Už její zvolení na konci května provázely vášně. Podle kritiků se Hana Lipovská, společně s Lubomírem Veselým a Pavlem Matochou čerstvě zvolená členkou Rady České televize chystala pracovat na zničení nezávislosti této veřejnoprávní instituce.

Některá dřívější kritická vyjádření Lipovské opravdu naznačovala, že se nejspíš nezařadí v „malé“ televizní radě na stranu fanoušků současného vedení a vůbec podoby televize. Ostatně i přátelství s Jiřím Ovčáčkem, Janou Bobošíkovou nebo někdejší spolupráce s Institutem Václava Klause byly určité indicie; kritikou veřejnoprávní televize jsou dobře známí všichni jmenovaní.

První rozruch ekonomka nominovaná do rady kardinálem Dukou vyvolala hned na jednom z prvních zasedání rady. Pro generálního ředitele ČT Petra Dvořáka navrhla nulové bonusy a obhajovala to mimo jiné tím, že nesplnil cíle sledovanosti. Místo 30procentního podílu si televize ukousla jen 29,99 procenta. Podle Lipovské přitom udržení alespoň 30procentní hranice je podmínkou pro udělení bonusu.

Druhý šrapnel přišel na dalším jednání a záznam o hádce novopečené radní s kolegou Zdeňkem Šarapatkou se stal hitem sociálních sítí. O co ve sporu šlo? Stručně řečeno o kontroverzní reportáž České televize, konkrétně týmu Reportérů ČT o Lidicích. Novináři v ní došli k závěru, že jedna z lidických žen udala další z obyvatelek vesnice.

Vycházeli ovšem z názoru jediného historika, a tak reportáž vzbudila odpor mnoha lidí, mimo jiné i dcery nařčené ženy, Marie Šupíkové. Jiní historici po dle nich došli k jiným závěrům, a reportáž tak byla jednostranně zaměřená a neobjektivní. Jedním z nejhlasitějších kritiků byla právě Hana Lipovská.

Proti reportáži, kterou pak v lednu 2020 následovala další, opravná, se Lipovská ohradila i na zasedání rady a právě tady vznikla největší kontroverze: radní žádala, aby se Šupíkové omluvila sama redakce Reportérů. Na to ovšem podle zákona o České televizi nemá nárok, což zdůrazňoval právě Šarapatka. Emotivní přestřelka pak měla ještě dohru na sociálních sítích.

Buď jak buď, svým kritikům ekonomka nahrála na smeč. Ti nyní tvrdí, že dochází přesně na to, před čím při jejím nástupu varovali: k ostřelování pozice generálního ředitele a snaze o nátlak na nezávislost novinářů. „Nadřízení členů týmu Reportérů ČT by si měli všimnout takového pochybení, na které dnes dochází velká řada stížností. Nevšimnou-li si oni, měl by si všimnout generální ředitel. A pokud to z nějakého důvodu jeho pozornosti uniká nebo to nebere jako důležitou věc, tak je povinností rady na to upozornit,“ obhajuje svůj apel na omluvu Lipovská.

Samotná Česká televize je fascinující a budí emoce sama o sobě. Protože Českou televizi člověk má tendenci mít rád. Pro většinu lidí je ČT citovou záležitostí. Ten barák zahrnuje věci od čalounictví, tesařské dílny přes maskérny, kosmetičky až po viditelnou část, moderátory a management. Je to stát ve státě, opravdu dokonalý obraz makroekonomie v malém. Takže z tohoto hlediska pro ekonoma je fascinující.

Jedna z prvních věcí, které jsem chtěla vidět, když jsem přišla na sekretariát, bylo organizační schéma té firmy. Bylo pro mě důležité vědět, kdo kde pracuje, jaká jsou pracovní zařazení. Zajímá mě, což doteď nevím, jaká je dělba mezi externí spolupracovníky a zaměstnance. Tohle člověk musí pochopit u každé firmy, ale u České televize je to klíčové právě pro její mohutnost. Má rozpočet šest a půl až sedm miliard korun.

Jedna věc je nutnost spolupráce rady s dozorčí komisí. Když se podíváte do minulosti, byla velmi volná a komise de facto nerozvinula své možnosti při kontrole hospodaření. Posuzovala ho například jen ze sekundárních zdrojů, tedy zpráv, které sestavila sama ČT. Kromě toho vím už dnes o konkrétních výdajích, které chci studovat dál. To ale znamená potkávat se s lidmi, kteří v té konkrétní oblasti působí, ptát se jich na to, jak jejich práce funguje. Těžko můžete zvenku někam vpadnout s červenou tužkou...

Uvedu jeden konkrétní příklad, a to jsou smlouvy z registru. Hodně se mluvilo o začerňování smluv, což je samozřejmě pravda, ale to je takový populistický výkřik. Daleko zajímavější je studovat, co všechno se platí, v jaké struktuře, kam peníze konkrétně jdou, co o nich víme. Mám konkrétní příklady, ale dokud je neprojednám s dozorčí komisí, tak o tom mluvit nebudu.

To může řešit jen sněmovna a jsou to věci dané zákonem.

Česká televize poskytuje i na mezinárodní poměry velkorysou škálu služeb. Natolik velkorysou, že lze váhat, zda to má v zemi naší velikosti význam. Já sama, i když do toho nemůžu mluvit, bych se soustředila na to, co už ČT v poslední době dělá, a to jsou nová média. Zvyšování počtu kanálů při nezměněné kvalitě nepovede k většímu zájmu diváků. Vidíme, že roste zájem o iVysílání. Ale jak říkám, do toho nemůžu mluvit.

Pravomocí rady samozřejmě není pověřit přímo pana Wollnera (šéfredaktora pořadu Reportéři ČT Marka Wollnera – pozn. red.), aby se omluvil. Ale pravomocí rady je přijmout usnesení a dožadovat se toho, aby na ně reagoval generální ředitel. Nutno říct, že pan generální ředitel Dvořák v minulosti na podobné dotazy odpovídal. Teď je potřeba, aby odpověděl i v této věci a hlavně aby vyvodil důsledky. Zajímavá otázka je, jak má rada reagovat ve chvíli, kdy v takové věci nejedná. Budou diskutována například kritéria pro bonusy.

Nemyslím jen tento konrétní příklad, celá jeho práce je brána v potaz. Ale co je podstatné, kritéria bonusů, tak jak jsou dnes přijatá, nejsou nejšťastnější, nejsou to „smart“ kritéria, nejsou jasně měřitelná, nejsou časově svázaná. Takže lze předpokládat, že budou přepracována. Navíc neexistují jen bonusy, ale i malusy. Pan ředitel už dnes ví, že bonusy nejsou nárokovou složkou mzdy, což je jistě důležité zjištění. Věřím, že tady už ten dialog může být veden touto formou.

Věnovala. Na toto zasedání rady jsem měla připravené k řešení dvě zásadní stížnosti. Bohužel Lidice zablokovaly kompletně projednávání čehokoliv dalšího.

Byla to velmi průkazná stížnost, asi by nebyla tak emotivní. Ve stručnosti šlo o stížnost podplukovníka Pavla Černého. Upozornil, že v pořadu Události, komentáře použili záběry z jeho instruktážního videa, jimiž ilustrovali události o zásahu v USA, který spustil kampaň Black Lives Matter. Byl tam vidět jeho obličej, ale televize neuvedla, že jde jen o ilustrační záběry, což ho podle něj poškodilo. Tu věc mám dobře zpracovanou a nejsem v ní nijak zainteresovaná osobně.

Naprosto každý, kdo se mnou kdy spolupracoval, přišel na to, že mě nejde řídit. Mnoho lidí s tím mělo obrovský problém. Mimochodem to byl jeden z důvodů, proč jsem odešla z Masarykovy univerzity. Když dojde ke konfliktu reality s mým svědomím, tak jednám podle svědomí. Ano, svědomí se může mýlit, může být chybné, ale zkrátka neřiditelná jsem či moravsky řečeno su. Co se týká Jiřího Ovčáčka, tak ten vždycky byl spíš ustaraný, že do něčeho takového jdu, protože tušil, že to nebude snadná práce.

Nebavíme se o ní. Netvrdím, že se nikdy nezmíníme o nějakém pořadu, který v televizi byl, ale nemluvíme o tom už proto, že nechci být ovlivňována. Navíc nechci, aby do našeho přátelství, které se datuje už dávno před televizí, vstupovaly pracovní věci.

Do limuzíny jsem nastupovala, abychom byli přesní. Ale jedno ponaučení jsem si z toho vzala. Vůbec nejde o setkávání s Jiřím Ovčáčkem, to je ryze soukromá věc. Do té doby jsem se snažila, aby můj soukromý život byl neviditelný. V danou chvíli jsem si uvědomila, že musím být transparentní – to, že se s někým přátelím, je z pohledu médií věc veřejná. Co ale beru jako skutečnou chybu, je to, že jsem jako člověk, který má dohlížet na financování veřejné instituce, nesměla nastoupit do vozu financovaného jinou veřejnou institucí.

Čistě proto, že jsem v tu chvíli svým způsobem zneužívala veřejných prostředků. To je jediná věc, která mě štve. Kdyby to bylo jeho nebo moje soukromé auto, tak je to naprosto v pořádku. S Jiřím Ovčáčkem, s Janou Bobošíkovou a řadou dalších lidí se budu setkávat dál.

Já sama bych v té věci jednala tak, jako by se to týkalo podzámčí, nejen Hradu. Kdybych viděla, že došlo hypoteticky k porušení zákona nebo kodexu v reportáži, která se dotýkala prezidenta Zemana, bylo by mou povinností jednat úplně stejně, jako by se jednalo o reportáž o komkoliv jiném.

Mnohem důležitější je naše společná činnost v Institutu svobody a demokracie než to, co si média nádherně a kouzelně vyložila jako poradenství.

To má fantastickou genezi. Když se objevila první zmínka o tom, že kandiduju, tak se mluvilo o tom, že jsem konzervativní ekonomka, kterou navrhuje kardinál Duka. Ve chvíli, kdy to neudělalo takovou ránu, jak si někteří přáli, přišla teorie, že budu loutkou PPF, kvůli Klausovi. Nicméně ani to nemělo žádaný efekt, takže se z konzervativní ekonomky stala ekonomka kontroverzní, protože se vytáhla Bobošíková. To je asi nejvtipnější, protože Jana Bobošíková mi kandidaturu do rady rozmlouvala skoro nejvíc.

Když jsem byla zvolena, tak samozřejmě ona byla jedna z těch, kterých jsem se ptala na prostředí. Souhlasila s tím, že mi svůj pohled řekne. Ale to, že mi ho řekla, neznamená, že je to pro mě závazné. Ale je fakt, že ona má naprosto unikátní zkušenost s Českou televizí. Stála proti vzbouřencům, proti těm, kdo šli proti televizi.

Pamatuju, samozřejmě. Bylo mně tehdy deset let a vzbouřenci mé sympatie neměli kvůli tomu, že narušili vánoční program. To byl úsměvný dětský pohled. Samozřejmě že od té doby jsem si to pustila, studovala jsem další materiály, mluvila s řadou aktérů. Beru to jako něco, co zásadně pohnulo myšlením televize. Že to, co se děje dnes, je nezbytně důsledkem toho, co se dělo tehdy. Cestou k nápravě je krizi pochopit, analyzovat.

Použiju zvláštní příměr. Po první světové válce Churchill napsal, že válka neskončila, a později se použil termín, že druhá světová válka je jen koncovkou první světové války. Trochu si uvědomuju, že dnešní Česká televize je důkazem toho, že televizní krize v pravém slova smyslu neskončila.

Že se problémy nevyřešily. Důvody, proč se vzbouřenci vzbouřili, proč došlo ke změnám, nepominuly. Jediný rozdíl je v tom, že tam není žádný Hodač (Jiří Hodač, v historii nejkratší dobu působící generální ředitel ČT během tzv. televizní krize – pozn. red.) nebo Bobošíková a chybí personální střet. Ale ten problém, to nastavení systému setrvává. A jestli já něco nechci, tak je to televizní krize 2.0.

Já chci naopak zabránit destabilizaci systému. To ale neznamená udržování zahnívání, brodění se bahnem, ale znamená to vytažení ČT ze směru, který potenciálně škodí stabilitě demokracie a svobody v ČR. Navíc na všech třech radách byla řada věcí, které měly možná svou podstatou větší význam, ale nebyly diskutovány. Třeba diskuse s šéfem dozorčí komise, diskuse o technologiích. To jsou věci, které mají velký význam, a že nejsou mediálně tak zajímavé, je spíš otázka na ty, kdo o tom reportují.

To můžu vyloučit absolutně. Samozřejmě, od zvolení různé síly různými způsoby usilovaly o to, aby mi bylo vzkázáno, co by bylo dobře, nebo špatně.

Nevím, koho ty síly zastupovaly. Jen vím, že zastupovaly jiné než koncesionářské zájmy a neměly odvahu jít za mnou, ale posílaly vzkazy přes mé okolí. Tam ale pak platí jediná věc, z principu budu v takových věcech mnohem tvrdší a budu studovat podklady ještě poctivěji, protože mě tohle svým způsobem uráží.

Mě urážejí dvě věci. Zaprvé, když se někdo snaží se mnou manipulovat, a zadruhé, když o mně někdo tvrdí, že jsem manipulovatelná. Jestli ti, kdo toto tvrdí, něčeho dosáhnou, tak jen toho, že do čísel jdu do mnohem větší hloubky, a tím jsem pro ně v konečném důsledku mnohem nebezpečnější. Protože když se v tom začnu hrabat důkladněji, tak nacházím věci, které se jim nemusejí líbit.

Pan Šarapatka je velice dobrý „schreiber“ a je bezpochyby velmi inteligentní. Neměli jsme nikdy problém spolu mluvit, dokonce bych řekla přátelsky a s humorem, mimo radu jako takovou.

Ano. Na druhé straně možná náš střet už překročil určitou hranici, protože oba dva působíme ve veřejné funkci. A ve chvíli, kdy vyjadřování jednoho radního poklesne k vulgaritám na hranici sexuality... Mě osobně to nerozhodí, je mi jedno, co o mně píše. Ale řada lidí mi říká, že si tuto velkorysost nemám právo dovolit, protože to nastavuje určité normy chování.

Na neveřejných jednáních si uvědomuju, že mám další členy ráda. Jsem v té společnosti svým způsobem ráda. Jsou to lidé, kteří jdou s kůží na trh. Na druhé straně, jakákoliv má osobní úcta k člověku, který jde s kůží na trh, musí být omezena tím, že se chová alibisticky, není ochotný převzít odpovědnost nebo se chová vulgárně. Takže svým způsobem se můžu zasmát tomu, že Zdeněk Šarapatka o mně napíše něco vulgárního, a můžu nad tím mávnout rukou. Můžu dokonce říct, že to napsal řemeslně dobře...

Ano, je to fortelní, text graduje, je jazykově brilantní. Ale pak musím říct, že třeba Mengele byl hypoteticky asi taky dobrý lékař, ale použil své schopnosti ke zlému účelu.

Dovedu si ty odezvy představit. Ale dobře, můžeme najít jiné přirovnání.

To, s čím přišel do ČT v době svého prvního zvolení, bylo pro řadu zaměstnanců v pozitivním slova smyslu zjevení. Vkládali do něj obrovské naděje. Na druhé straně, a to teď mluvím obecně, často platí prokletí druhého funkčního období. Hůř se dotahují věci do konce, když už člověk nese zátěž z minulých období. Já věřím tomu, že je to výkonný a pracovitý člověk. Nicméně kdybych byla spokojená s výsledky jeho práce, tak bych nešla do rady ČT.

Vždycky jsem se tomu smála, došlo ke krásnému zaškatulkování. Nálepka „ta od Klause“ se neosvědčila, „katolická ekonomka“ se osvědčila. Brala jsem to jako legrační zařazení, na které jsem vlastně hrdá. Protože ekonomů je mnoho a nějak se zařadit je fajn. Když se zařadíte sám, je vám to málo platné. A tahle nálepka je vlastně správná.

Snažím se na ekonomii pohlížet prostřednictvím hodnotového paradigmatu. Moje paradigma je tržní ekonomika, kapitalismus, taková ta klasická liberální politická ekonomie. Ta má kořeny nejen ve Smithovi, ale také už ve škole Salamanca, a tím pádem ve scholastice. Jsem přesvědčená, že ekonomie je mechanismus, který funguje, jen když do něj dosadíte určité hodnoty. To může být třeba důstojnost člověka, význam člověka jako jedince a také odpovědnost. Když vezmete učebnice ekonomie z 19. století, tak se tam také mluví o tom, že potřebujeme ekonomický růst, ale ne růst pro růst. Pokrok a blahobyt je podle nich spojen se zodpovědností za zdroje, které byly člověku svěřeny. Dokonce před Bohem, protože příroda byla člověku jen svěřena.

Myslím si, že řada problémů včetně životního prostředí nebo důstojnosti člověka se vyřeší, když si uvědomujeme tuto odpovědnost, a z logiky věci k ní právě víra vede. Z tohoto pohledu možná bude katolický ekonom klást důraz i na morální rozměr ekonomie, a vracet ji tak vlastně k Akvinskému, scholastikům a Smithovi. Takže nakonec se mi ta nálepka vlastně líbí. ×

Hana Lipovská (29)

• Vystudovala hospodářskou politiku na Masarykově univerzitě v Brně, kde po získání doktorátu také vyučovala.

• Od roku 2015 do loňského podzimu pracovala jako analytička v Institutu Václava Klause.

• Od letošního června zasedá v Radě České televize.

• Od podzimu bude vyučovat na VŠE v Praze.

• Vydala několik ekonomických knih, například publikace Moderní ekonomie nebo The Political Economy of Independence in Europe.