Štíhlý sedmdesátník v zimní bundě a džínech seděl minulou středu v hale letiště v Salt Lake City a čekal na letadlo do Washingtonu. Obličej mu zakrývaly rouška a brýle a pohled měl upřený do notebooku na klíně, ale skupinka mužů a žen postávajících v půlkruhu kolem něho dobře věděla, koho před sebou má. Jejich senátor Mitt Romney letěl na Capitol Hill, kde měl s kolegy formálně potvrdit Joea Bidena coby čerstvě zvoleného prezidenta Spojených států.

Skupince to nevonělo. Byli to příznivci prezidenta Donalda Trumpa, jenž sice v Utahu zvítězil, ale celkově odešel z voleb poražen. Poté, co na devadesát amerických soudců – včetně těch z Nejvyššího soudu – zamítlo žaloby zaměřené na obrácení výsledku, zůstalo právě úterní formální sčítání hlasů volitelů jejich poslední ústavní nadějí. 

Zrádce! Zrádce!

„Mitte, podpoříš námitky proti volitelům?“ ptal se jeden z nich mírně výhružným tónem. „Ne,“ řekl Romney. „Proč ne?“ ptala se kulovitá třicátnice s dlouhými blond vlasy již razantněji, „máš pracovat pro nás!“ 

Romney zaklapl notebook a vstal. „Takhle to nefunguje,“ odpověděl klidným tónem, „pracuju pro lidi státu Utah.“ „Ale já jsem z Utahu!“ vykřikla žena. „Byl jsi zvolen jako konzervativec, ne?“ přidal se jiný muž. „Ústava mi jednoznačně říká, co mám dělat,“ odpověděl senátor přes rameno, již na odchodu. „Zrádce! Zrádce!“ znělo za ním letištní chodbou.

O několik hodin později závisel osud americké demokracie na improvizované dohodě několika mužů, kteří k něčemu takovému neměli mít pravomoc. Museli nechat budovu Capitolu chránit proti Trumpovým fanouškům, kteří vyslyšeli volání svého vůdce a přijeli na Capitol Hill po tisících, aby sčítání zmařili. 

Když viceprezident Mike Pence přijal hlasy Bidenových volitelů ke sčítání, pokusili se trumpisté onomu formálnímu procesu zamezit fyzicky. Vzali budovu útokem, prorazili nepochopitelně slabý kordon policejní jednotky USCP (United States Capitol Police) a na několik desítek minut si uvnitř dělali, co je napadlo. 

Třetí svět

Spojené státy se rázem ocitly ve třetím světě. Starostka Kolumbijského distriktu Muriel Bowserová vyhlásila zákaz vycházení od šesti hodin středečního večera do šesti hodin čtvrtečního rána. Po chodbách Capitolu pobíhali lidé s vlajkami Konfederace a policisté s tasenými pistolemi. Viceprezident Pence, z budovy evakuovaný, mluvil se šéfem sboru náčelníků štábů generálem Markem Milleym a zastupujícím ministrem obrany Christopherem Millerem; společně rozhodli o tom, že Capitol budou před prezidentovými příznivci chránit jednotky washingtonské Národní gardy. 

S několikahodinovým zpožděním zasedli kongresmani a senátoři, mnozí z nich viditelně otřesení, k jednání znovu. Jejich úkolem nyní bylo nejen volbu potvrdit, nýbrž také učinit tak rychle, aby předešli dalšímu násilí. Nikdo nevěděl, jestli se venku nechystá další konflikt, anebo co – pokud něco – provede prezident Trump sám. 

Proč to všechno? Oficiálně to potvrzeno není, ale je pravděpodobné, že prezidentův původní plán byl nechat vyburcovat emoce na co největším počtu míst Spojených států. To by mu podle extrémního výkladu ústavy mohlo umožnit vládnout pomocí zvláštních exekutivních opatření; mezi nimi by teoreticky mohlo být i zastavení všech procesů vedoucích k předání moci. Nakonec na to nedošlo a Trump nad ránem přislíbil „pokojné předání moci“.

Skupinka republikánských senátorů a kongresmanů nejsilněji nakloněných prezidentovi také přišla s jediným záměrem, a tím bylo proces natáhnout co nejdéle. Senátorů bylo ještě ve středu ráno čtrnáct; pokud by všichni z nich protestovali, mohlo se jednání Senátu protahovat až o den a půl. Někteří z nich – jako Kelly Loefflerová ze státu Georgia, která se ten den ráno dozvěděla, že nedosáhla na znovuzvolení – se svého záměru vzdali; jak vyšlo během noci najevo, sedm jich vytrvalo.

Chvíli, kdy senátoři jednání obnovili, využili někteří z nich k tomu, aby k situaci řekli svoje. Z projevů, které tou dobou zazněly, se dalo odhadnout to nejdůležitější: totiž jak se Amerika, a především Republikánská strana vyrovnají s dědictvím po prezidentovi, jehož drželi po čtyři roky u moci ke škodě vlastní, své partaje i své země.

Dvě tváře partaje

Demokraté to měli jednoduché: jako jeden muž odsoudili násilí, s ním i prezidenta, který k němu své fanoušky nabádal, a vyzvali zbývající protrumpovské republikány, aby proces neprotahovali, a nezavdávali tak příčinu dalším nepokojům. Republikánští senátoři museli volit mezi vlastní politickou budoucností (kterou mohli ohrozit, kdyby uznali realitu) a svědomím – protože tou dobou již všichni věděli, že jediná cesta ke Trumpovu znovuzvolení vede přes přímé porušení ducha ústavy, na kterou přísahali. 

Byla to jedna ze vzácných příležitostí, které dávají slovům politiků význam a důležitost. To vyneslo dva z republikánských senátorů nad ostatní. Prvním z nich byl Mitt Romney. Trumpa kritizoval již před jeho zvolením; u kritiky nejen vydržel, nýbrž před rokem hlasoval pro jeho odvolání při impeachmentu. To mu dalo možnost mluvit bez zábran.

Daniel Deyl

Hlasem, jejž oslabovalo viditelné rozrušení, mluvil Romney o tom, že sám ví, že prohrát prezidentské volby není legrace. V nejdůležitější části krátkého projevu řekl, že ti z jeho kolegů, kteří neustále opakují lži o volebních podvodech, a napomáhají tak násilí, „budou navždy vnímání jako spoluviníci“. Byla to nejspíš nejtvrdší kritika z úst spolustraníka, jakou jmenovaní kdy slyšeli. „Ty, kdo dodnes nevěří výsledkům voleb, nepřesvědčí žádný audit,“ pokračoval Romney. „Nejlepší způsob, jak prokázat úctu voličům, kteří jsou zklamaní z výsledku voleb, je říci jim pravdu,“ pokračoval. Přerušil jej potlesk – ale výhradně z demokratické části publika.

Mr. Obrtlík

Krátce po něm ukázal jinou tvář své partaje Lindsey Graham. Žoviální republikán z Jižní Karolíny je lepší řečník než Romney. S jednou rukou v kapse začal mluvit o Joeu Bidenovi, „se kterým jsem procestoval svět“. Řekl, že si velice přál, aby Biden s Trumpem volby prohrál, ale že se tak nestalo, a tak je třeba to respektovat. A že kdo to nerespektuje, ať s ním, Grahamem, nepočítá.

V čem je problém? Graham patřil před čtyřmi lety k prominentním „nevertrumpers“, republikánům, kteří slibovali, že s Trumpem nikdy do holportu nepůjdou. Během let však dokonale otočil a loňské volby jej zastihly v roli přesvědčeného protrumpisty – po všem, čeho se prezident v mezidobí dopustil. A minulou středu, když viděl, že je hra ztracená, otočil znovu. „Trump a já – byla to veliká jízda a já jsem strašně nerad, že končí takhle. Ale teď už je toho dost, nepočítejte se mnou.“ Demokraté byli vlažní, ale od většiny spolustraníků sklidil Graham hromový aplaus.

Graham i Romney spolu budou sedět v Senátu dál nejméně čtyři roky (tehdy skončí šestiletý mandát utažskému senátorovi, Grahamovi o dva roky později). Minimálně polovinu z toho budou oba v menšině, protože demokraté ovládli i Senát. Ale přestože zůstanou formálně kolegy, budou zastupovat dva rozdílné světy – a není pochyb o tom, který z nich bude mít v nejbližší budoucnosti navrch.

Povolební žeň

Pokus o parlamentní puč v USA ve středu 6. ledna v číslech

• 0,6procentní přírůstek indexu S&P 500 na newyorské burze

• 1 zadržená puška (plus bedna s Molotovovými koktejly)

• 2 ‒ počet států, jejichž volební výsledky Kongres zpochybnil (Arizona, Pensylvánie)

• 5 mrtvých (mladá žena zastřelena, tři srdeční selhání, jeden policista)

• 2 rezignace prominentních členů Trumpova týmu (plus další dvě avizované)

• 7 ‒ počet republikánských senátorů, kteří si vynutili průtah sčítání volitelských hlasů

• 12 hodin zákazu vycházení ve Washingtonu

• 12 hodin vynuceného klidu na twitterovém účtu Donalda Trumpa (Twitter prezidentův účet znepřístupnil)

• 24 hodin vynuceného klidu na facebookovém účtu Donalda Trumpa z týchž důvodů

• 26 zatčených na půdě Kongresu

• 52 zatčených celkem

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.