Drama se nekonalo, prezidentské volby přesvědčivě vyhrál Petr Pavel. Uštědřil Andreji Babišovi nevídaný výprask, v který snad ani nejoptimističtější podporovatelé generála ve výslužbě nevěřili. Navzdory tomu, že se podobný obrázek rýsoval už poslední týden před velkým finále v průzkumech voličských preferencí.

Pavel se ujal vedení hned na začátku sčítání hlasů a první pozici si držel až do samého závěru. Konečné skóre bylo pro „předsedu opozice“ zdrcující: Pavel vyhrál téměř o sedmnáct procentních bodů – poměrem 58,3 ku 41,7, rozdílem téměř milion hlasů.

Přímá volba opět přinesla vyhrocené nálady, které vyvrcholily v posledních čtrnácti dnech a dokázaly rozhádat kamarády, kolegy, a dokonce i rodinné příslušníky. Před Petrem Pavlem proto stojí jasný první úkol ve funkci: pokusit se uklidnit vášně a zasypat zákopy, do nichž armády obou kandidátů v posledních dnech zalehly.

Že si to Pavel uvědomuje, ukázal i jeho první povolební projev. Padala slova jako pravda, respekt, pokora. Nový prezident prohlásil, že chce předejít blbé náladě a rád by viděl „republiku pohody“. „Za úspěch svého prezidentství budu považovat jedině náš společný úspěch,“ prohlásil Petr Pavel.

Dva týdny zla

O tom, jak budou vypadat dny mezi prvním a druhým kolem volby, bylo jasno v podstatě hned po vyhlášení výsledků před dvěma týdny. Zatímco Andrej Babiš vystoupil s agresivním, nenávistným projevem plným lží, urážek a podpásových ran, Petr Pavel, zjevně posílený trochu nečekaným vítězstvím, se umírněně držel svého vojenského sloganu o řádu a klidu.

Strategie obou soupeřů vycházela z jednoduché aritmetiky. Zatímco Petru Pavlovi stačilo přesvědčit část voličů Danuše Nerudové, Pavla Fischera a Marka Hilšera, Andreji Babišovi by k vítězství nestačil ani kompletní „protestní“ elektorát Jaroslava Bašty podpořený částí absentérů z prvního kola. Jeho týmu proto zbyla jediná možnost: znechutit a odradit voliče z opačného tábora, aby volit vůbec nešli.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Babišovi poradci vybrali tři leitmotivy čtrnáctidenní kampaně. První vycházel z vojenské kariéry soupeře – Pavel byl voják, proto je válečný štváč, který odvede naše chlapce na Ukrajinu jako kanónenfutr. Druhý spočíval ve vykreslení konkurenta jako vládního kandidáta, který by po svém vítězství zobal z ruky Fialově vládě a dokončil kompletní převzetí všech významných ústavních institucí. A konečně třetí, poněkud překvapivý: Babiš se snažil antikomunistickou část elektorátu přesvědčit, že Pavel byl horší komunista než on sám.

Česko hned v pondělí po prvním volebním víkendu zaplavily nevkusné billboardy jako z dílny Tomia Okamury, které Babiše označovaly jednak za diplomata, který zabrání válce, a jednak za poslední hráz, jež zastaví vládní pětikoalici, aby se nerozlila do celého českého politického systému. Hnus to byl tak očividný, že se ho rychle zalekli i někteří členové ANO.

Přestože se tato Babišova strategie dala předvídat, Petr Pavel a jeho lidé jako by ji nečekali. Generál ve výslužbě se tak hned od začátku dostal do defenzivy, kdy musel vyvracet pomluvy a lži; jeho pozitivní nabídka zůstala až v druhé řadě. U jeho příznivců to vyvolalo nejistotu: bude to stačit na obhajobu prvenství z prvního kola?

Debatní peklo

Před prvním kolem voleb se Andrej Babiš držel zpátky a odmítal účast v televizních debatách kandidátů s výjimkou té poslední. Ve volebním mezidobí ovšem taktiku změnil a na duely se svým konkurentem kývl. Zde asi leží jeden z hlavních důvodů jeho prohry. Měl až mnoho příležitostí předvést své pravé já: útočného sociopata, neschopného formulovat souvislé souvětí, který se nechá snadno vyprovokovat.

Pod kotel vlastní porážky Babiš mohutně přiložil ještě jedním polínkem. Zjevně se nedržel rad svého týmu, často mu ujížděly nervy a kvůli prostořekosti zvládl urazit i ty voliče, které k vítězství nutně potřeboval. Odradil třeba podporovatele Tomia Okamury, když jim bezelstně oznámil, že jeho SPD nikdy nebude ve vládě, a to ani v té Babišově – pokud na věc přijde.

Jan Němec

Naopak Petr Pavel s vojenskou disciplínou rady svých poradců dodržoval. V debatách bylo zřejmé, že se poučil z chyb. Když mu fanoušci nebo politologové vyčetli až příliš defenzivní postoj, do dalšího souboje nastoupil s mnohem útočnějším vystupováním. Kromě toho si vzal k srdci i apel, že by měl zkusit soupeře rozhodit a vyprovokovat – a tak viditelně rozladěného Babiše oslovoval jako „pana poslance“ nebo „kandidáta KSČM“.

Babišova negativní strategie nakonec nezabrala. Místo toho, aby potenciální voliče soupeře odradil, podařilo se mu je svou neurvalostí naopak mobilizovat. K urnám dorazili i antikomunisté, které vyděsila představa, že na Hradě usedne „diplomat“, který bez mrknutí oka v přímém televizním přenosu poplive spojenecké závazky Česka v NATO a prohlásí, že by rozhodně nepomohl Polsku v případě ruské invaze.

Nezabraly pak už ani poslední zoufalé pokusy o zvrácení nepříznivého vývoje, třeba Babišovo přepnutí do polohy ublížené oběti, které chodí výhrůžky smrtí, kulky v obálkách. Ukázalo se, že kdo se léta chová jako agresor, těžko může počítat s lítostí.

Fraška přímé volby

Počet debat v posledních dvou týdnech byl doslova ubíjející. Člověk měl pocit, že před neustále se opakujícími otázkami, často vůbec nesouvisejícími s funkcí nejvyššího ústavního činitele, není úniku. Nakonec jako by to semlelo i samotné kandidáty. V posledním duelu oba působili spíš unaveně, až apaticky než smířlivě a umírněně, jak o tom mluvili někteří politologové.

Přímá volba s sebou přinesla i další zajímavé momenty. Z podstaty to asi nemohlo dopadnout jinak, a tak se změnila v souboj dvou táborů nesmiřitelných fanoušků, v němž nebyla nouze o kýčovité momenty, kdy se příznivci Petra Pavla oblékali do kostkovaných košil a vymýšleli hesla jako „Po sametu přichází flanel“.

Nechyběly ani vyloženě bizarní scény, třeba jako když bývalá ministryně financí na náměstí roztleskávala podporovatele svého šéfa a s mikrofonem v ruce skandovala „Babiš na Hrad“, zatímco její odpůrci v reakci na to pobouřeně hvízdali. Člověk si připadal jako na fotbalovém stadionu, v kotli nejtvrdšího jádra fanoušků, a měl chuť zařvat: „Sudí, pískej konec!“

Šakalové větří krev

Před novým prezidentem Petrem Pavlem je teď nelehký úkol. Měl by se pokusit zasypat zákopy, v nichž se opevnily tábory fanoušků obou kandidátů. A také dokázat, že jeho odpůrci neměli pravdu, když odkazovali na jeho handicap v podobě politické nezkušenosti nebo slabé erudice v ekonomických či so­ciálních otázkách.

Ještě zajímavější ale bude sledovat, jak se volební výprask podepíše na budoucnosti Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. Jde totiž už o třetí neúspěch v řadě.

Zatímco průšvih v předloňských sněmovních i loňských komunálních volbách ještě bylo možné vydávat za „ukradené“ vítězství, případně nevýhru způsobenou spikleneckým spojením soupeřů (viz například údajný podvod na voličích jménem koalice Spolu), tentokrát už propadák tak snadno přebarvit na úspěch nepůjde.

Andrej Babiš definitivně přišel o auru alfa samce, který válcuje soupeře v jednom souboji za druhým, přičemž po cestě vysaje a odhodí i své spojence. Právě tato vítězná vlna byla hlavním tmelem hnutí ANO, které se v posledních letech přeměnilo na spolek čistých prospěchářů, oportunistů a pragmatiků. Tato sorta lidí umí nejen neomylně vycítit vítěze, na němž lze parazitovat, ale má také instinkt šakalů, kteří na dálku cítí krev zraněného zvířete.

Další volby, tentokrát krajské, se konají až za rok a půl a do té doby Babiš nemá svým podřízeným moc co nabídnout. Už před volbami první cynikové – severomoravský hejtman Ivo Vondrák a ostravský primátor Tomáš Macura – dali svým hlasem pro Petra Pavla jasně najevo, že s krvácejícím Babišem nebudou mít slitování. Jejich slova o možném vytvoření opoziční platformy uvnitř ANO mohou být prvním krokem k postupné erozi politické strany jednoho muže.

Existuje pak ještě jeden scénář. Andreje Babiše, nesnášejícího prohry, může poslední výprask rozladit natolik, že nevydrží čekat dva a půl roku do dalších parlamentních voleb a na politiku se nakonec vykašle. Je nepředstavitelné, že by nesourodý spolek, jejž nespojují společné vize a politické názory, ale pouze touha po úspěchu, mohl dál fungovat bez despotického vůdce. Pak by to byl definitivní konec projektu nepolitické politické strany.