nasměrování tam, kde se stále tvoří reálné hodnoty. A to jsou investice. Naštěstí už nemáme divoké devadesátky a třeba investiční fondy jsou regulované. A co táhne? Inflace sama napovídá, co roste nejvíce: energie a bydlení. 

Autor je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland