„Nepíše se rok 1992, ale 2022.“ Triviální věta, kdyby nebyla vnímána v kontextu klimatické konference COP27 v egyptském letovisku Šarm aš-Šajch. Pronesl ji viceprezident Evropské komise Frans Timmermans coby vrchní vyjednavač za EU na COP27 v místy až vypjatě emotivní debatě o tom, kdo má finančně přispívat do zvláštního fondu, z něhož se budou financovat škody a ztráty vzniklé v chudých rozvojových zemích v důsledku přírodních katastrof. Ty jsou dávány do souvislosti s klimatickou změnou, přinejmenším spoluzaviněnou spalováním fosilních paliv a dalšími lidskými aktivitami.

Nejvíc postiženy jsou země, často již předtím vysoce zadlužené, které se s následky nedovedou bez vnější pomoci vypořádat, neřkuli jim předcházet. Přidejte všechny ty, kdo by chtěli zachránit planetu, kdekoli se nacházejí, a vyjde z toho velmi početná zájmová koalice.

V Šarm aš-Šajchu se ukazovalo prstem, skandovalo, připomínaly se nenaplněné sliby o sto miliardách dolarů ročně, které Západ v roce 2009 slíbil rozvojovým zemím posílat na boj s klimatickou změnou, a další křivdy. Uchopitelných výsledků je žalostně málo a za největší z nich je považován „Fond škodních událostí“ pro zvlášť chudé a potřebné.

Kdo bude platit?

Zatímco Spojené státy o nějakém dalším fondu nechtěly ani slyšet, EU měla „spin“ odlišný. Timmermans zaprvé vyjádřil zklamání, že slib udržení globálního oteplování do 1,5 stupně Celsia, nakonec zopakovaný v Šarm aš-Šajchu, není podložený, protože od minulé konference v Glasgow se dekarbonizační závazky jednotlivých zemí spíše rozmělnily, než aby se do detailu rozpracovaly. EU se svým Green Dealem a Fit for 55 je výjimkou, jakkoli to v Česku vyvolává spíše velké obavy.

Podle informací specializovaného serveru Climate Action Tracker, aktualizovaných k listopadu tohoto roku, pochází 88 procent světových emisí oxidu uhličitého ze států, které deklarovaly, že směřují k uhlíkové neutralitě. Není jedno, zda v roce 2050, nebo o deset, či dvacet let později. Zároveň při detailnějším ohledání vychází najevo, že států, které sice závazek přijaly, ale ve skutečnosti nemají představu, jak jej naplnit, je většina, s podílem na emisích asi 74 procent. Slibem neurazíš…

Zadruhé, a to je ta „Timmermansova větička“: svět se za dobu, co se o nějakém takovém fondu uvažuje, ohromně změnil. Z hlediska současného podílu na světových emisích – s osmi procenty – je EU příliš malá na to, aby jakkoli ambiciózní závazek z její strany mohl něco zvrátit, pokud se nepřipojí ostatní. A to včetně těch, jejichž váha za posledních třicet let narostla k nepoznání. Hodně představitelů rozvojových zemí, ale i klimatických aktivistů, požadujících finanční plnění od „Západu“ (hlavně někdejších koloniálních mocností plus Spojených států), bylo tímto argumentem ještě víc rozhořčeno.

Když to zjednoduším, viděli v tom léčku, jak „rozštěpit“ Jih a přesunout nemalý díl odpovědnosti na země naplňující své aspirace o rychlém rozvoji (Čína), který je jim nyní v rámci boje proti globálnímu oteplení odepírán. Jihoafrická republika, jejíž energetika je zatím postavená na uhlí, spolu s Čínou, Indií a Brazílií v Šarm aš-Šajchu s gustem podepsala společné stanovisko připomínající, že všechny bohaté země dosáhly tohoto postavení díky využití fosilních zdrojů.

Vzrušená debata na COP27 o tom, kdo by měl platit, zdaleka není triviální a také to není jenom moralita, ale žádný fond neexistuje, takže v něm nic není, ani cent. Ostatně neví se, jak bude vypadat a podle jakých pravidel bude fungovat. Pouze se podařilo odvrátit zcela otevřený rozkol.

Včera není dnes

Kumulované emise klimatických plynů vzniklých působením člověka od roku 1751 jdou „zatím“ na vrub vyspělých zemí, ale vývoj se velmi rychle otáčí a každým rokem stoupá podíl rozvíjejících se zemí. Že jsou pořád nepoměrně chudší než Spojené státy nebo kterákoli jiná země Západu (včetně Česka), je pravda, ale právě tak je legitimní konstatovat, že účet musí přecházet i na státy, jako je Čína. Když za deset let Čína vyprodukuje víc cementu a oceli než Spojené státy od vyhlášení nezávislosti, těžko jí nepřiznat díl odpovědnosti.

Stačí říct, že Čína se v roce 1992, tedy v roce konání památné konference v Riu de Janeiru, podílela na celosvětovém HDP pouhými čtyřmi procenty, a to ještě s přihlédnutím k paritě kupní síly. Čerst­vě sjednocené Německo mělo 5,85procentní podíl, dnes 3,29; zato Čína má podle propočtů MMF 18,58 procenta.

Rozdíl v emisích je podstatně větší, protože Čína má disproporčně velký podíl špinavých odvětví, přičemž velký objem produkce vyváží. Její podíl na celkových emisích klimatických plynů je větší než Spojených států a EU27 dohromady (28 procent oproti 22 procentům) a bude dále růst, i když zároveň Čína staví nejvíc bezemisních projektů, a to s odstupem. Také je pravda, že přestala uhelné elektrárny vyvážet, naopak se třeba v subsaharské Africe hodně angažuje v obnovitelných zdrojích.

Miroslav Zámečník

Emisní intenzita hospodářského růstu v Číně byla podle databáze EDGAR v roce 2020 zhruba na úrovni 0,508 tuny ekvivalentu oxidu uhličitého na jednotku HDP. Oproti 1,5 tuny v roce 1990 jde o velké zlepšení. Ve Spojených státech byla 0,502 tuny a klesla na 0,229 tuny. Pro srovnání, v Česku byla v roce 1990 na úrovni 0,669 tuny a klesla na 0,225 tuny. V hodně zeleném Dánsku klesla emisní intenzita HDP z 0,267 tuny na 0,079 tuny. Jinak řečeno, bohatnout lze i při celkově klesajících emisích.

Ale pro chudé africké země, které mají třeba ložiska plynu nebo ropy a zároveň nemají dobrý přístup na kapitálové trhy a platí vysokou rizikovou přirážku, je alespoň zatím investičně levnější model elektrifikace založený na těchto zdrojích. Vysoké úrokové sazby znamenají, že slunce je drahé, i když je zadarmo.

Jasně že potenciál obnovitelných zdrojů v Africe je obrovský, ale ty bilio­ny dolarů, které jsou zapotřebí na to, aby se proměnil ve spolehlivé dodávky elektřiny a výrobu zeleného vodíku nebo čpavku s exportním potenciálem, musí někdo nejdřív sehnat a pak také zainvestovat.

Skepse je namístě. V roce 2009 se s velkými fanfárami ohlásil kolosální projekt Desertec, za nímž stála samá velká jména v německé energetice a financích. Měl využívat saharského slunce pro výrobu elektřiny v obřích solárně-termálních elektrárnách a vyvážet ji podmořskými kabely do Evropy. Nepatrná část pouště by saturovala celou poptávku Evropy po elektřině. O pár let později z toho většina protagonistů potichu vystoupila. Potenciál zůstává stejný.

Nikdy nebuď sám

Všichni vědí, že oficiálně deklarovaný cíl 1,5 stupně Celsia je chiméra, protože reálná trajektorie za podmínky, že všichni splní, co slíbili, povede k oteplení tak o 2,5 stupně Celsia. Zejména pro nastupující generaci je to nepřijatelné, a tak protestuje, lepí se k obrazům, pořádá okupační stávky. Požaduje mnohem rychlejší snížení emisí. Není se jí co divit.

EU při osmi procentech současného podílu na světových emisích může přijmout ještě ambicióznější závazek a „nemít na rukou krev“. Výsledkem může být ještě rychlejší pokles evropského podílu na světovém HDP a emisích. Zbrzdíme globální oteplování o nějaké pěkné číslo, tak na druhém místě za desetinnou čárkou. Můžeš být první, ale nikdy nebuď sám.