Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Hlavní analytik Hrotu Mirek Zámečník vzpomíná, jak Češi „dovolenkovali“ dříve a kolik je to ve srovnání s dneškem stálo
Tentokrát to bude osobní vzpomínání na oblíbené prázdninové téma, jak se trávila dovolená za starého režimu a dnes, a jaké byly cenové relace. Před třiceti lety jsem odpromoval a prvního září nastoupil a jako „odborný ekonomický redaktor a překladatel zahraničního tisku“ dostal nástupní plat 1900 Korun československých, což bylo pro absolventy na tu dobu velice slušné.
Průměrný plat byl tehdy podle statistiky 2875 korun hrubého, na vrcholku platové škály byly tehdy horníci, kteří brali, když se zadařilo, tak 2,5násobek průměru, stejně jako náměstek ministra sestavujícího státní rozpočet. Dnešní průměr, na který zhruba dvě třetiny zaměstnanců nedosáhnou, byl v prvním čtvrtletí těsně pod hranicí 44 tisíc korun.
Cenové a mzdové relace tehdy a teď jsou velice ošidné, ale jestli je něco možné srovnávat, pak jsou to ceny zájezdů „za hranice všedních dnů“, jak zněl marketingový slogan tehdejší největší cestovky, Čedoku. Jeho katalogy bývaly oblíbeným čtením s prvkem denního snění u atraktivnějších destinací. Zájemce o koupání v teplém moři nakonec většinou skončil v Bulharsku.
Ceny leteckých zájezdů s plnou penzí v tříhvězdičkovém hotelu u Černého moře stávaly tak od tří do čtyř tisíc (to už byl „high-end“), ale velké „strategické podniky“ měly na bulharském pobřeží svoje kempy, kam se pořádaly odborářské zájezdy autobusem nebo vlakem a ceny byly podstatně nižší. Tam se podávalo české jídlo a pivo, všechno bylo v české režii. Bulharům se platilo nájemné a nějaký poplatek za hlavu, s přibývajícími roky je to stále méně a méně těšilo. Po revoluci tyhle kempy brzo skončily.
Správnou bulharsko-českou „mastňárnu“ jsem nikdy nezažil, protože od čtrnácti let jsem jezdil do Bulharska na přírodovědné expedice, a později sólo na „vandr“ s kamarády. Nejdřív autobusem, pak vlakem, a když se zadařilo sehnat levnou letenku v charteru Čedoku, tak i letadlem.
Bulharsko jsem sjezdil křížem krážem. Moje nejoblíbenější místo u moře byla Rusalka na severu nad Balčikem, kde krasová pláň klesala po stupňovitých terasách k moři, a ve vápencových skalách byly jeskyně. V jedné takové jsme nadivoko tábořili po maturitě s partou spolužáků a spolužaček do té doby, než nás vyhmátl dělostřelecký prapor Bulharské lidové armády, který tam dělal cvičné střelby na terče v moři.
Nejdříve si oficíři se zájmem dalekohledy prohlédli naše přítelkyně opalující se nahoře i dole bez, a pak na nás poslali policajty. Sebrali nám pasy, řekli, kde nám je vydají za pokutu deset leva (tehdejší stokoruna), a pak nás na náklaďáčku dovezli do kempu, kde byly nějaké sirovodíkové lázně, jichž si blaženě užívaly dočista depilované ruské turistky. Smály se našim holkám, že jsou „au naturel“, v roce 1980! Po revoluci jsem tam už na dovolené nikdy nebyl, čímž nechci říct, že to pro Čechy není dobrá a dostupná destinace s hodnotnými zážitky.
Vysoce ceněná Jugoslávie byla i v případě dopravy autobusem o poznání dražší, ale dalo se z ní „zabloudit“ do Itálie, pohraničníci vás nezatkli, a spousta Čechů to brala jako nejlevnější cestu do emigrace. Většina si samozřejmě užila pláží a zmrzliny a vrátila se domů.
Dnes je takovým Bulharskem, které v poměru k minulosti vychází na přímo směšné peníze, Egypt – ještě v „osmdesátkách“ luxusní destinace za nějaký pětinásobek průměrného platu. Navíc tolik oblíbené rudomořské all-inclusive resorty tehdy ještě nestály, většinou šlo o poznávací zájezdy. Vůbec zájezdy třeba do Egypta, Itálie nebo na Kypr či do Řecka nebo plavby po Středozemním moři byly něco neslýchaně exotického, obtížně srovnatelného s tím, co je dnes pro Čechy Bali, Mauricius nebo nějaký resort na Maledivách.
Castrova Kuba byla drahá, tak za pětinásobek měsíčního příjmu brutto, ale zase se mohl člověk rozhodnout, zda na zpáteční cestě při mezipřistání Iljušinu 62 v Kanadě nepožádá v Ganderu o politický azyl. Soudruzi s tím měli hlavu, ale technika nedovolila jinak.
Specializované poznávací zájezdy byly možné do sovětské Střední Asie, přírodovědci měli rádi Vietnam, což tehdy rozhodně nebyla destinace pro běžné turisty. Pro opravdu privilegované pak byly v nabídce i zájezdy do Severní Ameriky, tuším tak za 40 tisíc.
Osobně mě ze zcela zištných důvodů velmi mrzelo, že se Čechům uzavřela „severní cesta do Indie“, když Brežněv v roce 1979 rozhodl, že pomůže soudruhům v Afghánistánu. To, co jsem nejvíc chtěl, tedy přes Moskvu, Taškent, za sovětské ceny letenek (tisícovky), se dostat po dráze na hraniční přechod Termez, a pak autobusem do Kábulu, skončilo na deset let. Pak už bylo všechno jinak. Koneckonců ta klasická cesta pro hippíky ze Západu z Londýna přes Istanbul, Teherán, Kábul a pákistánský Láhaur až do Ágry a Dillí je dnes taky passé. Svět se změnil.
Přišly jiné možnosti, ale tahle, když jsem jí nejvíc chtěl, mě holt minula.
Cestujte, dokud to jde, jedinou příležitost nevynechte. Hezké léto!
