Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou hlásí rekordní návštěvnost: v říjnu se počet návštěvníků aktuální výstavy s kafkovským názvem Metamorphoses přehoupl přes 25 tisíc. Snad je to rozkolísaností dnešní doby, že právě tvůrce extrémních obrazů H. R. Giger působí jako mocný divácký magnet.

Švýcarský malíř Hans Ruedi Giger patří k těm umělcům, kterým se podařilo ustanovit si vlastní, na celém světě okamžitě rozpoznatelný styl. Veřejně vystavoval od konce šedesátých let a v průběhu let sedmdesátých si vybudoval okruh fanoušků, kteří obdivovali jeho opakující se temné vize, zpočátku silně ovlivněné surrealismem. Teprve po premiéře britského sci-fi hororu Vetřelec v roce 1979 se Gigerovo jméno a představivost rozlétly do celého světa. Asi neexistuje výtvarník, který by měl na výtvarnou podobu nějakého filmu srovnatelný vliv jako Giger ve snímku Ridleyho Scotta. Právem si následující rok odnesl Oscara za nejlepší vizuální efekty. Ano, jsou filmaři se silnou výtvarnou vizí, ale aby již zavedený výtvarný umělec do takové míry vtiskl filmu svou vizuální pečeť, to dějiny kinematografie nepamatují.

Výrazný, temný talent se sytil z raných traumat, kterými umělec prošel. Narodil se za války, a i když bylo Švýcarsko neu­trální, vyrůstal v příšeří zatemněných pokojů kvůli hrozbě náletů bombardérů. I po válce, když chodil Hans Ruedi do školy, všude kolem sebe slyšel o hrozbě atomové války, která zničí Evropu. S rodiči (otec byl lékárník) bydleli ve starém domě a chlapec se doma v noci často bál.

Jak vyrůstal v těsné blízkosti smrti, vytvořil si v duchu svět, který se smrti již bát nemusí. Svět pololidských přízraků připomínajících spíš kostry než živé tvory. Svět biomechanických humanoidů, kteří mají místo tkání téměř nezničitelné mechanismy. Ve svém podvědomí potřeboval lidi vyztužit, aby nebyli tak křehcí. Aby neumírali tak snadno.

Pak přišly další impulzy. Objevení sexuality, lidské reprodukce a halucinogenů, které mu potvrdily, že normalita je jen zbožné přání. Poměrně záhy nalezl Giger okruh témat, kterých se pak již držel celý život. „Měl hluboký vhled do lidské psychiky, který šel mnohem dál než konvenční psychiatrie,“ řekl o něm pionýr změněných stavů vědomí, psychiatr Stanislav Grof. Nikdo jiný prý lépe nevystihl to, čemu se Grof sám věnoval ve svém výzkumu dlouhá léta – vliv porodního traumatu na lidskou psychiku: „Je to ona zvláštní směs fetálních, agresivních a sexuálních prvků, která pochází z traumatu porodu a kterou nacházíme tak často v Gigerově tvorbě.“ Podle Grofa většina surrealistických malířů sklouzne do manýrismu bez náležitého psychologického porozumění. „Hluboké a problematické aspekty lidské psychiky portrétuje Giger s naprostou precizností. A když pochopíte tyto vrstvy, nebudete se už divit, odkud přišel nacismus a komunismus. Klasická psychologie tyto stínové aspekty psychiky nemá nikdy šanci vysvětlit.“

Od Dalího k Lovecraftovi

Začínal s malými krutými pérovkami, v nichž byste mohli najít ozvěnu černého humoru Maurice Henryho, snovost Alfreda Kubina a později i nadrealismus Salvadora Dalího, který byl pro Gigera mocným impulzem v osvobození fantazie.

Následoval objev airbrushe, americké retuše, v níž Giger objevil svůj nejvlastnější nástroj. Stříkání přes šablony jej vedlo k využívání opakujících se vzorů a k efektu, jaký vyvolává pohled na nějaký mechanismus s lesknoucím se žebrovím. Technika byla působivá sama o sobě, ale Giger neopouštěl své hlubinné posedlosti. Smrt, sex, mysticismus. Pod vlivem díla H. P. Lovecrafta namaloval cyklus Necronomicon, plný podivných monster, boschovských transformací a tušených ponurých příběhů za tím vším. Byl to právě tento cyklus, který tak uchvátil režiséra Scotta, že Gigera vyhledal.

Výtvarník zadání splnil a ještě předčil. Vytvořil nejen vzhled monstra z vesmíru, ale k tomu ještě i jeho anatomii i rozmnožovací cyklus. Giger totiž nevystudoval malířství, ale architekturu a průmyslový design. Za nejdivočejšími vizemi se překvapivě skrývá chladná úvaha: Jak by toto mohlo fungovat ve skutečnosti? Takový tvůrce je pro filmaře požehnáním, neboť mohou vycházet z mnohem širší nabídky nápadů než z pouhých kreseb a návrhů, u nichž většina filmových řemeslníků končí.

Dlužno říci, že Vetřelec byl až druhým velkofilmem, na kterém Giger pracoval. O několik let dříve připravoval slavný filmař Alejandro Jodorowsky svou verzi románu Duna. Do příprav angažoval Salvadora Dalího a ten mu zase doporučil svého fanouška Gigera. Přehnané Jodo­rowského ambice ale realizaci snímku zmařily. A již v roce 1968 natočil s přáteli krátký sci-fi film Swiss Made 2069.

Giger kromě výstav v galeriích vystavoval také v jiných, neuměleckých prostorách pro veřejnost, díky čemuž se o jeho tvorbě dozvěděl širší okruh publika. Když kapela Emerson, Lake & Palmer hledala pro své zásadní album ve stylu progresivního rocku Brain Salad Surgery výtvarníka, s Gigerem si okamžitě padli do oka. Album vyšlo v roce 1973 s obalem zobrazujícím lebku uprostřed biomechanické spleti. Giger pro obal navrhl také logo kapely tvořené iniciálami, jež ELP od té doby používali. Na vnitřní straně obalu byla další Gigerova malba, tentokrát tajemný ženský obličej s jizvou po trepanaci lebky. Giger si k malbě vybral (stejně jako mnohokrát později) za modelku svou tehdejší partnerku, herečku Li Toblerovou. Za její hlavou namaloval falus, ale vydavatelství tento motiv odmítlo, že je příliš pornografický. Giger falus odmítl zamalovat, nicméně svolil, aby byl přestříkán jiným malířem, a v takové podobě album vyšlo.

O dva roky později spáchala Li Toblerová sebevraždu. Gigerův životní průvodce Smrt se znovu ozval. Obě malby z tohoto alba byly vystaveny v roce 2005 v Praze na výstavě Mimo dobro, která Gigerovu uměleckou tvorbu poprvé představila českému publiku. Po skončení výstavy se však originály ztratily, nebo je kdosi odcizil. Gigerova rozměrná plátna umístěná v rekonstruovaných, syrově industriálních kulisách Národního technického muzea zanechala v návštěvnících silný prožitek, ale v té době se ještě nepodařilo umělcovo jméno náležitě zpropagovat, aby se z výstavy stala diskutovaná událost.

Xenomorfové a biomechanoidi na Hluboké

Aktuální výstava v Hluboké nad Vltavou je úplně jiná liga. Především poskytuje průřez celou Gigerovou tvorbou, všemi médii a obdobími. Alšova jihočeská galerie již nedávno způsobila malou senzaci výstavou Malevič–Rodčenko–Kandinskij a ruská avantgarda. Ač by bylo možné k výstavě mít hned několik výhrad, přitáhla téměř tolik návštěvníků jako dosud Giger. Nyní stejný kurátor Adam Hnojil laťku ohlasu ještě posunul. Na Gigera se sem jezdí z celé republiky a pojetí výstavy je divácky velmi vstřícné, až popové.

Zdálo by se, že vystavovat odpudivé biomechanoidy v těsném sousedství nejpohlednějšího zámku v Česku je rouhání. Ale jen dokud si nepovšimnete kovového krajkoví skleníku tvořícího předsálí galerie, který jako by svými strukturami Gigerovu tvorbu předznamenával. A než se zahledíte na zámecké ozdoby znázorňující krkavce vyklovávající oko uťaté hlavě Turka. Nikoli, Giger k nám rozhodně žádné ztělesněné zlo neimportoval, naše dějiny ho znají už dávno.

Na výstavě Metamorphoses najdeme oba póly Gigerovy vizuality – jak opulentní obrazy zaplněné biomechanickými tvory a odpovídajícím prostředím, tak detaily z nejvšednějšího života, na které když se patřičně zadíváme, rozpojí se s běžnou realitou a začnou si žít vlastním životem. Zde to je zejména malba podivného útvaru, který, jak zjistíme posléze, je otvorem do popelářského vozu. Gigera tento skrytě sexuální technologický prvek tak fascinoval, že kromě malby jej ještě vyvedl v prostorové plastice, a to dokonce hned v několika variantách.

Na své si přijdou i ctitelé Vetřelce. Jsou tu nákresy filmových scén, anatomie jedné z variant monstra i model mimozemské kosmické lodi, v němž ve filmu došlo k prvnímu kontaktu. Ridley Scott, když poprvé pohlédl na Gigerova díla, řekl, že si byl ve vteřině jistý, že našel výtvarníka filmu.

Rozpaky budí druhá polovina výstavy, v níž se Giger umělec začne pozvolna překlápět v Gigera designéra. Autentický gigerovský nábytek, který zdobí hrstku barů po světě, je ještě vysvětlitelný jako příhodná dekorace, ale vystavené plastiky již balancují na hraně kýče, například jakýsi netopýří saxofon s pozlacenými klapkami a názvem Anděl strážný. Od sliz­ké neurčitosti stříkaných obrazů jsme se dostali k dobře obchodovatelnému lesku interiérových plastik.

Našince jistě upoutají ilustrace k Meyrinkovu pražskému příběhu Golem, zřejmě nikdy nepoužité. K výstavě byl vydán i katalog, bohužel s ne moc dobře editovaným textem.

Režisér Oliver Stone prý prohlásil, že až se budou lidé za několik desítek let ohlížet na naši dobu, okamžitě je napadne jméno H. R. Giger jakožto malíř, který nejlépe vystihl duši 20. století. Vskutku odvážné tvrzení. Je výmluvné, že H. R. Gigera zatím uctívají spíše lidé mimo výtvarné umění. Z ryze avantgardního umělce se v posledních dekádách vyvinul v recyklátora sebe sama. I sledovat tuto cestu je ale fascinující.

Výstava v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou je přístupná denně až do 19. listopadu. 

Autor je spolupracovníkem redakce