Na první pohled je to špatná zpráva: čínský prezident Si Ťin-pching přijel nahlas podpořit Vladimira Putina ve válce proti Ukrajině. Mírový plán je jen zástěrka, která Pekingu umožní hrát roli mírotvůrce. Na druhý pohled, jenž umožňuje vnímat kontext, je to zpráva ještě podstatně horší. Onen kontext tvoří dvě zásadní skutečnosti. 

První z nich je ukrajinská zdrženlivost. Západ Čínu za proruský postoj kritizuje, Ukrajinci sami však jsou v kritice Pekingu opatrní. Opak by mohl vyprovokovat spuštění čínských zbrojních dodávek do Ruska a to se Kyjevu riskovat nechce. Čína také byla před válkou největším zahraničním investorem v zemi a za války je recipientem většiny ukrajinské pšenice. Pro budoucnost provozu tří dosavadních pšeničných koridorů je čínský zájem nezbytností.

Druhá skutečnost se děje na Blízkém východě. Necelé dva týdny před ruským výletem se Si Ťin-pching nechal oslavovat jako strůjce obnovení diplomatických vztahů dvou nejsilnějších tamních zemí, Saúdské Arábie a Íránu. Do Moskvy přijel jako euroasijský vládce – a tak se choval i k Putinovi, když mu přes deklarované spojenectví odmítl podepsat odběr plynu.

Zvykli jsme si, že studená válka se umí měnit v horkou pomocí prostředníků, jako tomu bylo ve Vietnamu nebo v Koreji. Před rokem jsme si mysleli, že se neurotické Rusko ve snaze získat zpět velmocenský status pustilo do boje se Západem prostřednictvím války na Ukrajině.

Po Siově návštěvě to vypadá obráceně: Ukrajina je součástí Západu, zato Rusko není nic než vazalským státem Pekingu. Jako takové je mnohonásobně silnější a nebezpečnější.